Japonsko mýma očima: O Tokiu, císařském paláci, květinovém festivalu a japonské vaně

Tokio má 23 městských části a před časem jsme prochodili centrální Asakusu. To je původní staré město. Prozkoumali jsme také Tsukiji, lodí jsme se přepravili na ostrov Odaiba a skončili jsme u Hačika v rušné Šibuji. Vše najdete v prvním článku, který už na webu Fotra na tripu vyšel. 

Celé Tokio určitě nezvládneme, ale dnes jsme přidali další části, které ještě stojí za to vidět.

Hned ráno nás metro vyklopilo na rušné Ginze, což je tokijská čtvrť vzhledu 5. Avenue v New Yorku s luxusními obchody Gucci nebo Armani, což mě nechává zcela chladnou. Ale architektura některých mrakodrapů je ohromující a jsem ráda, že mám příležitost vidět i tohle Tokio.

Procházíme kolem rozestavěného mrakodrapu a vidíme jeho promyšlenou vnitřní strukturu, která chrání stavby před následky zemětřesení. Do vlastní stavby je vložena jakási ocelová kostra, která brání zhroucení budovy.
Nad hlavami nám profrčel po nadzemní trati šinkansen, na který se těšíme, až budeme přejíždět do Osaky.

Naše ranní procházka má jediný cíl, a to je císařský palác, sídlo japonského císaře Naruhita. Z dálky vypadá jako skromný příbytek na zalesněném kopci mezi mrakodrapy, ale nic nemůže být víc od pravdy. A taky víc, než zalesněný kopec neuvidíme, protože palác je přísně střežen a veřejnosti zcela uzavřen.

Kolem paláce nemůžete ani v klidu projet na kole, jak nám předvede místní ostraha důrazně napomínající svou píšťalkou jednoho postaršího pána, kterého tím donutí sesednout a zbytek cesty kolo vést.

Japonský císař je nositelem božské krve. On i jeho rodina jsou vlastním národem považováni za potomky Amaterasu, šintoistické bohyně slunce. Jeho rodová linie je tedy nejstarší na světě a nebyla nikdy narušena. Císař je zkrátka nedotknutelný. Díky tomu Japonci sami sebe považují za nejčistší rasu světa a ostrovní uspořádání země jim zachování této čistoty výrazně ulehčilo. To my Češi můžeme být zase pyšní na naší genovou rozmanitost.

Palác jsme obešli ve vzdálenosti, kterou nám vnutil vodní příkop, a pak už nebyl důvod se zde dále zdržovat. I když je to zatím nejzelenější část Tokia, co jsme viděli a v dnešním parnu by byl stín stromů fajn, široko daleko však není kromě hradeb oddělujících palác od veřejného prostoru nic zajímavého. A tak mizíme mezi domy vládní čtvrti a přejíždíme do vizuálně zajímavější části Tokia - Shinjuku, čtvrti japonské mafie Yakuzy.

Musím říct, že i když jsou ulice plné turistů, atmosféra se mění. Přibývá pochybně vyhlížejících fasád různých podniků k obveselení různého charakteru. Také herny a místní restaurace jsou poněkud omšelejší než jinde v Tokiu. Jdeme tady na oběd, který je skvělý, ale trochu nás štve, že se tu u jídla kouří i před dětmi. To je změna oproti jiným částem Tokia, kde si můžete zapálit pouze na vyhrazeném místě.

Doposud jsme obdivovali čisté tokijské ulice bez odpadků a bezdomovců, ale tady už se jich pár najde. Jsou sice japonsky spořádaní, sedí tiše, nevykřikují, neobtěžují, ale nečekali jsme, že to tak bude. Je to překvapující, protože doposud, bez přehánění, bychom si mohli na ulici sednout na zem, jak je Tokio čisté.

Čistota tokijských ulic je pro mne paradoxní vzhledem k tomu, že na ulicích prostě nejsou odpadkové koše. Veškerý odpad, který si během dne vyprodukujete, si musíte s sebou, až na vzácné výjimky, nosit a vyhodit až doma. Možná proto téměř nikdo na ulici nic nejí, nepije, nežvýká ani nekouří. Nebo tak činí pouze na k tomu účelu vyhrazených místech.

Takže jsme velmi brzo pochopili, že coffe-to-go s námi bude opravdu chodit celý den! A vězte, že to kafe potřebujeme! Díky posunu času bych po obědě uvítala aspoň 10 minut spánku, ale je to lepší než včera.

Než chodit s pytlíkem odpadků, tak si prostě ve stylu budhistického zenu sedneme do kavárny a budeme lelkovat. Posezení u kávy nebo čaje je tady populární v pet kavárnách s kočkami, pejsky nebo sovičkami. My měli smůlu, nejdřív bylo plno a pak měli hodinu siestu, tak nás aspoň pobavila jedna roztomilá kočička v obří 3D reklamě na rohu ulice - Cat Neko Kawai. Tohle si vážně vygooglujte. Příznivci koček mě pochopí.

Když nám nevyšlo to kafe, tak jsme se rozhodli pro čaj. A jaký jiný v Japonsku než japonský matcha? Ukázka japonského čajového obřadu s výkladem a přípravou vlastního čaje vyžadovala pečlivou přípravu!

Správný outfit jsme zvládli. Rychlé pohyby zápěstím k vytvoření patřičné pěny nakonec taky, ale klečet několik desítek minut byl teda nadlidský výkon. Postupně jsme odpadali jako hrušky. Smekám klobouk před paní, co nám rituál předváděla. Tohle je výkon šampióna v klečení.

Pokud je Japonec na takový obřad pozván, trénuje prý na to týdny dopředu, mimo jiné i to klečení.

Klečení a nachozených 17 kilometrů v nohách způsobí, že už se těším na pořádnou sprchu na hotel. To mi připomíná! Slibovala jsem vysvětlit japonský způsob koupání. Nejprve vám musím vysvětlit, jak taková koupelna vypadá.

Je to vlastně velká utěsněná krabice, která obsahuje zrcadlo, malinkou židličku a malý stoleček, nad kterým je zavěšená sprcha. Vedle je zabudována vana, dlouhá jen tak, aby v ní našinec seděl s koleny pod bradou, ale s vysokými okraji, díky kterým vám voda sahá právě nad ty kolena.

Správný postup koupání v japonském stylu je ten, že usednete na židličku a velmi důsledně se vydrhnete a opláchnete. Do vany tak vstupujete vlastně co nejčistší. Vana totiž slouží k relaxaci, ne ke koupání a očistě, jak ji vnímáme my. Často se v ní postupně koupe celá rodina v přesně daném pořadí.

Další den řádně zrelaxovaní opouštíme Tokio a přesouváme se k hoře Fudži. Od Tokia je vzdálená asi 140 km, ale je tak obrovská, že je často vidět již z města. Vždyť je to nejvyšší hora Japonska.

Fudži má pro Japonce spirituální význam. Je posvátnou horou, kde samozřejmě nesídlí nikdo jiný než bůh ohně. A aby se nezlobil a nechrlil lávu, usmiřují si ho místní tím, že mu jednou za život na tu horu vylezou. Předtím v některém z mnoha chrámů na úpatí přinesou oběť a prosí o odpuštění.

My nejprve navštěvujeme tzv. pátou stanici, odkud nejčastěji začínají poutníci svou túru na vrchol – tedy v asi 2300 m n.m. Odtud zbylých zhruba 1500 m trvá „pouze” 6-8 hodin. Na obtížnosti výstupu má myslím větší podíl hustota vzduchu než strmost hory.

Takových stanic existuje celkem 8, takže výstup lze začít už na úpatí hory a rozložit jej do několika etap. Nejbezpečnější výstup je v létě a k dispozici je řada chat k přespání.

Název Fudži je prý odvozen ze slov fu - shi, což znamená ne, nikdy a smrt, proto se tu i říká, že „chytrý člověk jde na Fudži jen jednou”. Donedávna byl výstup povolen pouze mužům.

Původní obyvatelé Ainu zase označují horu za „starou ženu s bílými vlasy” podle zasněženého vrcholku. Já myslela, že bílý je pořád, ale v létě prý často roztaje. Je vlastně vzácné vrcholek vidět, neboť občas sopka vybafne obláček kouře nebo jej kryjí mraky, takže je potřeba Fudži fotit při každé příležitosti a z každého úhlu.

Renomovanému japonskému fotografovi Kojó Okadu však nesaháme ani po paty. Ten horu Fudži fotografoval skoro 40 let a zasvětil jí celou kariéru.

I tak fotíme, dýcháme a nakupujeme suvenýry. Mají tu velký výběr! Můžete mít čaj s Fudži, svíčku ve tvaru Fudži, ručníky, trička, pivo, čokoládu s Fudži a dokonce si můžete na 500 jenů odvézt v plechovce i vzduch z Fudži. No my se raději nadýchali do zásoby.

Jako plno věcí v životě i Fudži vlastně vypadá z blízka méně atraktivně. Je to černohnědý kopec, který má na vrcholku cosi bílého. V takovém případě, stejně jako v životě, musíte změnit úhel pohledu. Takže se kocháme výhledy do údolí.

Kolem hory Fudži leží národní park, který zahrnuje i 5 jezer: Kawaguči, Jamanaka, Sai, Motosu a Sódži. Musela jsem to zkopírovat z Wikipedie, neboť tohle si nikdy nezapamatuju. Lesy jsou tady nádherné a počasí rovněž. Kolem poledne 28 stupňů a obloha bez mráčku, takže mi slunce dopeče můj spálený nos ze včerejška.
Vrcholem dnešního dne bude Květinový festival pod horou Fudži – Fuji Shibazacura. Doufám, že tam mají něco k jídlu nebo aspoň jedlé květy, protože hlady šilhám.

Jakmile utišíme hlad, začneme se zvědavě rozhlížet kritickým okem a uznávám, že na mě tento festival působí jako dobrá marketingová akce jednoho zahradnictví, která je postavená na 7 druzích plaménků vysázených do velkých působivých ploch s horou Fudži na obzoru. A ta je tím hlavním tahákem.

Nás, pamětníky Flora Olomouc v její největší kráse, to neohromí, ale nadšení Japonců pro celou akci je velmi nakažlivé. Přirovnala bych jej k nadšení Čechů pro Festival piva pod horou Říp, kdyby se nějaký konal.

Takže nebudu tak kritická. Počasí je skvělé. I přes počáteční obavy byl vrcholek Fudži vidět celou dobu a jen jeden malý mráček poslušně seděl při boční stěně, aby se nakonec ke konci dne rozplynul úplně. Takže „lov beze zbraně” byl úspěšný na 100 %.

Bohové zodpovědní za počasí byli více než štědří a užila jsem si nejen Fudži, ale i krajinu během cesty. Japonsko je hornatá země, ve vnitrozemí docela řídce osídlená. Většina lidí z této oblasti bydlí v Tokiu, které je jediné na rovině, svažující se od hor k moři. Zlí jazykové rádi tvrdí, že Japonsko je neobyvatelné, neboť z 5/6 je pokryto hustými lesy s jedovatými hady, kde se nedá žít a 1/6 je tvořena velkoměsty, kde se také nedá žít.

Ještě jedna zajímavost se v této oblasti nachází: Aokigahara – les sebevrahů. Vlnu sebevražd údajně odstartoval román spisovatele Seičó Macumota v roce 1960, v němž popisuje, jak lidé na toto místo odcházejí zemřít. Podle druhé verze neblahé účinky lesa sahají do hluboké minulosti a souvisí s démony z japonské mytologie. Důkazem má být, že v této části lesa neuslyšíte zpívat ptáky, je temný a nejde tam wifi.

Jsem u vytržení z toho, jak se v tak technicky vyspělém národě míchá mytologie, zvyky, víra a věda. Původní šintoistické uctívání rozličných bohů všeho kolem nás, slunce, vody, vzduchu, stromů i hor, se díky budhismu nabádajícího k osvobození se od zla a ega přeměnilo v jedinečnou kulturu. I díky izolaci Japonska od okolního světa po několik století.

Většina Japonců jsou prý ateisté, avšak rodí se jako šintoisté, manželství uzavírají jako křesťané a umírají jako budhisté.

Vypadá to, že jsem šintoistický ateista, snažící se vyhnout zlu.

Zdroj: autorský text