Tohle není Colorado ani Red Rock Canyon. Je to nádherně barevný kus přírody na dosah ruky

Provence dokáže uchvátit na první setkání. Ani tu nemusíte strávit příliš mnoho času, aby bylo jasné, že se sem budete chtít vrátit. Během cesty „kolem světa“ jsem si vytipoval Roussillon, protože zdejší bývalé okrové doly připomínají červené skály někde z Colorada. Ale už po cestě jsem se přesvědčil, že toho tady je k vidění daleko více. I když tyhle doly jsou asi onou pomyslnou třešničkou na dortu. Respektive v tomto případě na kopci.

Na mojí cestě byl Roussillon (bohužel) jen malou zastávkou na trase z Nice do oblasti Camargue. Nejprve to byla klasická dálniční jízda okořeněná jedním rychlým rutinním nabíjením Exploreru na jednom francouzském Ionity. V elektrickém tichu narušovaném rakví a surfem na střeše jsem se dostal k městu Pertuis, kde jsem z dálnice sjel. Ještě chvíli jsem jel po velké široké a hlavně rovné silnici, než mne navigace u velbloudů u města Cadenet poslala do kopců. A tady to začalo být zajímavé.

Už pohled na ten velký a vysoký displej v autě s navigací ukazoval, že mířím na zajímavou cestu. Silnice se rychle ztratila v menším kaňonu, abych za chvíli odbočoval a postupně vystoupal na kopec k městu Bonnieux. Přítomnost motorkářů a několika sportovních aut ukazovala, že tady to mají řidiči rádi. I já bych si zde s Explorerem užil, protože tohle je nejsilnější a trochu sportovně laděná verze s výkonem 340 koní, ale to by auto nesmělo být plné krámů, které mají tendenci se v zatáčkách stěhovat z místa na místo.

Vrcholem bylo právě městečko Bonnieux, které je jak vystřižené z katalogu. Silnice vás zavede do naprosto klasického historického centra s uzoučkými ulicemi lemovanými kavárnami. Do té hlavní se vejde jen jedno auto, takže je tu provoz řízen semaforem. Aspoň na fotku tady musím zastavit. Úžasné místo s úžasným výhledem. A já vím, že z tohoto kopce musím sjet, protože Roussillone je kdesi v dáli na jiném kopci.

Roussillon je vlastně podobné místo. Pokud budete chtít přímo do centra, opět vás silnice pošle do kopce a opět na samotném vrcholu čeká malinkaté historické centrum s úzkou uličkou a kyvadlovým provozem. Opět je odsud fantastický výhled. Celé to působí romanticky, ale přítomnost spousty lidí na přelomu března a dubna, stejně jako řady parkovišť, která míjíte po cestě nahoru, ukazuje, že to tady bude dost frekventované.

Hlavní parkoviště je plné i takhle absolutně mimo sezonu, zaparkovat v centru je také velký oříšek. Parkovací místa jsou malá a batoh na tažném všechno komplikuje. Lituju, že jsem auto nenechal kousek níž a nedošel to pěšky, ale když už jsem tady, nakonec místo najdu.

A pak malou procházkou mířím k hlavní zdejší atrakci – okrové stezce.

Přejezd přes hory mezi městy Lourmarin a Bonnieux stojí za to. Silnice D943 a později D36 je plná krásných zatáček a výhled do okolí z Bonnieux je nádherný. 

Právě Roussillon bylo místo, kde se zrodil nápad okr využívat. Stalo se tak na konci 18. století, kdy jistý Jean-Étienne Astier z Roussillonu přišel s nápadem promývat vytěžený okrový písek a tím oddělit samotný okr od písku. Vznikl tak materiál, který se dále zpracovával na prášek a našel mnohá použití.

Třeba se používal do tužek, do různých barev, na porcelán, v textilním průmyslu, ale také na domy, protože představoval ochranu proti slunci. Těžbu ještě urychlil vývoj železnice. Celá tahle éra skončila spolu s nástupem syntetických barviv kolem roku 1950.

Není to ale jen o okru. Celé prostředí kolem Roussillonu je unikátním dílem přírody. Na místních cedulích se dočtete, že procházíte historií starou 100 milionů let. Okolí bylo formováno mořskými proudy, různými usazeninami a tak podobně. Jde proto ochráněnou oblast a po vstupu do samotného parku je mnoho věcí pochopitelně zakázáno. Předně se turisté musí držet na vyznačených trasách, nesmí se tu dělat piknik a například tady ani není možné létat s drony.

Za vstup na okrovou stezku se platí, ale poplatek je víceméně symbolický. Pro jednotlivce je to 3,5 euro. Rezervace dopředu není nutná a ani udělat nejde. Mimochodem, před bránou ještě můžete navštívit místo s naprosto dokonalým výhledem.

Po vstupu následuje pár desítek metrů stoupání, aby se vám pak otevřel první pohled na bývalý okrový důl. Pokud jste tu ještě nebyli, naprosto vás to dostane. Dílo vytvořené společnými silami přírody a člověka vypadá jak někde z Marsu. Jasně červené skály mají roztodivné tvary a zejména pozdě odpoledne je tahle úvodní část trasy parádně nasvícená.

Je to moc pěkná podívaná, která má jednu nevýhodu. Tohle prostředí je jako stvořené pro fotky na Instagram a podle toho to vypadá. Chvíli mám pocit, že tu probíhá sraz nějakých zběsilých influencerů. Každý druhý a druhá si staví různě kolem skal mobily na stativy a dělají děsně šťastné obličeje. Dost fouká, takže jim to ty mobily kácí do červeného jemného písku. Je to chvílemi trochu groteska, ale to nic nemění na tom, že ty skály jsou prostě skvělé.

K dispozici máte kratší a dlouhou trasu. Oficiálně se píše, že tu krátkou dáte za půl hodiny a že na tu druhou budete potřebovat celou hodinu. Řekl bych, že je to trochu nadsazené. Samozřejmě záleží, jak moc se budete kochat, ale klidným krokem se delší trasa dá projít ani ne za 45 minut. I když uznávám, že já jsem zde byl mimo sezonu a dovedu si představit, že v sezoně bude nutné na některých místech čekat, až vám ostatní udělají místo. A pak asi budou oficiálně uváděné časy odpovídat realitě.

Během mojí návštěvy jsem prošel delší trasu, nicméně ta nejlepší místa uvidíte na krátkém okruhu. Jde především o úvodní místo (na pláncích má číslo 1), kde se po červených skalách přímo chodí. Následují dvě místa představující vyhlídky na červené skály. Delší trasa následně jde poměrně prudce dolů. Takové parádní výhledy už pak nenabízí. Procházka je to příjemná povětšinou v lese, takže se tu snad turisté neuvaří ani v létě.

Roussillon bylo další parádní místo na téhle cestě. Pokud pojedete kolem, zastávky litovat nebudete. Jen se připravte na to, že to tu může být v sezoně celé takové stísněné. Samotný Roussillon je malý a ani okrová stezka není úplně obří. Respektive zdejší doly asi rozsáhlé jsou, nicméně přístupná je jen malá část.

Vyplatí se i malá zastávka, jak jsem to udělal já, ale lepší bude zastávka třeba na tři dny. Nakonec kousek vedle je další takové podobné místo, které najdete jako Provençal in Rustrel.

Nicméně já jsem po příjemném odpolední skočil trochu zaprášený do Exploreru a vyrazil dále na jih do kempu u města Aimargues. S dojezdem to bylo tak tak, abych stihl otevřenou recepci, takže na tu sportovní jízdu, které jsem se prvně zdráhal, nakonec stejně došlo. Otevřenou recepci jsem ani tak nestihl. Závoru jsem ale naštěstí přelézat nemusel a večer skončil v hezkém a naprosto klidném areálu. A cesta pokračovala dál…

Zdroj: autorský text