Při cestě na dovolenou jede řada Čechů kolem, ale zastaví se málokdo. Našli jsme úchvatný kaňon

Tohle jsem nečekal. Po nějakých problémech s dobíjením jsem sjel za městem Chur z dálnice a vypravil se do hor. Navigace mi říkala, že v cíli budu za pár minut. Cílem byla soutěska, která slibovala nádherné výhledy a klikaté silnice, ale já jsem jel s elektrickým Explorerem pohupujícím se kvůli batohu na tažném po totální rovině. „Tak kde to je, nebo jedu blbě?“ říkal jsem si...

Z ničeho nic se krajina otevřela a mě málem vypadly oči. Scéna se změnila, jako když uděláte ve videu střih. Silnice se najednou ostře stočila vlevo a vpravo se objevil úchvatný sráz lemovaný světle šedými až bílými skalami a někde tam dole tekla světlounce modrá voda. 

Takhle nějak vás uvítá Rýnská soutěska, neboli Ruinaulta nebo také Rheinschlucht. A nebo švýcarský Grand Canyon. V příběhu naší cesty kolem světa jsme si tak po dunách, safari nebo Růžovém jezeru mohli odškrtnout další světovou položku - Grand Canyon. 

Pokud sem pojedete autem, jako jsem to první den návštěvy udělal já, na místě, kde soutěsku poprvé pořádně uvidíte, je vyhlídka Zault. Je to jedna z několika vyhlídek rozmístěných kolem soutěsky, která je hluboká skoro 400 metrů. Opravdu každý, kdo sem přijede poprvé, přesně na tomhle místě zastaví a vyrazí ven s foťákem. Udělal jsem to já, udělali to zanedlouho cyklisté, co jeli nahoru, pak to udělali turisté v dalším autě. Fotky zde uděláte parádní, ale pokud mohu radit, tohle si nechte nakonec. Dále po cestě jsou možná i hezčí místa a hlavně je tam i vyhlídkové místo s větším parkovištěm, kde nebudete překážet. 

Jak bylo řečeno, silnice spolu s vjezdem do soutěsky dost dramaticky změní svou podobu. Je úzká, občas se sem vejde jen jedno auto, jsou tu ostré zatáčky za roh skály, pár tunelů. Po několika kilometrech následuje několik širokých serpentin s dokonalým povrchem, po kterých vystoupáte do vesnice Versam. 

Celá ta scéna je absolutním lákadlem pro nadšené řidiče. A je pravda, že za tu dobu, co jsem se tu projížděl, jsem tu potkal snad všechno. Byli se tu svézt lidé v Porsche, potkal jsem ostrý GR Yaris, řadu motorkářů, cyklisty a já se svým tichým a naloženým elektromobilem jsem hrál roli klasického turisty, který se kochá. Pokud jste motorkáři nebo byste se tu chtěli rychleji svézt s autem, mám radu, jeďte někam jinam. Na podobné hrátky je tahle trasa nevhodná. Jezdit zde rychle je dost velký risk. A pokud máte obytňák, nejezděte sem vůbec. 

Na první den jsem si naplánoval průjezd po silnici nad soutěskou od města Bonaduz přes Versam až na nádraží Versam-Safien. Pokud tudy pojedete, určitě vás zaujme také pěkný most Versamer Tobelbrücke, který sice není přímo nad soutěskou, ale pořád je dost vysoko a v pěkném prostředí. Z vesnice Versam pak vede cesta zpátky do soutěsky, ale hned, jak odbočíte z hlavní, si možná nebudete úplně jistí, jestli náhodou nejedete někam, kam nemáte. 

První část je úzká sotva na jedno auto, pak se kousek silnice rozšíří a v místě u vyhlídky Islabord, kde je velké parkoviště, se silnice „zlomí“ do prudkého klesání a začne dobrodružství, protože dále dolu už je úzká sotva na jedno auto a vyhnout se protijedoucím můžete jen na několika místech. Byl jsem rád, že jsem vyrazil na přelomu března a dubna a po cestě dolu, ani pak zpět nahoru, jsem nikoho nepotkal. Ale bylo to o fous. 

U vyhlídky Islabord a pak také dole u nádraží potkáte tabuli s časy a ty vám říkají, kdy dolu jede autobus. Ano, prostě klasický, velký autobus. A ten tam fakt potkat nechcete, protože i na těch rozšířených místech to s vyhýbáním bude hodně natěsno. Když jsem se vracel nahoru, zaparkoval jsem u vyhlídky s tím, že se tam zajdu ještě podívat. Asi za minutu se přiřítil velký autobus a naprosto suverénně to za občasného troubení poslal dolů. 

U nádraží je možné za symbolický poplatek nechat auto a pak vyrazit k řece. Potkal jsem tady několik vodáků, ale také rodinky s dětmi, které evidentně u řeky strávily celé odpoledne. Je to opravdu pěkné prostředí. Křišťálová voda pod světle šedými skalami, sem tam nějaká ta písečná mělčina, prostě paráda. 

Kousek dále po proudu řeky je menší lesík, ve kterém je tábořiště. Použít ho může kdokoliv. Samozřejmě za předpokladu, že tam neudělá binec a také za předpokladu, že tábořiště zrovna nebude využívat společnost, která tady provozuje výlety na divoké řece a která se patrně o tábořiště stará. Na internetu jsem ale dohledal informaci o tom, že takových tábořišť je tu více a jsou turistům k dispozici. 

A kdybyste hledali ještě nějaké netradiční vyžití, tak na kamenech v řece jsem zahlédl paní, která tam prostě jen tak seděla. Úplně to chápu. Zastavit se v takovém prostředí a poslouchat delší dobu jen zvuk řeky a zdejších ptáků, to vám fakt udělá dobře na duši. 

Když jsem se dostatečně vynadíval na okolí nádraží a na chvilku si za lesíkem také „zameditoval“, vyrazil jsem zpět nahoru a vrátil se k vyhlídce Islabord. Z vesnice Versam se sem dá dojít v pohodě pěšky, příjezd autem bude v sezoně asi poněkud komplikovaný. 

Vyhlídka je udělaná tak, že to jsou vlastně dva balkony. Jeden směřuje na sever přímo na vyhlídku Il Spir. Druhý je otočený více východně. Oficiální informace říkají, že vyhlídka je otevřená od května do října, ale popravdě moc nevím, proč by jindy měla být uzavřena a ani koncem března vstupu na plošiny nic nebránilo (a ani tady nebyly žádné cedule, nebo jsem je neviděl). 

Celá tahle cesta „kolem světa po Evropě“ měla 6500 km a spal jsem ve spoustě kempů. Většinou to byly pěkné kempy a vzhledem k jarnímu termínu v nich býval parádní klid. Švýcarský kemp u města Trin byl ale nepochybně tím úplně nejhezčím a rozhodně si zaslouží pár slov navíc. 

Kemp to je parádní z několika důvodů. Je na krásném místě. Na louce, kdy se z východní strany nad vámi ční obří skála a na západní straně máte začátek soutěsky. Slunce tak zapadá nad ní. Podle webu byste mohli podlehnout dojmu, že je to dost punkový kemp a možná vlastně trochu je. Rezervace se nepřijímají, prostě přijeďte, místa by tu mělo být vždy dost. A je fakt, že louka je to velká. Žádné parcely nebo organizované stání se nekoná. Zaparkujte, kde chcete. Elektřina je tak různě rozesetá po louce, zbytek vyřeší prodlužovák. 

Vybral jsem si místo vedle zdejšího rybníčka, takže jsem nejprve poslouchal kvákání žab a potom mi žáby začaly pochodovat pod stanem. Je tu pěkný koutek pro děti, které si mohou hrát i na lodi vytažené vedle pískoviště. Celý kemp končí lesem. 

Ubytovat se můžete i v několika apartmánech, které jsou v hodně netradiční budově. Nedá se to úplně popsat, koukněte se na fotky. Ve stejné budově je také zázemí a naprosto luxusní sprchy. Bylo mi fakt líto, že jsem tu strávil jen jednu noc. Jak kvůli soutěsce samotné, tak kvůli tomuto kempu. Večer před stanem s výhledem na zapadající slunce byl kouzelný. 

Druhý den jsem se šel podívat na soutěsku z druhé strany. Kousek nad městem Trin je rozhledna Il Spir. Když si zadáte do vyhledávače Rýnskou soutěsku, vyskočí na vás fotky nádherně se klikatící řeky zaříznuté hluboko do skal. Tyto fotky jsou většinou focené právě z rozhledny Il Spir. 

Kolem celé soutěsky se dá podniknout řada výletů a treků. Jejich mapu najdete na oficiálních stránkách soutěsky (zde). Takže existuje spousta způsobů, jak se sem dostat. Já jsem zvolil tu nejjednodušší a asi nejrychlejší cestu. Z města Trin se vyjede na nejvýše položené parkoviště a z něj je to pak příjemná procházka lesem na nějakých 45 minut. Můžete jít po širokých lesních cestách, nebo lze zvolit i menší pěšinky a cestu si tak trochu zkrátit. I když občas jsem musel přelézat popadané stromy. Jinak za parkoviště se platí. Už si přesně nepamatuji, kolik to bylo, takže to patrně nebyla žádná obří částka. Kempovat se tady pochopitelně nesmí, ale mimo sezonu na nejvýše položeném parkovišti jedno auto přes noc stálo. Asi se to toleruje. 

Vyhlídka, nebo spíše menší rozhledna, je zajímavá konstrukce vykloněná nad opravdu poctivý sráz do soutěsky. Otevřena byla v roce 2006 a přístupná by měl být celoročně. Jakmile sem vylezete, dostane se vám úchvatný výhled na celou soutěsku. Uvidíte dobře nádraží, o kterém byla řeč, pokud pojede zrovna vlak, můžete si všimnout, že to tady vypadá jak od nějakého modeláře. Z nádraží vlak jede kousek podél řeky, pak zmizí v krátkém tunelu, aby z tunelu vyjel na most nad řekou. 

Nepodařilo se mi zjistit, jak moc vysoko tahle vyhlídka je, ale potkal jsem zde dva chlapíky, kteří po vystoupání schodů nahoru zase rychle vzali zpátečku. Takže je to asi dost vysoko. 

Jak jsem psal na začátku, švýcarský Grand Canyon je doslova pár minut jízdy od švýcarské dálnice č. 13 vedoucí na jih do Itálie. Pokud nejedete přes Brenner, nebo se budete chtít Brenneru teď pár let vyhnout, pravděpodobně vás navigace pošle tudy. I já jsem tady po cestě do Itálie jel několikrát a nikdy jsem si tohoto kaňonu nevšiml. Takže nedělejte stejnou chybu. Zajížďka je to úplně naprosto minimální a zážitek parádní. 

Pochopitelně se tu dá strávit i celý týden. Žádný problém.

Zdroj: autorský text