Duna du Pyla: Jak jsem s elektromobilem dojel do království nekonečného písku a v dunách vařil oběd

V rámci cesty „Kolem světa po Evropě“ jsem toho viděl za poměrně krátkou dobu opravdu hodně. Na programu bylo africké safari, vysoké zasněžené hory, plameňáci a růžová jezera a tak podobně. Jedním z míst, na které jsem se těšil ale úplně nejvíce, byla Duna du Pyla. Není to nic menšího než nejvyšší písečná duna v Evropě. A také to bylo nejzápadnější místo celého tohoto tripu. Nejrychlejší trasa sem z Prahy je dlouhá 1600 km.

Pokud jste tenhle trip sledovali, nebo jste četli starší články, pak víte, že jsem sem dorazil s elektrickým Fordem Explorer. Počasí mi moc nepřálo a návštěva by si žádala více dnů, ale i tak musím říci, že mě Duna du Pyla nezklamala. Ba naopak, přímo mě nadchla. Je to úžasné místo, přestože v sezoně bych se zde asi vyskytovat nechtěl. 

K duně jsem dorazil větším přejezdem od Středozemního moře, kde jsem se motal především v oblasti Camargue a pak jsem také zastavoval u městečka Gruissan. Zde je naprosto fenomenální pláž pro windsurfing a právě tady se každoročně konají největší závody, v rámci kterých na vodě můžete vidět klidně tisíc surfařů najednou. Je to hodně vyhlášené místo, kde mimochodem v současnosti také probíhají testy projektu SP80, který vyvíjí věc poháněnou větrem, která má jezdit po vodě přes 150 km/h. 

Ta surfařská akce se jmenuje Defiwind a já bych se toho chtěl zúčastnit v roce 2026. Takže když jsem jel okolo, zastavil jsem se tu na jedno odpoledne, abych okoukl terén. Je to nekonečná písečná pláž, kde fouká totální vítr směrem od břehu. Jezdí se tu hodně rychle, protože vítr umí být dost ostrý. Fouká od břehu, takže nejsou až tak velké vlny a v pozadí už se tyčí zasněžené Pyreneje. Nádhera! 

Odsud to bylo k Duna du Pyla zhruba 4,5 hodiny dálniční jízdy přes Toulouse do Bordeaux. Pak jsem to vzal směr Arcachon, kde jsem měl zamluvený kemp. Přímo u duny je kempů hned několik, ale na přelomu března a dubna jich byla většina kupodivu zavřená a úplně „na blind“ jsem sem jet nechtěl. Z mého kempu Huttopia Arcachon to byl k duně jen kousek a ubytování to bylo pěkné a za docela fajn cenu. Pro zajímavost, na rozdíl od jiných kempů tady bylo přímo zakázáno dobíjet automobily. I s tím musí člověk cestující elektromobilem evidentně počítat. 

Do kempu jsem přijel jako vždy až někdy po sedmé večer. Bleskově rozbalil stan a udělal si příjemný večer s vidinou toho, že druhý den budu pouze popojíždět po okolí a nebudu v autě trávit dlouhé hodiny. Což znamenalo, že si mohu přispat.

Ráno jsem dal v klidu snídani, nějakou tu sprchu, odpojil stan, abych ho nemusel balit a vyrazil těch pár kilometrů k Duna du Pyla. Moment. Jak že se to místo vlastně jmenuje? Není to náhodou Duna du Pilat? Na recepci kempu jsem se místních francouzských recepčních ptal, jak to s tím názvem je. Nezaváhaly ani na vteřinu. Prý jediný oficiálně správný název je Duna du Pyla. Takže když jsem si později kupoval nějaké pohledy na památku, všude bylo napsáno Duna du Pilat. 

Pokud se vypravíte k duně, patrně skončíte na oficiálním parkovišti, které je u kruhového objezdu na severním konci duny. Právě tady je turistické epicentrum, protože odsud relativně pohodlně dojdete na vrchol duny. To znamená výšku 101 metrů nad mořem. Tolik metrů naštěstí překonávat nemusíte. Parkoviště je tak zhruba v polovině výšky duny. Samozřejmě pokud budete chtít dunu přejít až na druhou stranu k moři, při cestě zpět se už docela zapotíte. 

Za vstup na dunu se neplatí, ale platí se za parkování. Stát se tu dá v případě obytných automobilů i přes noc. Z parkoviště se pohodlnou cestou dostanete až k duně. Kolem jsou různé kavárny, obchody se suvenýry nebo také infocentrum. Všechno je to evidentně připravené na pořádný nával turistů. A je pravda že jich tu bylo dost i o všední den na konci března. Někde jsem zahlédl fotku z plné sezony a bylo to jedno velké procesí valící se k duně. 

Příjemnou procházkou se po pár minutách dostanete k duně. Na vrchol můžete buď pískem, nebo můžete jít po schodech, což je asi tak desetkrát pohodlnější. Chtěl jsem si vyzkoušet ten pravý písečný zážitek, takže jsem schody vynechal a celé je to mnohem náročnější, než se na první pohled může zdát. 

Když se vydrápete nahoru, dostane se vám parádní výhled na oceán, na dunu dlouhou skoro tři kilometry i na lesy, odkud jste přišli. Pokud si to ale chcete užít alespoň trochu v klidu, je nutné opustit nejvyšší místo duny a jít někam dál. Na vrcholku se naprostá většina turistů zastavuje, fotí, děti skáčou do písku, je tu hodně lidí a je tu dost velký hluk. 

Jenže stačí ujít doslova jen pár kroků, popojít po hřebenu duny kousek na jih, nebo sejít trochu dolu. Rázem je dojem úplně jiný. Kolem vás se rozlije ticho, všichni ti řvouni zmizí někde za obzorem a kolem vás je jen písek zformovaný větrem do nejrůznějších tvarů. Právě v takovémto prostředí jsem si uvařil oběd. Polévka byla sice trochu křupavá, protože ten písek se vám opravdu dostane všude, ale jinak to bylo místo tak skvělé, že jsem se rozhodl večer se sem ještě vrátit a zopakovat si to s večeří. 

Přelom března a dubna měl velkou výhodu v teplotě. Bylo kolem nějakých patnácti stupňů, pro chození to bylo ideální. Proto jsem také chtěl dojít až dolů k moři. Jenže počasí nebylo moc příznivé. Foukal celkem silný vítr od pevniny na moře a mělo pršet. Po obědě se začalo rychle zatahovat a meteoradar dával hodinu času na opuštění duny, pak měl přijít déšť. Od záměru dojít až k vodě jsem tak radši upustil a expresně se vydrápal zpět nahoru, sesypal se dolu do turistického centra a vrátil se do auta. 

A ano, za chvíli opravdu začalo pršet. Do kempu jsem se vracet nechtěl, tak jsem začal hledat místo, kde auto dobiju, abych to nemusel řešit hned druhý den ráno. Vydal jsem se podél duny na jih do města Breux a současně hledal nějaká pěkná místa, kudy by šlo vylézt na dunu jinudy a kde by se případně daly pořídit nějaké fotky auta s dunou v pozadí. 

Jakkoliv je duna hodně vysoká, najít pěkné takové místo se ukázalo skoro jako nemožné. Prakticky všude, kde se dá sjet mimo silnici směrem k duně, jsou zákazy vjezdu, případně tam jsou rovnou závory. A na větší parkoviště třeba i pak dále u pobřeží, jsou téměř všude výškové brány nastavené na 1,9 m. Protože jsem měl na Exploreru rakev, nevešel jsem se pod ně. K oceánu jsem se tak podíval u Biscarrosse-Plage, kde kromě několika surfařů čekajících patrně na vlny nebylo živáčka. 

Dobíjení jsem nakonec vyřídil u Lidlu, kde jsem něco málo nakoupil a zbytek času strávil v kavárně s naprosto skvělým sladkým pečivem. Kavárna se jmenuje La Mie CÂLINE. Rozhodně doporučuju!

Směrem na jih nekonečnou dunu nahrazují nekonečné pláže, jako je třeba Plage du Petit Nice nebo Plage de la Lagune. I tady jsou výškové brány na 1,9 m, ale protože mi zvědavost nedala, nakonec jsem ke druhé jmenované přece jen dojel. Obvykle jedna příjezdová cesta vede na parkoviště a druhá cesta vede zpět k hlavní. Jsou to jednosměrky a často jsou výškové brány i na výjezdu. Ale před Plage de la Lagune na výjezdu výšková brána nebyla, nikdo tu skoro nebyl, byl konec března, tak jsem to vzal kousek v protisměru (nikomu to neříkejte). 

Pláž je to opravdu nekonečná, určitě tu budou i velké vlny, pokud půjde vítr od moře, procházet se můžete kilometry na sever i na jih. Nebo můžete pozorovat rybáře, jak lákají na své velké pruty co největší úlovky. Je to další zajímavá lokalita, která se tady dá navštívit.

Odsud jsem se vypravil zpět k duně a nakonec jsem i našel místo, kudy nahoru vylezu tak trochu neoficiálně. Je to evidentně areál bývalého kempu, který je sice důkladně obestavěný bariérami, protože by tu jinak stoprocentně turisté přespávali v obytňácích, ale pěšky se sem dá dostat po pěšince úplně bez problémů.

A hned vedle byla i cesta na nějakou tu fotku auta s dunou v pozadí. Asi bych mohl dojet až pod dunu, ale nechtěl jsem to pokoušet. Písek je zrádný a i když můj Explorer měl dva motory a tedy pohon všech kol, zahrabat se tady na silničních pneumatikách by byl nejmenší problém.

Udělal jsem pár fotek, jak to šlo, zaparkoval u silnice, vzal batoh s večeří v konzervě od Hotovky z plechovky, vařič, foťák a vyrazil vstříc opět té obří duně.

Areál tohoto zavřeného kempu zasahuje přímo až k duně a je na něm vidět, jak duna postupuje směrem do vnitrozemí. Na okraji duny tak najdete stromy, které jsou v různé úrovni zasypané pískem. Vy tak po něm můžete vylézt v podstatě až do koruny těchto stromů. 

Z tohoto místa nahoru to ale byla nakonec pořádná fuška. Z fotek to není dost dobře patrné, ale je to tedy poctivá střecha. Nahoru jsem šel všeho všudy snad 45 minut. Písku máte pochopitelně plné boty. Až když se budete blížit k vrcholu, možná narazíte na tvrdší podklad, po kterém se jde alespoň trochu lépe. 

Celá ta námaha ovšem stála za to. Našel jsem si klidné místo v závětří, aby mi nezhasl vařič. Vytasil konzervu a bagetu z Lidlu a při večeři se kochal počínajícím západem slunce a nekonečným oceánem. Tohle místo je od oficiálního vrcholu už dost daleko, takže tu nebyl absolutně vůbec nikdo. Jen vítr a zrnka písku poletující kolem. 

Škoda, že se opět zatáhlo a na takový ten katalogový západ plný barev nedošlo, ale i tak to byl zážitek. Zpět k autu jsem se vrátil asi tak za pět minut, protože sejít dunu trvalo sotva minutu. Dolu to totiž můžete vzít přímo, je to jak na eskalátorech. Šlápnete, kousek se svezete, pak šlápnete druhou nohou a za chvíli jste dole. 

Duna du Pyla, nebo Duna du Pilat (jak chcete), je fakt moc pěkné místo. Není divu, že se tu natáčely také nějaké filmy, případně třeba i hudební klipy. A hlavně není divu, že to sem táhne tolik turistů. Nemusíte se trmácet až do Afriky, abyste zažili atmosféru opravdu hodně velké duny i to, co obnáší se na takovou dunu škrábat. 

Když jsem se dostal k autu, vysypal jsem z bot asi tak dvě kila písku, ale stejně byl v autě ten písek všude a možná tam je zalezlý dodnes. Za chvilku jsem byl v kempu, kde následoval klasický program. Nějaké to víno a brzké spaní. To pochodování v hlubokém písku člověka opravdu vyčerpá. Takže jsem se hodně rychle zašil do stanu a usnul jak nemluvně, abych druhý den ještě za tmy vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství. 

Jenže tohle dobrodružství už se nacházelo ve Švýcarsku, což obnášelo celodenní dálniční přejezd dlouhý 900 km až do města Bulle. Což o to, cesta s tím elektromobilem je to příjemná, tichá a i to nabíjení není zas taková potíž. Jen zkrátka zastavujete co dvě hodiny, ale to byste asi dělali tak jako tak. Nicméně když to člověk musí odřídit celé sám, je to prostě fuška. Ale o tom si povíme zase něco příště. 

Zdroj: autorský text