Elektromobilem kolem světa: Aljaška? Skoro. Italské Lago di Braies nabízí úchvatné zimní scenérie

Na úvod rychlé vysvětlení toho titulku. Ano, vyrazil jsem na větší trip elektromobilem, ale tak úplně kolem světa to v pravém slova smyslu nebylo. Je to nadsázka, jenže není příliš velká. Smyslem tohoto tripu bylo navštívit místa připomínající ta světová, která jsou v Evropě a tudíž jsou celkem dobře dosažitelná. Zprvu jsem se bál, jestli to celé není pitomost a jestli to vůbec bude dávat smysl, ale dnes už mám všech těch skoro 6500 km za sebou a před sebou mám tisíce fotek. A vím, že to smysl dává. 

Právě na fotkách nejvíce vynikne ta pestrost celého tripu. Jsou tam duny, jsou tam plameňáci, jsou tam nosorožci a žirafy, je tam růžové jezero, tokijská ulice, menší japonský palác, velké vodopády nebo socha Svobody. A také je tam sníh, se kterým dnes začneme. Úplně první zastávkou na téhle trase byly Dolomity a konkrétně Lago di Braies a Passo di Giau. 

Před cestou jsem si řekl, že se tak trochu vrátím ke kořenům. Budu spát ve stanu a vezmu si maximum jídla s sebou, protože se mi nechtělo nic řešit během cesty, která byla už od prvních plánů hodně nabitá. Takže každá ušetřená minuta se hodí. Kemp se hodí také. Představa, jak strávím přes dva týdny na čerstvém vzduchu (nebo v autě) se mi dost zamlouvala. 

Ale protože se jede „kolem světa“ a termínově to vycházelo na přelom března a dubna, bylo také jasné, že je potřeba se připravit na teploty, které stanování moc nepřejí. V Dolomitech to platilo dvojnásob. Předpověď nejprve slibovala zimní očistec s teplotami až mínus třináct a vydatnější sněžení v den příjezdu, ale nakonec se postupně měnila k lepšímu. Sněžení postupně úplně zmizelo a oteplilo se. Nad ránem mělo být jen mínus osm. Jen...

Vyhlédl jsem si kemp Olympia u městečka Villabassa, který je otevřen celoročně. Z Prahy jsem to vzal ještě menší oklikou přes Garmisch-Partenkirchen, kde jsem potřeboval něco vyzvednout. Celkově to byl ale poklidný celodenní přesun převážně po dálnicích, který byl rozkouskován na tři dobíjecí zastávky.

Cestování elektromobilem na takhle dlouhé trasy dnes už není moc velký problém. Ne, pokud máte takový ten dospělý moderní elektromobil, což Ford Explorer naplňuje. Jeho dojezd je i na dálnici už natolik velký, že vás dříve spíše přepadne únava než nutnost dobíjet. V mém případě to vycházelo na zastávku po dvou hodinách jízdy, někdy trochu více.

Ano, je nutné se provozu auta trochu přizpůsobit, ale jinak to opravdu není žádné dobrodružství. Trochu otrava je ale řešení věcí kolem dobíjení. Což o to, nabíjecích stanic je v západní Evropě spousta. Ale někde člověk nabíjí za 12 Kč/kWh, jinde za dvojnásobek. Takže buď můžete jet bezstarostně a prostě nabít tam, kde to zrovna vyjde, ale pak to celé může být také dost drahé. Nebo můžete nabíjet jen tam, kde je to levné, ale pak zase budete muset trochu hledat a občas si pár kilometrů zajet. Moje verze cestování byla ta druhá varianta.

Každopádně k večeru jsem dorazil do cíle, vyřídil formality na recepci a rozbalil stan ukrytý v té černé krabici, kterou si Explorer vezl na tažném. Noc byla nakonec celkem v pohodě. Hlavní podíl na tom mělo malé elektrické topení a teplý spacák. Bylo ale nutné se do toho spacáku pořádně zašít. Uvnitř spacáku sice bylo teplo, ale mimo byla příšerná zima. Šestkrát jsem si rozmýšlel, jestli už opravdu potřebuji na záchod, nebo ještě ne.

Když se tahle cesta plánovala, rozhodně jsme tam chtěli mít nějakou zimní lokaci. Při brouzdání po internetu jsem narazil na názor, že Lago di Braies navozuje atmosféru Aljašky. Fotky kolující po internetu tomu dávají zapravdu. Nádherně tyrkysová voda uprostřed obřích hor a strmých skal. Po ranním rozmrznutím na slunci a poté, co jsem odpojil stan od auta, jsem zamířil právě sem. 

A už příjezd k jezeru ukázal, že to přirovnání k Aljašce není úplně přehnané. Silnice stoupající mezi vysoké hory, které se tyčí za lesy lemující cestu. Jenže už od první chvíle je také jasné, že tohle místo bude turisticky oblíbené až moc. Už šest kilometrů před cílem potkáváte parkoviště P1. Kolik jich tu asi bude? Jsou tu celkem čtyři. Čtyřka je v podstatě přímo u jezera a i o všední den na konci března je tu nečekaně hodně aut. Raději si ani nechci představovat, co se tu děje v nějaké větší sezoně. 

Samozřejmě odsud můžete podniknout i větší výlety, ale můj případ byl asi ten úplně klasický, který bude provozovat většina zdejších návštěvníků. Chtěl jsem vidět především samotné jezero, které jsem chtěl obejít kolem dokola. Trasa má zhruba 3,5 kilometru a v letních měsících by to měla být nepříliš náročná procházka. Jenže v zimě to neplatí.

Když jsem se u hotelu vypravil doleva s tím, že jezeru objedu po směru hodinových ručiček, hned následovala cedule, že cesta je po 400 m zavřená. Došel jsem, kam to šlo, pak jsem ještě kousek popošel po břehu, protože vody bylo v jezeře málo a jezero bylo navíc zamrzlé, ale rychle jsem pochopil, že pokračovat po zavřené cestě fakt není dobrý nápad. 

Cesta se na chvilku ztrácela v lese v prudším kopci, na zemi přemrzlý sníh a ledové plotny... Tohle chtít projít v obyčejných botách je opravdu takříkajíc o hubu. Vrátil jsem se proto zpět k hotelu a šel druhou stranou, kde je velmi široká příjemná cesta. I zde je ale pár krátkých prudších stoupání a i to byl na zmrzlém podkladu trochu problém. Potkal jsem i skupinku mladých Španělek, které sem dorazily v teniskách a chvílemi se zdálo, že se hromadně sesypou do jezera. I nenáročná procházka v horách si prostě žádá odpovídající obuv. 

Po téhle cestě dále šlo spíše méně lidí a ti, kteří se tam vydali, často vzdali svou snahu dojít na druhou stranu u prvního zmrzlého kopečku. Takže na protější straně Lago di Braies byl docela klid. Ale přímo u hotelu to bylo jedno velké focení na sociální sítě a restaurace v době oběda praskala ve švech. 

Nelze se tomu divit. Lago di Braies je fakt nádherný kus země. Té tyrkysové vody jsem si sice moc neužil, ale jinak je to poměrně vysoko položené horské místo (1500 m n. m.) nabízející katalogové scenérie a velice snadnou dostupnost. Tohle je z pohledu turismu smrtící kombinace. Pokud si tak chcete užít jezero aspoň trochu v klidu, bude to chtít vyrazit hodně brzo ráno a určitě ne o víkendu. 

V teplejších měsících lze kromě procházky kolem jezera využít i plavbu v loďkách přímo po hladině, což samozřejmě v době mé návštěvy možné nebylo. Každopádně pokud vám itinerář vaší cesty nedovoluje dostat se sem tak, abyste k jezeru vyrazili brzy ráno, asi sem v letní sezoně vůbec nejezděte. 

Zhruba hodinu cesty a nějakých 60 km od Lago di Braies leží druhé místo, které jsem měl v rámci zastávky v Dolomitech vytipované. Byl to průsmyk Passo di Giau. Ten leží nedaleko Cortiny d'Ampezzo, takže je jasné, že ani tady nebude o turisty nouze. Tenhle průsmyk totiž nabízí naprosto skvělé scenérie a výhledy na Dolomity v celé jejich kráse. Ví to spousta lidí, protože se tudy jezdí i jedna etapa Giro d'Italia a letos se tu pojede znovu.

Já jsem se sem ale vypravil ještě kvůli něčemu jinému. Passo di Giau jsem našel v nějakém internetovém seznamu jako průsmyk, který by měl být nejvýše položeným evropským průsmykem udržovaným i v zimě. Jistěže Stelivo je něco poněkud jiného, ale tam bylo pochopitelně koncem března zavřeno, zatímco na Passo di Giau hlásili bezproblémovou sjízdnost po řádně ošetřené silnici. Přitom je to ale také pořád poměrně vysoko položené místo. U cedule, kde se asi budete chtít fotit, uvidíte oficiální výšku přes 2200 metrů. 

Po cestě od Lago di Braies jsem přímo projel Cortinu, kde vládla už pozdní lyžařská sezona a vyloženě jarní počasí, ačkoliv se v okolí ještě stále lyžovalo. Silnice postupně stoupá vzhůru, zajímavější to začne být až poté, co se odbočí z SR48 na SP638 vedoucí až nahoru do průsmyku. Čeká vás spousta pěkných vraceček, ačkoliv z téhle strany vede silnice z velké části v lese. Kdo si chce užít více výhledů, pro něj bude lepší cesta z jihu od Selva di Cadore.  

Jakmile se dostanete nad les, uvidíte Dolomity v celé jejich kráse. V době mojí návštěvy zde pochopitelně ještě vládla zimní atmosféra a vysoké sněhové mantinely kolem cesty dokazovaly, že tady se zima umí o slovo přihlásit opravdu důrazně. Výjezd to celkově je ale nenáročný, pohon všech kol jsem tady nepotřeboval. Pokud by ale na silnici byl sníh, pak by to samozřejmě bylo něco jiného. 

Jednu z těch největších zdejších plání brousil kdosi s kitem. Pro tenhle sport je Passo di Giau ideálním prostředím. Já jsem přejel hřeben, abych si prohlédl i klikatící se silničku na druhé straně. Většina místních hotelů byla zavřená, u toho jediného otevřeného byla lanovka a totálně prázdná sjezdovka. Jinak pusto a prázdno a takový klid a ticho, že když se po zmrzlém podkladu sjezdovky spouštěli tři lyžaři, dělalo to hluk pomalu na celé údolí. 

Přímo nahoře v průsmyku, hned za cedulí oznamující výšku průsmyku, je velké parkoviště. To ale v době mojí návštěvy bylo také zavřené a zavalené poctivou vrstvou sněhu. K dispozici tak bylo jen pár míst před závorou u Berghotel Passo Giau. Bez nějaké speciální výbavy se v zimě odsud dalo dojít v podstatě jen na jediné místo, a to na vyhlídku těsně pod skalní masív Ra Gusela. Z parkoviště to bylo asi tak na půl hodinky a i když to není nijak daleko, stojí to za to.

Já jsem se sem dostal pozdě odpoledne už ve chvíli, kdy kiťák zabalil svého draka a těch několik málo turistů také zmizelo. To jsou pak kouzelné chvíle. Jen vy, sníh, ostrý ledový vítr a nekonečné hory všude, kam se člověk podívá. 

V létě se odsud dá vyrazit do okolí na spoustu treků a procházek, případně lze výlet různě nakombinovat s lanovkami, kterých je blízko Passo di Giau docela dost. Já jsem toho více než průjezdy průsmykem a podvečerní procházku na vyhlídku nestihl, takže popis dalších zdejších míst přenechám někomu, kdo tu také byl a chtěl by o tom něco sepsat do rubriky Komunita. 

Tyhle dva malé výlety jsem dal za jeden den. Návrat do kempu už byl proto poměrně pozdní, skoro až za tmy. Auto hlásilo nabití na něco málo přes deset procent a hlad oznamoval nutnost sáhnout pro další konzervu. Vyřídil jsem všechny tyhle formality, hodil rychlou sprchu a zaplul do spacáku, abych vcukuletu usnul a spokojeně spal do té doby, dokud mne neprobudila zima, protože jsem nevědomky vystrčil ruku ze spacáku. 

Další ráno proběhlo balení, návštěva blízké nabíječky a pak jeden z těch ne až tak dlouhých přejezdů k Veroně na safari. Mělo sice pršet, ale zase mělo být také podstatně tepleji než v Dolomitech. Ale o tom zase příště. 

Zdroj: autorský text