Češi tam, kde by je člověk nečekal a Brecon Beacons aneb stopovací dobrodružství v Británii

Ráno jsem se vzbudila v Hay-on-Wye, vylezla ze stanu a zkontrolovala, zda je vše, kde má být. Vítr byl sice silný, ale já i stan jsme byli bez újmy. Po snídani a ranní hygieně jsem si pobalila stan a při odchodu z kempu jsem potkala kluka, který předchozí večer také pevně přikotvoval stan. Hunter, Američan, který se tak stal mým kamarádem. Dokonce díky mému pozvání, že pokud bude v České republice, může zůstat u nás doma, následně naší zemi navštívil a mohu rovnou říct, že to bylo jako hrát si na chůvu. Ale o tom jindy.

Za cedulí značící konec Hay-on-Wye jsem začala stopovat do městečka Brecon. Neuvěřitelných věcí a setkání jsem za docela krátkou dobu zažila fakt dost, ale příběh této paní předčil všechna předchozí setkání a myslím, že i ta budoucí.

Zastavila mi sociální pracovnice, která v tu dobu pomáhala s nově příchozími Ukrajinci v Británii, jelikož byla původem Ruska, ale už dvacet tři let tam nežila ani nebyla. Její syn, v podstatě mého věku, chvilku předtím než mi zastavila, zrovna přistál v Praze. Tady lidi zajímá nejen váš příběh z cesty, ale i životní, a tak jsme se dostaly k tomu, že jsem ve škole měla čtyři roky ruštinu a pro své potěšení se začínám učit španělsky.

Dost jsme si tedy rozuměly, a tak mě pozvala k sobě domů na čaj, poté mě chtěla ještě představit přítelkyni svého syna, která se k tomu všemu také jmenovala Lucka, aby viděla, jak je osud šílený a poté už jsme vyrazily do Breconu. Lidi tady jsou prostě neskutečně milí, obětaví a štědří. Dostala jsem na cestu pár sladkostí i ovoce, abych prý neměla hlad.

V Breconu paní měla pár známých, a tak mi zařídila, že si u její kamarádky v kanceláři mohu nechat batoh a vyrazit prozkoumávat město. Zašla jsem se podívat na zdejší katedrálu a navštívila vojenské muzeum, poté jsem si zašla na zmrzlinu, na kterou jsem dostala od mé nové kamarádky doporučení. Mohu říci, že v Llanfaes Dairy mají o něco dražší, ale zato vynikající zmrzlinu.

Po několika hodinách jsem se vrátila pro batoh a pokračovala směrem na nejvyšší horu Brecon Beacons (Bannau Brycheiniog) – Pen y Fan. Cestou jsem zkoušela stopovat a na dva stopy jsem se dostala až pod kopec. Cestou nahoru jsem si připadala jako u nás na Sněžce... Hromada lidí, ale na rozdíl od Sněžky skoro všichni, co jsem potkala, byli vybavení na túru a ne jako do města.

Další kuriozita dne mě potkala nedlouho po začátku šlapání do kopce se svým velkým batohem, kdy se za mnou lidi otáčeli s pohledy typu co je to za magora. Skupinka lidí proti mně šla akorát dolů a za nimi se řítili dva malí kluci a hulákali - ,,To kamení je z marcipánu.” Jakmile jsem za kluky zavolala, že doufám že se pletou, protože pokud jsou ty kameny fakt z marcipánu, tak se nahoru nikdy nedoškrábu, otočila se na mě celá skupina a koukala na mě jak na zjevení. Něco mi říkalo, že ani oni tady uprostřed ničeho nečekali krajanku.

Pokračovala jsem dál na Pen y Fan a skoro na vrcholu jsem potkala proti sobě partičku kluků s batohy a karimatkami. Taková úleva mě polila. Hurá, nejsem tu za blázna jediná. No opravdu, člověk tu na moc lidí s batohy nenarazí. Spíše tu cestují Evropani s lístkem na vlak na tři měsíce za několik tisíc a jezdí do velikých známých měst za zábavou nebo turistickými atrakcemi. Protože, kdo by se táhl s takovým monstrem na zádech dobrovolně a spal ve stanu. Jen dobrodruh nebo blázen. A ani já sama nevím, do jaké skupiny se zařadit.

Pen y Fan je místo, kde můžete potkat hromadu volně pobíhajících ovcí i koňů. Z vrcholu kopce, kde foukalo jak na moři, jsem pokračovala po stezce dál pod Pen y Fan více na jih. Cestou jsem potkala pár, který mířil akorát na parkoviště mým směrem, a abych nemusela jít sama, tak jsem se k nim připojila.

Problém nastal, když na parkovišti nebyl signál a já tam chtěla přespat. S tím, že jsem musela psát rodičům každé ráno a každý večer, že ještě žiju, to byl docela problém a tak se nabídli, že mě hodí někam, kde signál bude. Nakonec jsem se dostala takto až do vesnice a jelikož tam nebyl kemp, hotel ani jiné místo, kde přespat, tak jsem zaťukala na dveře u úplně cizích lidí a zeptala se, jestli nemohu stanovat u nich na zahradě, že ráno zmizím. A vyšlo to.

V noci zase sprchlo a k ránu slejvák, takže jsem v pauze mezi dešti po ránu sbalila stan a vše ostatní, poděkovala rodince za ochotu a vyrazila přes cestu pod zastávku autobusu čekat na kamaráda, kterého jsem poznala online na seznamovací aplikaci pro cestovatele, který mě měl vyzvednout, že vyrazíme na výlet někam k vodopádu. O tom ale zase příště. Každopádně mohu říci, že na tohohle kamaráda spoleh už byl.

Zdroj: autorský text