Vyrazili jsme na jižní konec Evropské Unie. Domů jsme si dovezli neuvěřitelné množství zážitků

V květnu je v Česku ještě docela zima, co myslíte? Ano, začíná se všechno probouzet k životu a vše krásně zelená, ale pořád to není taková ta topka. Proto jsme se s přítelem rozhodli popojet trochu jižněji, za teplem. „A jak moc jižněji?“ říkáme si. „Co třeba na nejjižnější bod Evropské Unie?“ Proč ne, cestou toho hodně uvidíme a teplo tam bude určitě větší než u nás.

Vyjeli jsme ve čtvrtek 11. 5. Auto je nacpané vším možným, nikdy nevíme, kde budeme spát, nebo jestli stihneme něco zabookovat. Většinou záleží, jak se Míra cítí na řízení. Jelikož já neřídím, všechna práce je na něm. Takže máme sbaleno, kocour předán do péče mé mamky a vyrážíme.

Zatím za sebou máme necelých 1000 km a zhruba 2500 km před námi a budeme v polovině. Den před tím jsme projeli Německo, kde strašně pršelo, takže jsme to vzali rovnou do Rakouska, kde jsme přespali. Ráno jsme vyrazili směr Lichtenštejnsko, nádherný mini státeček, rozloha činí 160 km² a je to čtvrtý nejmenší stát Evropy. Když jsem si zjišťovala zajímavosti o této malinkaté zemi, nemohla jsem se přestat divit, co tahle malá země skrývá.

Tady je pár nej, co mě překvapilo: Za posledních více jak deset let nebyla v Lichtenštejnsku spáchána vražda. Obecně zde míra kriminality směřuje k nule, stejně jako v jiných nejmenších evropských zemích. V průměru si každý rok odpykává trest v místní věznici méně než deset vězňů, a to s populací 37 tisíc lidí! Ve věznici dostávají vězni jídlo z restaurace, protože úřady rozhodly, že objednat si donášku jídla je levnější, než najmout si kuchaře. Lichtenštejnsko dokonce vlastní železnici, délka trati je však pouhých 9 kilometrů.

Po menším výletu v Lichtenštejnsku jsme zamířili na jih Švýcarska, mají tu už docela teplo, 18 stupňů příjemně překvapilo. Dali jsme si menší procházku okolo Ženevského jezera, udělali pár fotek se sochou Freddieho Mercuryho. Na květinové promenádě u jezera se pak můžete kochat oslnivými vrcholky, které se tyčí nad jezerem.

Plahočili jsme se francouzským venkovem, náš cíl byl most Pont du Gard, který byl postaven v 1. století př. n. l., v době, kdy jižní Francie tvořila provincii starověkého Říma. Cestou jsme zkusili ještě francouzský McDonald's, chutná jako náš, ale placení a výdej jídla, je, no... zážitek, jinak se to popsat prostě nedá. Doporučuji odzkoušet na vlastní kůži.

Přespali jsme v malé vesničce poblíž a konečně ochutnali i francouzskou kuchyni. A musím uznat, že to vážně umí.

Navštívili jsme hrad Carcassonne, pokud se tu někdy ocitnete, určitě jej navštivte také. My jsme se uličkami pevnosti toulali téměř tři hodiny a stále je na co se dívat. Interiér hradu jsme nenavštívili, myslím, že venkovní procházka bohatě stačila.

Míra si tu dal své první menu v životě, tzn. předkrm, hlavní chod a dezert. Francouzi si to jídlo prostě užívají. Nakonec jsme ve Francii zůstali na tři noci, což jsme ani jeden nečekal.

Necelých 2000 km za námi, za poslední dny jsme projeli Francii od Mont Blanc k hranicím s Andorrou. Francie je úžasná, ale těch jejich kruhových objezdů jsme už měli opravdu dost. Teď ale co napsat k té Andoře. Přejeli jsme hranice a vyjeli na samotný vrchol Pyrenejí, abychom se tam vůbec dostali. To znamená, že jsme vystoupali do výšky 2400 m n. m. a do zasněžených 0 °C. Bomba, když máte pochopitelně letní gumy a jen dvě lehké mikiny na celou dovolenou.

To je tak, když jedeme za tím teplem, co jsem psala na začátku. Dole v údolí cca po 15 minutách jízdy se to zlepšilo na 17 °C. V téhle zemi jsme se však zdrželi jen tři hodiny, ale za tu dobu jsme stihli mrknout na pár vyhlídek, projít se po hlavní ulici a ztratit parkovací lístek. Míra si proto udělal procházku dvakrát, když se jej snažil najít. Marně. Naštěstí nás zachránil McDonald's, kde nám dali jejich parkovací lístek na výjezd, ještě že jsem měla hlad a řekla, že zaparkujeme přímo u něj. V Andoře se ovšem s angličtinou moc nechytáte, ale viděli, jak jsme zoufalí a tak nám ho raději dali. Takže místo pokuty 18 € jsme to měli zadarmo, teda za cenu dvou hamburgerů.

Na hranicích taky byla sranda a menší šacování. Andorra není v EU, takže je to daňový ráj a mají tu tak levné cigarety. Večer jsme si vygooglili a zjistili jsme, že jsme mohli v klidu vzít ještě kartón navíc, tak holt příště. A jsme konečně ve Španělsku. Bookli jsme levný hotel a vyrazili na večeři, za celý den jsme měli jen ten hamburger. Klasika pivečko, procházka a šli jsme zalehnout.

Ráno jsme si užili první snídani v hotelu a vyrazili směr Růžové jezero v Torrevieja. Myslela jsem, že tomu tak není, ale vážně bylo krásně růžové. Škoda, že už se v něm nesmí koupat (je výborné na ekzémy, astma atd...), ale aspoň jsme svlažili nožky a nasáli sůl plnými doušky. No a teď se konečně zastavíme - dvě noci pobudeme v La Manga del Mar Menor.

Z jedné strany jezero a z druhé majestátní moře. Tuto úžinu jsme projeli tam a zpět a pár hodin to tedy zabralo. Objevili jsme krásný přístav, maják a nádhernou vyhlídku, kde vidíte většinu úžiny. Ulice byly liduprázdné a připadali jsme si jak ve městě duchů. Tam sezóna ještě naštěstí nezačala.

Po dvou dnech jsme se opět posunuli trochu na jih. Cestou do městečka Torrox jsme navštívili westernové městečko Mini Hollywood. Zde si přijdete opravdu jako na divokém západě. Vstupné je sice za 26 €, ale můžete zde strávit celý den a nudit se rozhodně nebudete. Park nabízí několik představení za den, my stihli kovbojky a přestřelku na náměstí. Najdete zde také zoo, kaktusovou zahradu a menší koupaliště.

V tomto městečku se natáčela celá řada westernů, převážně v 80. letech. Objevíte se na místě, kde se proháněl Bud Spencer s Terencem Hillem nebo Clint Eastwood. Nachází se zde i muzeum filmu, kde jsou plakáty filmů, které se tu natáčely a také rekvizity filmové techniky. Brouzdat se liduprázdnými ulicemi divokého městečka má své kouzlo, park jsme opouštěli mezi posledními, tři hodiny jsou vážně málo, zase nestíháme...

Další den jsme se vydali na výlet do Malagy. Ani jsem netušila, kolik toho toto staré město nabízí. Pokud se vám podaří zaparkovat v sezóně, tak si musíte pogratulovat, i pro nás mimo sezonu to tak bylo dosti těsné. Vydali jsme se směrem k moři, jakmile přejdete přechod z rušné ulice, ocitnete se v parku plném palem, kde poletují krásně zelení papoušci a připadáte si jak v džungli.

Na promenádě jsme chvíli pozorovali lodě. Kdo sleduje Život na jachtě, byl by překvapený, že to vážně funguje jak v reality show. Na lodích byla posádka nastoupena v pozoru a čekala na své nové hosty, kteří dostali welcome drink a následně se vydali na prohlídku krásné obří jachty. Všechno bylo krásně nablýskané a připravené.

Mysleli jsme, že v Malaze strávíme zhruba 3 hodinky, haha. Brouzdali jsme se tam 5 hodin, nasávali římskou atmosféru a mojito na jedné z teras k tomu. Když jsme se tím vším dokochali, byl pomalu čas vyrazit směr ubytování, zaplatili jsme raketu za parkování a jedeme se podívat na jeskyně Cueva del Tesoro, ty máme ještě po cestě. Vstup byl také cca za 4 € a jeskyni si můžete projít sami, anebo s audio průvodcem. Jeskyně tu jsou dost odlišné od těch našich, krápníky tu moc nenajdete, ale přesto jsou moc krásné a je to zase něco jiného než známe.

Po této show jsme se vydali na obhlídku starého města. Pokud budete někdy v Malaze, určitě navštivte jejich muzeum. Pro všechny občany EU je zdarma a prohlídka zabere zhruba hodinku. Hned nad muzeem je majestátní pevnost Alcazaba (postavena cca 600 př. n. l. a byla obsazená Féničany a poté Římany), která je spojená s hradem Gibralfaro. My navštívili pouze pevnost, návštěva vyjde cca na 4 €. Pod Alcazabou jsou také zbytky římského divadla, které je stále poměrně zachovalé.

Za poslední dva dny jsme navštívili městečko Ronda a Puerto Banus. Ronda, nádherné horské město v provincii Malaga, leží v hluboké rokli, kterou vyhloubila řeka Guadalevín. Město je postaveno kolem slavného kamenného mostu Puente Nuevo, který spojuje obě strany rokle. Pohledy z vyhlídek rozesetých po celém městečku jsou prostě úchvatné. V Rondě se také do teď pořádají býčí zápasy, můžete nahlédnout i do zdejší arény. Městečko toho nabízí opravdu hodně a toulat se zde mezi uličkami má své kouzlo.

Puerto Banus se pak nachází mezi Costa del Sol, Marbellou a San Pedro. Velmi významný je především jeho slavný jachetní přístav Puerto Jose Banus, který byl otevřen již v roce 1970. Kotvit zde může až 915 jachet v rozměrech 8 – 50 metrů a své místo tu má například i král Saudské Arábie spolu s dalšími nejvlivnějšími lidmi světa. Drahými jachtami a auty se to tam jen hemžilo. Asi jsme se mohli aspoň lépe obléct, ale celý den pršelo a my s tímto výletem ani nepočítali.

Dnes jsme navštívili Gibraltar. Je to britské zámořské území nacházející se na jižním pobřeží Španělska. S rozlohou pouhých 6,7 km² je to jedno z nejmenších území na světě. Letištní ranvej na Gibraltaru křižuje silnice, a když má přistát letadlo, jednoduše spadnou závory a řidiči aut musejí počkat, až letadlo přistane, my jsme to vychytali při příjezdu i odjezdu, ale to jsme naštěstí stihli proběhnout a za námi se zaklapla závora (auto jsme nechali hned za hranicemi a šli pěšky).

Gibraltar je zajímavý především díky svému skalnatému masivu, kde se nachází mnoho zajímavých míst. Například jeskyně svatého Michala, které jsou tvořeny vápencovými krápníky a sloupky. A samozřejmě je také zajímavým zážitkem vidět naživo spoustu opic. Na Gibraltaru se nachází jediná evropská kolonie opic, náležící k druhu magot bezocasý. Váže se k tomu i legenda, že Gibraltar bude britský, dokud zde budou žít opice. A že jich tam je. Jednu jsem si i nechala sednout za krk. Vstupné do parku i s lanovkou (nechali jsme se vyvézt jen nahoru, jede cca 6 min, a dolů jsme šli pěšky) na jednoho vyjde cca 35 £.

Když jsme opouštěli britské území, už se začínalo smrákat, tak jsme narychlo bookli ubytování o kus dál. Přespali jsme u městečka Tarifa, které je nejjižnějším městečkem Evropy. Už zbývá jen kousek!

Více než 3 500 km za námi a cíl splněn. Jsme na nejjižnějším místě Evropské Unie! Nechali jsme se opláchnout oceánem a konečně vidíme Afriku. Při tom pohledu nás napadla otázka. Jestli byl první Španěl na břehu Afriky, nebo Afričan na břehu Španělska? Co myslíte?

Čeká nás ještě cesta zpět. Ta už bude rychlejší, většinu míst, která jsme chtěli navštívit, jsme zvládli cestou sem. Ale kdo ví, na co ještě narazíme.

Tak už se zase pomalu blížíme k severu. Cestou z jihu jsme stihli kouknout na Aqueduct Eagle. Jednu noc jsme strávili ve španělských horách kousek nad Valencií a další den jsme se vydali na další pohoří, které se nachází hodinku od Barcelony.

Klášter Abadia de Montserrat je rozlehlý komplex budov, které skrývají cenná umělecká díla mj. od Pabla Picassa, El Greca či Caravaggia a také několik velmi cenných gotických oltářů. Centrálním bodem kláštera je románská bazilika, ve které je uschována La Moreneta, černá Madona, patronka Katalánska, která zde byla bez vysvětlení nalezena ve 12. století, což se považuje za jeden z montserratských zázraků.

Podle pověsti v jednu sobotu odpoledne v roce 880 viděli pastýři sestupovat z nebe silné světlo doprovázené líbeznou melodií. Příští sobotu se zjevení opakovalo. Následující čtyři soboty pastýře doprovázel farář z Olesy de Montserrat, který měl zjevení potvrdit. Když se biskup dověděl o této události, zorganizoval návštěvu místa, během které byla objevena jeskyně, v níž byla nalezena Svatá socha. Biskup hodlal přenést sochu do Manresy, avšak při jejím vytahování z jeskyně socha tak ztěžkla, že s ní nebylo možno pohnout. Biskup tento jev vyložil jako přání Svaté Panny, aby socha zůstala právě na tomto místě a nařídil zde vybudovat kapli.

Lloret de Mar, město, ležící ve španělském autonomním společenství Katalánsko. Tady jsme nakonec zakotvili na tři noci, abychom si také trochu odpočinuli a dodrželi pořádný pitný režim. Taky si tu dovolenou musíme trochu užít přece. Konečně jsme se váleli na pláži, zahráli si kulečník a dočerpali ztracenou energii.

Za poslední dny moc výletů nebylo, ale zato máme zážitek z posledního noclehu ve Francii, na který nezapomeneme. Už jsme si to v sobotu mířili směrem domů, ale usoudili jsme, že by bylo dobré před Švýcarskem ještě přespat ve Francii. Takže jsme klasicky najeli na Booking, našli jsme ubytováni v malé francouzské vesnici v oblasti Chambere, tady jsou okolo vás jen hory, příroda a malé vesničky. Po booknutí jsme zjistili, že budeme mít společnou kuchyň s majitelkou. Podle recenzí to ale není problém. Byla jsem z toho trochu nevrlá, přeci jen jsme byli celý den na cestě a já se těšila na klídek.

Když jsme dorazili, bylo de facto společně všechno. Tedy pokoj jsme měli vlastní, to bylo hlavní a říkali jsme si pohoda, jsme tu jen s paní, které je 84 let. Byla moc hodná a snažila se nám poskytnout co největší pohodlí. I když nemluvila vůbec anglicky, tak jsme si přes překladač dokázali sdělit vše potřebné - řekli jsme jí, že se o nás starat nemusí, že večeři nějakou máme a jsme plně soběstační. Šli jsme tedy na procházku k rybníčku na konci vesničky, tam jsme si dali pivko a šli zas zpět sníst své housky k večeři.

Když jsme ale dorazili, tak nám paní prostřela jak pro královskou rodinu a nalila místní víno. Bylo zajímavé jíst housku a jogurt z tak krásně prostřeného stolu. Později večer, když jsme seděli na terase před domem, se najednou ze tmy ulice vynořil další nájemník. Všichni jsme byli trochu překvapení, on čekal starou dámu a my nikoho. Naštěstí uměl anglicky a nasměrovali jsme ho za majitelkou.

Další den ráno jsem se probrala do úplné tmy, přes robustní francouzské okenice neproniklo téměř žádné světlo. Potmě jsem našla své oblečení a chystala se do koupelny (večer v ní bylo narváno, takže jsem si stihla jen narychlo vyčistit zuby), teď jsem se těšila do vlažné sprchy, abych si ochladila má spálená záda ze španělské pláže. Vydala jsem se tedy s ručníkem a hygienickou taštičkou ke společné koupelně. BUM, narazila jsem do židle přede dveřmi, ta tam večer nebyla. Na našich dveřích nebyl zámek a Míra chtěl v noci asi zabezpečit náš příbytek. Samozřejmě jsem ho tím vzbudila.

Ráno jinak proběhlo celkem v pohodě, paní mi udělala kávu (nenechala mě vzít za celý pobyt hrneček do ruky, natož omýt nádobí nebo něco podobného) a začali jsme s Mírou plánovat cestu domů. Když se probral i druhý nájemník, zjistili jsme, že jmenuje Martin, který miluje přírodu a jakmile má čas, vyráží na horská dobrodružství. Také toho dost procestoval. Takže jsme si vyměnili pár tipů a naložili věci a Martina do auta. Minulý den prošel místní hory a chtěl pokračovat, ale kvůli přespání musel do údolí, protože v noci hrozila bouřka. Popovezli jsme ho kousek za zdejší vesničky, kde už se napojil na turistickou stezku a vyrazil za dalším dobrodružstvím.

My jsme chtěli ještě navštívit místní klášter, (mniši tam připravují vlastní likér jménem Šartrezka), ve kterém byl Martin předešlý den, ale zjistili jsme, že auta tam nemohou a my neměli čas na delší výlet. Tak jsme udělali alespoň dobrý skutek a trochu ho popovezli.

Nečekali jsme, že budeme mít poslední noc takový zážitek. Někomu to může přijít normální, ale pro nás to bylo něco nového. A přesně proto rádi cestujeme. Zbytek dne jsme byli na cestě (zhruba 10 hodin čisté jízdy), večer jsme dorazili domů, pomuchlali kocoura a šli padnout do postele . Ujeli jsme dohromady 6546,5 km.

Děkujeme za čtení, podporu a starost. Vidíme se při dalším dobrodružství.

Zdroj: autorský text