Dovolená v Pobaltí: Zapadlé auto, problémy s alkoholem, koupání v Baltu a národní parky

Když už jsme zvládli nejjižnější bod Evropy, logicky to chtělo i ten nejsevernější, Nordkapp. Jenže než se dostaneme až do Norska, čekalo nás několik dní v jiných zemích. Takže tahle série bude mít rozhodně víc částí. A že to stálo za to! Začínáme v Pobaltí. 

Vyjížděli jsme později, než jsme chtěli (jak jinak, kdo někdy odjel na čas, ať hodí kamenem), a tak jsme si v Polsku našli přes Park4Night místo na spaní u jezera Zalew Mietkowski, nedaleko Wroclawi. To jezero je umělá nádrž, vzniklá přehrazením řeky Bystrzyca, a slouží hlavně jako ochrana proti povodním. Místní mu ale přezdívají „Slezské moře“ a kromě rybářů tu v létě potkáte i windsurfaře. My ale potkali hlavně komáry a tmu.

Navigace nás zavedla po úzkých lesních cestách, bez světel, mezi kopci a bahnitými loužemi. A naše Kia to vzala příliš vážně. Zapadli jsme. Hrabání, nadávání, smích i trochu strachu. Po hodině se nám podařilo dostat se zpátky na cestu. Takže jestli se někdy budete chtít v Polsku cítit jako Colin McRae, doporučuju tenhle offroad zážitek zdarma. A místo, kde jsme nakonec přespali, bylo úplně jinde, než jsme plánovali. Ale možná právě proto jsme si řekli: „Jo, tohle bude dobrodružství, na které nezapomeneme.“

Druhý den byl čistě přejezd přes Polsko. Chtěli jsme dohnat ztracený čas a dostat se až do Litvy. První litevská zastávka nás čekala u městečka Kaunas, konkrétně u jezera Gynia.

To jezero je obklopené menšími rybníčky a jezírky, takže hledání ideálního noclehu se protáhlo na několik hodin. Každé místo mělo „něco“. Tady je moc lidí, tady zase podezřelý klid (ano, i klid může být podezřelý, zvlášť když jste viděli moc hororů). Občas jsme jen zastavili, rozhlédli se a zkoušeli si představit, jak se nám tam bude spát.

Nakonec jsme při objíždění narazili na místní rybáře, kteří si s námi ochotně vyměnili místo a ještě jsme si udělali menší kulturní výměnu. Oni dostali českého Kozla, my zase litevské pivo. A že jim Kozel chutnal! (Mimochodem, v Litvě je pivo tak trochu národní sport. Kaunas má dokonce muzeum piva.)

To už jsme vytahovali ešusy, chystali večeři a koukali na dlouhý severský západ slunce. Tady jsme poprvé pocítili, že čím víc na sever, tím déle se den drží. A to je na cestování vlastně skvělé, večer má člověk víc času něco zažít. Anebo si prostě jen dát další pivo, protože „ještě není noc“.

Dalším bodem byla Klaipéda, přístavní město, které má docela pestrou historii. Patřila kdysi k Prusku, později k Německu, a dodnes tu najdete německou stopu v architektuře. Ve starém městě jsme narazili na sochu Taravos Anikė. Jde o symbol města, uličky tu voní kávou a slaným mořem, a celé to působí, jako by se tu baltská a středoevropská kultura potkaly u jednoho stolu. Klaipėda je mimochodem jediný velký přístav v Litvě a také brána na Kurskou kosu, úzký písečný poloostrov zapsaný na seznamu UNESCO. Takže pokud vás omrzí město, můžete se během chvíle ocitnout mezi dunami, borovicemi a tuleněm v dálce.

Samozřejmě jsme ochutnali jejich slavné cepelíny, obrovské bramborové knedlíky plněné masem. Řekněme, že po dvou kusech jsme sotva šli, ale na chuť byly skvělé. Je to jedno z těch jídel, co si člověk dá jednou a hned ví, že sem patří. A taky hned ví, že k tomu potřebuje minimálně dvě hodiny klidu, protože žaludek vyhlásí generální stávku.

Po dvou dnech spaní v autě a stovkách najetých kilometrů jsme byli vyřízení jako po maratonu. Takže rozhodnutí padlo rychle a bez váhání, tentokrát si dáme ubytování. Hned za hranicemi v Lotyšsku jsme našli pokoj kousek od pláže, což byla kombinace, která slibovala dokonalý večer. Už jsme se těšili na sprchu, měkkou postel a samozřejmě na zasloužené pivo, které k cestování prostě patří.

Jenže ouha, odpoledne jsme vyrazili do obchodu a čekalo nás překvapení, protože všechno pití bylo zavřené za mřížemi. V Lotyšsku totiž platí přísný zákon, že alkohol si můžete koupit pouze od deseti ráno do osmi večer a v neděli dokonce jen do tří hodin odpoledne. A teď to nejlepší, byla neděle a hodiny ukazovaly právě tři. Jenže my, i když jsme už den v Lotyšsku strávili, pořád jeli podle našeho času a mysleli jsme si, že jsou teprve dvě. Takže jsme pivo prokaučovali vlastní nepozorností, posunem času a samozřejmě i neznalostí místních pravidel. (Fun fact: Lotyšsko je v tomhle fakt přísné. Nejen že mají omezený prodej alkoholu, ale ještě navíc existují speciální zóny, kde je pití úplně zakázané. Takže pokud se těšíte na plážový drink z vlastního kelímku, pozor, můžete dostat pokutu.)

Byla to taková ta klasická cestovatelská historka, kdy se člověk těší na první doušek studeného piva po dlouhém dni a nakonec nic. Naštěstí bary tahle omezení neřeší a nalévá se tam dál, takže jsme si pivo nakonec vychutnali, jen ne na pokoji, jak jsme si původně představovali, ale přímo na pláži s výhledem na moře a lotyšský západ slunce. A upřímně, právě v té chvíli nám přišlo, že chutná ještě líp. Protože, přiznejme si to, pivo s výhledem na Baltské moře má prostě jinou atmosféru, než pivo v plechu na pokoji.

Další den jsme se vydali směrem na město Liepāja. Říkali jsme si, že to vezmeme hezky podél moře, abychom se třeba i cestou mohli vykoupat. Vydali jsme se přes město Liepāja, které je známé svou hudební historií a přístavem. Známé je také nádhernou architekturou secesních domů a modernistických budov. Město je domovem slavného lotyšského orchestru a má dlouhou tradici vojenského námořnictva. Liepāja si ale vysloužila i přezdívku „Město, kde se rodí vítr“. Je to kvůli větru, který tu fouká skoro pořád, a taky díky stejnojmenné lotyšské písni, která se stala symbolem města.

Cestou jsme míjeli obří kostel, to jsme museli zastavit. Po prozkoumání jsme zjistili, že to je The Naval Cathedral Church of Saint Nicholas. Tento obrovský pravoslavný chrám byl postaven mezi lety 1901 a 1903 jako katedrála pro ruské námořnictvo. Je vysoký 54 metrů a pojme až 1500 lidí. Během první světové války byl vypleněn a později sloužil jako kino a tělocvična. Po obnovení nezávislosti Lotyšska byl vrácen církvi a dnes je opět aktivním chrámem, který láká turisty svými nádhernými freskami a ikonami. Udělali jsme pár fotek a hned jsme spěchali se vykoupat. A upřímně, kdo by při 30 stupních nemyslel spíš na vodu než na ikonostas.

Zaparkovali jsme hned za městem a vydali se na koupačku. Jako bonus Monument to the Executed of Kurelis' Battalion. Tento památník připomíná oběti Kurelisovy brigády, která během druhé světové války bojovala proti sovětským a německým okupantům. Památka se nachází přímo u pobřeží, a trosky budov pomalu pohlcuje moře. Táhnou se okolo pobřeží, některé jsou ve vodě, jiné na souši. Udělali jsme opět hodně fotek a videí z dronu a jako bonus jsme se mohli vykoupat. Míra dokonce do jedné zříceniny v moři doplaval a vlezl do ní. Já jsem na to neměla odvahu a zůstala raději na pláži. Řekněme, že moje odvaha končí tam, kde začíná rezavá železná traverza trčící z vody.

Další zastávkou byla Irbene radio telescope. Tento obří radioteleskop RT-32 byl postaven v 70. letech 20. století jako součást tajného sovětského vojenského zařízení pro odposlouchávání komunikace NATO. Dnes prý slouží zdejší univerzitě. To jsme se dočetli na plotě, který byl kolem celého areálu teleskopu. Vedle něj se nachází několik opuštěných budov, které připomínají sovětské období. Jde o takový malý „lotyšský Černobyl“. Bylo zajímavé si tyto opuštěné budovy projít a nebudu lhát, chvíli jsme se báli, když Míra na chvíli v jedné z nich zmizel. Já už si v hlavě malovala scénář na další díl Stranger Things.

Cestou k našemu noclehu jsme se chtěli ještě stavit u majáku, který jsme zahlédli na mapě, ale ukázalo se, že stojí na soukromé zahradě. Takže jsme si udělali jen fotku a jeli dál k místu, kde jsme spali. Podle fotek to byl super plácek u moře, kde si můžete udělat ohníček a každý má svůj vlastní kousek místa, ideální na spaní na divoko. Ale ta cesta byla dobrodružná. Občas se nevyplatí jet tou „krátkou“ podle mapy, protože v polovině jsme zjistili, že se k místu s Kiou vůbec nedostaneme. Několikrát jsme málem uvízli. Nakonec jsme to objeli z druhé strany a kdybychom to udělali hned, mohli jsme ušetřit hodinu v lese. Ale aspoň jsme si vyzkoušeli, jaké to je, když se auto promění v terénní bugynu.

Ale i cesta je cíl, a o to víc nám chutnalo pivo, které jsme si tentokrát koupili s předstihem. Odměnou byl úžasný západ nad mořskou úžinou. Kdybych měla tu chvíli popsat jedním slovem, bylo by to: zasloužené.

Další den jsme se chystali na další výlet, ale než jsme vyjeli a všechno sbalili, dostali jsme trochu vynadáno od místních ochránců parku, že parkujeme za kameny, a ne před kameny. Šlo o to, že jsme chtěli mít Kiu u našeho kempovacího místa a mezi těmi kameny se dalo krásně projet. Ostatně i ostatní tam jeli a to mnohem dál. Takže Míra rychle nastartoval a přeparkoval cca o pět metrů a v klidu jsme si dobalili naše tábořiště. Ostatní to měli o trochu horší. Já si v tu chvíli říkala, že jestli se máme na téhle cestě naučit disciplíně, tak to rozhodně nebude v Lotyšsku a rozhodně ne kvůli kamení.

Další výlet byl na výběžek Cape Kolka. Tento mys je známý tím, že se zde setkávají vody Baltského moře a Rigského zálivu. Na první pohled to působí, jako kdyby se dvě moře snažila přetlačit, a výsledkem jsou zvláštní křížící se vlny, které působí skoro hypnoticky. Je možné vystoupat na vyhlídkovou věž, procházet se borovicovými lesy a pozorovat úžasné scenérie nad mořem.

Celá oblast působí trochu tajemně, borovicové lesy šumí, vzduch je plný soli a když člověk zavře oči, má pocit, že stojí na konci světa. Park jsme prošli křížem krážem, nasáli jsme slaný vzduch a vyrazili dál. Z výběžku jsme se vydali do města Jūrmala, kde jsme se chvíli prošli, dokoupili zásoby a navštívili jejich želvu u pláže. Prý si tam každý dělá fotku, tak jsme si ji udělali taky. Byla to docela zábava, kolem želvy se fotily děti, senioři i celé rodiny, a my jsme si říkali, že ta želva už asi viděla víc úsměvů než leckterý prezident.

A hurá do Estonska! Dorazili jsme večer a jako obvykle jsme našli místečko u moře, hodili večerní koupání, protože slunce tu zapadá ještě později. Docela rychle jsme si zvykli, že máme o tolik delší den. Plavat téměř o půl desáté večer v moři, zatímco obloha je pořád oranžovo-růžová, to byl pro nás úplně nový zážitek, připadali jsme si, jako by se čas zastavil. Klasika, večeře, pivečko a do hajan.

Další den jsme měli v plánu estonské parky. Prvním byl Soomaa National Park, který je známý svým unikátním ekosystémem a tzv. „pátou sezónou“, kdy jarní tání a silné deště zaplaví krajinu a přemění ji na rozsáhlé vodní plochy. Místní obyvatelé se v této době pohybují po parku na tradičních dřevěných člunech zvaných haabjas. Když jsme si to představovali, připadalo nám to skoro jako scéna z pohádky, místo silnice voda a lidé si to šinou do práce na loďkách, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Park je domovem mnoha druhů ptáků, bobrů a dalších zvířat. Bohužel jsme si neprošli celý park, protože bouřky tu přicházejí opravdu rychle, takže jsme zvládli jen malý okruh a šup zpátky do auta.

Bouřka nás ale stejně nakonec dohnala, kousek před naším dalším cílem. Takže jsme si dali obědovou pauzu v malé burgrárně, která byla sice úplně nenápadná, ale překvapivě výborná. Burgery byly šťavnaté, hranolky křupavé a my jsme si říkali, že tohle je přesně ta správná „náhoda“, kterou člověk na cestách potřebuje. Přečkali jsme tu liják a když se obloha trochu vyčistila, pokračovali jsme dál.

Vydali jsme se k druhému parku Viru Raba, jednomu z nejznámějších rašelinišť v Estonsku, které se nachází v národním parku Lahemaa, asi 50 km od Tallinnu. Tohle místo je opravdovým rájem pro milovníky přírody. Rašeliniště má vrstvy rašeliny až šest metrů a nabízí unikátní ekosystémy, které jsou typické pro estonskou divočinu. Cestou jsme několikrát zastavovali, protože nás fascinovala nekonečná rovina posetá jezírky, která se třpytila jako zrcadla.

Procházeli jsme naučnou stezkou po dřevěných lávkách, která vede skrz mokřady, lesy a bývalé písečné duny. Na informačních tabulích jsme se dozvěděli o rostlinách, jako je rašeliník a klikva, a o ochraně tohoto křehkého prostředí. Vrcholem byla vyhlídková věž, odkud se nám naskytl panoramatický výhled na rozsáhlé rašeliniště a okolní krajinu. Opravdu dechberoucí pohled. Byl to ten moment, kdy si člověk uvědomí, jak moc silná a zároveň křehká příroda dokáže být.

V některých menších tůňkách se dokonce dalo i koupat, proto jsme sem také jeli s vidinou osvěžení. Po dešti se nám ale moc nechtělo. Takže jsme si jen namočili nohy, zatímco jiné odvážnější slečny se pustily do plavání naplno, prostě ta severská krev a oni vydrží víc. Díky dřevěné lávce byla stezka pohodlná i přes mokrou zem, a my jsme si mohli vychutnat klid a čistotu přírody, aniž bychom se museli brodit blátem. Viru Raba nám poskytlo přesně to, co jsme hledali. Chvíli klidu, krásnou přírodu a možnost načerpat energii před dalším přesunem.

Ubytování jsme tentokrát zajišťovali přes Booking. Většinou jsme spali venku, ale po dvou nocích v divočině už to chtělo sprchu, a hlavně připravit se na trajekt. Ubytko jsme sehnali na předměstí Tallinnu. Bylo to rodinné ubytování s vlastním vchodem. Takže soukromí bylo zachováno, a kuchyň jsme sdíleli jen s dalším párem, který byl také na cestách. Vyrazili jsme ještě na procházku do nedalekého přístavu, vzali večeři a šup do hajan.

Vstali jsme raději dřív, protože nás čekal náš první trajekt v životě. Ten v Chorvatsku, co trval dvacet minut, nepočítám. Takže to pro nás bylo něco nového. Míra chtěl mít vše tip top. V Tallinnu jsme byli raději dřív, a tak jsme měli čas se trochu projít a sehnat magnetku pro sestru. Ty ji vozíme z každé země, kde jsme byli, takže si asi dokážete představit, jak její lednička vypadá. Upřímně, kdyby se ty magnetky daly propojit jako puzzle, měla by už dávno mapu Evropy přímo na lednici.

A je to tu, jdeme se nalodit. Míra nervózní, ale samozřejmě natěšení. Na takhle obří lodi jsme ještě nebyli. Hned po zaparkování auta nás vypustili na loď, a tak jsme běželi samozřejmě na palubu, abychom si užili výhled na Tallinn a na toho obra, na kterém jsme se nacházeli. Fakt to působilo, jako kdybychom nastoupili do plovoucího nákupního centra.

Na palubě je i bar, super! Míra si dává pivo a já objednávám Lonkero na doporučení Rudolfa. Rudolf je kamarád z cestovatelské skupiny na Facebooku, který nám poskytl přístřeší ve Finsku, ale o tom příště.

Při popíjení drinku a obdivování moře si k nám přisedl starší finský pár. Moje angličtina je teda nic moc, ale měli se mnou trpělivost a fakt mě nutili mluvit, i když mi to moc nešlo. Ale ne, prý v pořádku, hlavně mluv! Tam jsme se asi poprvé vážně nebála, že mě někdo nařkne z mojí čengliš, a nakonec jsme si i docela popovídali. Samozřejmě mě Míra zachraňoval. Byla to taková mini jazyková škola zdarma, jen místo učebnice jsem měla v ruce drink.

Říkali nám, že hodně Finů a Estonců využívá tyhle lodě na party. Ani se nedivím, když si někdo pořádně nekoupí o víkendu pivo. Takže oni jezdí prostě pařit na moře. A všichni pijí Lonkero, což mi pochválili, že ho piju. Lonkero je finský míchaný nápoj, který je ve skutečnosti zkratkou anglického výrazu "long drink". Vznikl pro Letní olympijské hry v Helsinkách v roce 1952, kdy bylo potřeba připravit snadno prodávané a osvěžující nápoje pro zahraniční návštěvníky. Původně se jednalo o gin a grepovou sodu, ale dnes existuje mnoho variant s různými příchutěmi, jako je brusinka nebo malina. Lonkero je nyní populární po celém světě a je považován za národní nápoj Finska. A taky má pověst toho, že Finům pomohl přežít nejednu dlouhou zimu.

No prostě lahoda, a štve mě, že v ČR ho nemůžete absolutně nikde sehnat. A to víc nás štvalo, že jsme ho nekoupili na lodi, kde stál pár korun. No jo, bezcelní zóna. Samozřejmě místo toho jsme se soustředili na objevování paluby a až později nám došlo, že jsme prošvihli nejlepší suvenýr celé plavby.

My jsme byli prostě unešení těmi bary, obchody, kasiny a tím vším, co na palubě bylo. Živá hudba, jídlo. No prostě ty tři hodiny utekly jak voda. Ještě teď si říkáme, že kdyby se trajekt otočil a jel zpátky, vůbec by nám to nevadilo. Tato část cesty probíhala od 19. 7. a 25. 7.  jsme se nalodili v Tallinu. Z toho jsme měli dvě noci ubytovaní a zbytek v naší Kii. Cca 2300 km za námi, pokračování severského dobrodružství příště!

Zdroj: autorský text