Autem napříč Finskem: Krádež místa u vody, úchvatná jezera, Rudolfova chata a Vánoce v létě

Po absolvování cesty trajektem, která byla asi nejlepší z těch, co jsme kdy zažili, nás čekaly Helsinky. Tentokrát šlo sice jen o přejezd s jednou zastávkou na kávu, ale i tak jsme si město pořádně prohlédli.

Helsinky jsou hlavní město Finska a zároveň kulturní a designové centrum země. Město je známé svou severskou architekturou, zejména ikonickou katedrálou Tuomiokirkko s typickými zelenými kupolemi, ale také moderním nábřežím s impozantními sochami a ostrovy dostupnými trajektem. Pro milovníky designu je Mustikkamaa a čtvrť Design District povinností. A pokud vás láká historie, nelze vynechat ostrovní pevnost Suomenlinna, která je zapsaná na seznamu UNESCO.

Po náročném přejezdu lodí a hektickém průjezdu Helsinkami jsme se těšili zas na klid u vody s pitím v ruce a rozpáleným ešusem. Tenhle spot byl asi hodně oblíbený, kolem bylo dost lidí, ale i tak jsme si našli malý kousek prostoru. A pak se stalo něco, co jsme si hned zapsali do „severského kempovacího manuálu“. Jeden Fin si všiml, že si na jeho místo přímo u vody děláme zálusk. Pomalu se balil, a tak jsme čekali, než se místo uvolní. Jenže o kousek dál byli Němci, kteří si na něj taky dělali zálusk, ti to místo sledovali očima jako malí predátoři. Finovi jsme však asi byli sympatičtější, i já jsem si říkala, proč tu židličku pořád rozkládá a skládá pořád dokola a jakmile zmerčil, že se německý holky vzdálily od auta, nastartoval, ukázal na místo a šibalsky se usmál a zakřičel: „Go go go!“

Bylo to trochu takové cvičení pro přežití kempování v autě, musíš být rychlý, vnímavý a někdy trochu mazaný. Ale ten pocit, když máš konečně místo u vody, rozpálený ešus a pivo v ruce, je k nezaplacení. A přitom všichni kolem to vzali s humorem, Němky se jen smály, Fin nám ještě mrknul a odjel se svým obřím autem pryč. A my si uvědomili, že právě takovéhle malé „krádeže míst“ jsou prostě nedílnou součástí dobrodružství.

Druhý den jsme vyrazili směr Porvoo, jedno z nejmalebnějších městeček Finska. Porvoo je historické město s kořeny sahajícími až do 14. století, takže na každém kroku na vás dýchá středověk. Staré dřevěné domky lemují úzké uličky, některé z nich jsou natolik úzké, že by se do nich sotva vešel kočár. My jsme tu strávili dobrý půlden a každou chvíli se zastavovali, fotili a kochali. Procházeli jsme se po dlážděných uličkách, brouzdali mezi obchůdky s lokálními produkty, kavárnami a galeriemi, z oken se na nás usmívaly mumínkovské postavičky a jiná malebná stvoření, až měl člověk pocit, že je najednou součástí pohádkového světa.

Od Rudolfa, našeho finského průvodce, jsme se dozvěděli zajímavost, kterou bychom jinak přehlédli - Finové mají tradici vkládání drobných předmětů do oken svých domů, často jde o oblíbené věci zemřelých, fotografie nebo maličkosti, které mají symbolický význam. Říká se, že tímto způsobem udržují vzpomínku na své blízké živou a zároveň ji spojují s denním životem. Takže když jsme tu kráčeli a zkoumali okna, viděli jsme za okny knihy, hračky, staré hodinky i keramiku a fotografie, každý předmět měl svůj příběh. Bylo fascinující pozorovat, jak se minulost a přítomnost prolínají v jednom pohledu z ulice. Jen ty vystavené keramické panenky mi naháněly trochu strach.

Po půl dni kochání, fotek a kávy jsme si dali oběd v jedné z místních restaurací, kde jsme ochutnali tradiční finské speciality. Byla to taková ta opravdová pohoda, kdy se člověk může jen usmívat a vychutnávat si, že všechno kolem něj je krásné a pomalé. A hned po obědě hurá dál, čekala nás další zastávka, tentokrát trochu jiného druhu - vojenské bunkry.

Než jsme se dostali k Rudolfově chatě, stavili jsme se u jednoho z mnoha bunkrů kolem oblasti jezer Saimaa. Finsko je na tuto oblast náležitě hrdé, bunkry jsou pozůstatky studené války a obranného systému na hranicích se Sovětským svazem. My jsme si z toho udělali malou „free expedition“. Prolezli jsme zákopy, okukovali betonové stavby, občas zakopli o zarostlé žebříky a přemýšleli, jaké by to bylo tu spát, kdybychom byli vojáky. Všechno bylo zadarmo a příroda kolem? Nádhera. Lesy, jezera, ticho a klid, který by člověk v civilizaci hledal marně.

Kdo že je to ten Rudolf? No takhle, pár týdnů před cestou jsme poctivě hledali informace o severu, ptali se na Facebooku, kdo kde byl a co doporučuje… A pak se ozval Rudolf. Zrovna koupil chatu ve Finsku u jezera Saimaa a vyprávěl o té oblasti tak nadšeně, že jsme prostě nemohli odmítnout. Původně naše cesta vedla úplně jinudy, ale jeho tipy na výlety a krásy místní přírody nás natolik nadchly, že jsme hned plán změnili.

Na jeho chatě jsme byli prvními hosty. Ubytoval nás jeho finský kamarád a ten večer jsme ještě vyrazili na pivo do místní hospůdky. Živá hudba, smích, pivo a pravá finská pohoda, přesně tak, jak jsme si to představovali. Večer se chýlil ke konci a byl čas jít domů. S posledními hosty jsme se loučili na parkovišti a ti nám dokonce nabídli odvoz lodičkou přes jezero, což jsme ale zdvořile odmítli. Tuhle naši volbu nikdo z nich moc nechápal a koukali na nás jako na blázny. Snažili jsme se jim vysvětlit, že na chatu se chceme projít pěšky, je to jen dva kilometry. Protože o to nám šlo, že ty dva kilometry znamenají celé to kouzlo cesty, les, vzduch, šum vody a klid kolem (kecám, potřebovali jsme vystřízlivět).

Ráno jsme se probudili s lehkým bolehlavem, procházka byla asi krátká. Dneska jsme měli na programu trochu zvolnit a užít si Rudolfovu chatu a její okolí. Ta chata je prostě něco neskutečného. Uprostřed lesa, hned u vody, s vlastní saunou, malou kuchyní a úplným soukromím. Sauna byla kapitola sama o sobě, ve Finsku se chodí do sauny jinak než u nás. Hezky se rozpálíte na vysokou teplotu, pak vyběhnete ven nebo rovnou do jezera, a voda vás osvěží tak, že vám doslova zastaví dech. My jsme saunu vyhřáli na asi 80 °C a už to na nás bylo dost (pro Finy málo), takže jsme skočili do jezera. A ten pocit... Srdce buší, adrenalin stoupá a přitom cítíte absolutní spojení s přírodou.

Jezero Saimaa je opravdu kouzelné, rozlehlé, klidné, s průzračnou vodou a spoustou malých ostrůvků, které jsou přímo ideální pro piknik nebo krátké výlety. V jezeře žije i slavný finský tuleň kroužkový, jeden z nejohroženějších tuleňů na světě. Před tisíci lety byli tito tuleni odříznuti od Baltského moře a postupně se adaptovali na život ve sladké vodě. Jejich počet je dnes velmi omezený a díky ochraně se jim daří pomalu obnovovat populaci. My jsme je sice nezahlédli, ale jen vědomí, že tady mezi ostrovy a rákosím tito vzácní návštěvníci žijí, dodávalo místu úžasnou atmosféru.

Po dvou dnech zaslouženého relaxu v lese jsme se konečně vydali zase o kus dál. Naším prvním cílem byl Parikkala Sculpture Park. Autorem celého parku je finský samorost Veijo Rönkkönen, který zde během více než třiceti let vytvořil přes 500 betonových soch v životní velikosti. Najdete tu tanečníky, sportovce, jogíny, děti i podivné postavy v nejrůznějších pózách. A teď to nejzásadnější – většina z nich má skutečné lidské zuby. Ano, opravdové zuby, které autor získával od známých a místních obyvatel a právě ty dodávají sochám jejich nezaměnitelný, lehce znepokojivý výraz.

Park se nachází jen pár kilometrů od ruských hranic, což celé atmosféře přidává další vrstvu tajemna. Sochy jsou rozeseté v krásné přírodě mezi stromy, mechem a jezírky, takže máte pocit, že jste se ocitli v jakémsi zvláštním světě na pomezí umění, snu a lehkého hororu. Některé postavy se usmívají až nepříjemně šibalsky, jiné vás sledují vážným, téměř hypnotickým pohledem.

My jsme se parkem jen tak potulovali, fotili detaily, zkoumali výrazy jednotlivých tváří a bavili se hodnocením, které ze soch působí nejděsivěji. Upřímně, klidně bychom tu dokázali strávit celý den. Parikkala Sculpture Park je přesně ten typ místa, které vás buď nadchne, nebo vám zaleze pod kůži. A často zvládne obojí zároveň.

Další zastávkou byl Lusto – The Finnish Forest Museum, což je takový ráj pro všechny, kdo mají rádi stromy, dřevo a techniku. Strávili jsme tu asi dvě hodinky a zkoušeli snad všechny stroje, co tam mají. Od pil, přes traktory, až po různé simulátory těžby dřeva. Některé atrakce byly bohužel plné, takže jsme se nemohli vyblbnout úplně naplno, ale i tak bylo super vidět, jak vypadá práce lesníka, kolik síly a dovedností to vyžaduje, a ještě jsme se dozvěděli spoustu faktů o finských lesích a jejich ochraně. Pro fanoušky techniky i přírody absolutní must-see.

Po muzeích jsme se stavili ve městečku Savonlinna, kde nás čekal impozantní vodní hrad Olavinlinna. Ideální místo na protáhnutí nohou a krátkou procházku mezi středověkými hradbami a věžemi. A pak hurá dál na sever. Hledali jsme místo na nocleh a našli ho na Park4Night kousek od Oulu. Šlo o opuštěný areál koupaliště, kadiboudy, piknikové stoly, klid. Trochu jsme se báli, že nás ráno vyhodí, protože jsme vjeli autem dovnitř, ale brána byla otevřená, tak jsme to riskli.

Bylo to poprvé, kdy jsme spali někde úplně sami a ten pocit byl velice zajímavý (spíš hororový). Když se kolem jedné ráno snesla nad hladinou mlha, připadala jsem si jak ve scéně s Jasonem Voorheesem a Freddy Krugerem. Směs strachu a adrenalinu, přesně takové momenty nenávidím, zase budu mít noční můry jako s těmi medvědy v Rumunsku, říkala jsem si. Ale naštěstí to dopadlo dobře a noc jsme prospala bezesným spánkem.

Další den jsme vyrazili směrem na Rovaniemi. Cestou jsme udělali zastávku v Santa Claus Village, protože proč ho nenavštívit i v červenci, že? Tahle vesnička je totiž otevřená celý rok a přitahuje turisty nejen v zimě, kdy je Laponsko pokryté sněhem a vypadá jako z pohádky, ale i v létě, protože Santa tu rozdává fotky, suvenýry a občas i pusu na čelo. Vesnička vznikla v roce 1985 přímo u polárního kruhu a každý rok sem přijíždí stovky tisíc lidí.

Santa Claus Village nabízí spoustu zábavy a atrakcí: můžete poslat dopis přímo Santovi, projet se na sobím spřežení (samozřejmě v zimě), vyfotit se s elfími pomocníky, nebo nakoupit originální laponské suvenýry. Dokonce tu je Poštovní úřad Santy, kde každý dopis dostane speciální razítko s polárním kruhem, skvělá vychytávka, která potěší nejen děti. My jsme si tu samozřejmě udělali hodně fotek, hlavně u cedule polárního kruhu, a trošku si i představovali, jak by to vypadalo, kdyby tu byl sníh a sobi.

Jediné, co nás trochu znepokojovalo, byly zužující se zásoby piva a kuřiva. Vzhledem k tomu, že Finsko je sakra drahé, nás napadlo Švédsko. Jen hodinku cesty navíc a k tomu jsme si cestou udělali i parádní dronové fotky. A rovnou jsme i natankovali, abychom měli klid na další dny.

Bylo na čase si vyprat, trochu lépe se vyspat a připravit se na vrchol naší cesty. Druhý den jsme si proto našli krásnou typickou finskou chaloupku, která měla úplně všechno: pračku, mikrovlnku, záchod, úplný Hilton...

Ve Finsku jsme byli od 25. července do 30. července 2024 a najeli jsme cca 1500 km, takže jsme si opravdu užili dostatek času na relax, focení i nasávání té pravé severské atmosféry. Ubytování jsme měli dohromady na tři noci, z toho dvě byly na Rudolfově chatě, zbytek cesty jsme spali v naší Kiuši.

A co cíl naší cesty? To se dozvíte v dalším článku!

Zdroj: autorský text