Z Lofot přes Švédsko a Dánsko domů. Čekaly nás peřeje, husky i bloudění Stockholmem

Čekal nás přejezd z Lofot do Švédska. Do Národního parku Abisko to vychází zhruba na šest hodin jízdy, což je přesně tak akorát na přesun, který neunaví, ale zároveň nepůsobí zbytečně uspěchaně. Po vstávačce kolem desáté hodiny jsme si v klidu dali kávu, snídani a ještě si dopřáli poslední projížďku zákoutími Lofot. Přeci jen, kdy se sem člověk dostane znovu? Cílem bylo udělat pár posledních záběrů z dronu. Strmé hory vyrůstající přímo z moře, ostré hřebeny, rybářské vesničky a světlo, které dělá z každého pohledu pohlednicovou scénu. Lofoty se s námi loučily ve velkém stylu.

Pak už přišel čas vyrazit. Cesta směrem ke švédským hranicím ubíhala překvapivě příjemně. Silnice se táhla krajinou, která se postupně měnila, pobřeží vystřídaly lesy, otevřenější pláně a nekonečné horizonty severu. Provoz minimální, výhledy maximální. Jelo se na pohodu, s občasnými zastávkami jen proto, že bylo kam se dívat. Část cesty jsem si odřídila i já a musím říct, že řídit tady je radost, žádný stres, jen silnice. Dělám si srandu, vydržela jsem to vždycky tak půl hodiny a Míra mě musel vystřídat.

Do Abiska jsme dorazili zhruba kolem sedmé večer. Takový úplně běžný čas na výlet, jenže tady přestává dávat smysl pojem večer. Světlo bylo pořád všude kolem nás a biologické hodiny už dávno rezignovaly. Slunce se sice tvářilo, že by možná mohlo zapadnout, ale evidentně si to ještě rozmyslelo. Národní park Abisko na nás rozhodně nepůsobil klidně. Dominantou celého území je řeka Abiskojåkka, která se tady valí krajinou s obrovskou silou. Rozbouřená voda se žene kamenitým korytem, hučí, tříští se o balvany a vytváří hluboký kaňon, nad kterým vedou stezky a lávky. Ten zvuk je všudypřítomný a připomíná, že příroda tady nemá potřebu být jemná.

Park leží severně od polárního kruhu a je známý nejen jako vstupní brána do hor, ale také jako jedno z nejlepších míst na pozorování polární záře. To jsme sice v létě nestihli, ale atmosféra místa funguje i bez ní. Široké údolí obklopené horami a syrová severská krajina. Prošli jsme se hlavními trasami kolem řeky, zastavovali se u vyhlídek do kaňonu a sledovali, s jakou silou si voda razí cestu krajinou. Hlavní část parku jsme prošli zhruba za dvě hodiny, spíš svižnou procházkou než dlouhou túrou, ale o to intenzivnější zážitek to byl.

Pak přišel čas řešit spaní. Klasicky jsme mrkli na Park4Night a zapadli na první parkoviště, které dávalo smysl. Nebyli jsme tam sami, ale to se dalo čekat. Místo bylo kousek od vody, což z něj dělalo ideální zastávku na noc. Dali jsme si večeři, otevřeli pivo a vydali se ještě k vodě pozorovat slunce, které se odmítalo schovat za obzor.

Další den bylo 4. srpna. A to nebyl jen tak obyčejný den, měla jsem narozeniny. Míra mu říká Pandí den. To znamená, že je to můj den, všechna přání se plní a nikdo se neptá, jestli je to rozumné, praktické nebo finančně výhodné. Prostě Pandí den. Jenže co si přát, když jste zrovna ve Švédsku a spíte v autě? Dort z IKEA nepřipadá v úvahu a šampaňské nepiju. Takže jsem si přála jediné, hezky se vyspat. V opravdové posteli. Ideálně někde, kde si budu připadat výjimečně.

A tak jsme otevřeli Booking a začali hledat. A pak jsme to našli. Ubytování na farmě. V lese. Se sněžnými psy. Ano, přesně tak. Žádný hotel, žádné wellness. Jen chatička a smečka psů, kteří by vás v zimě bez mrknutí oka odtáhli na saních přes půl Švédska.

Než jsme ale dorazili do našeho narozeninového psího království, čekal nás ještě jeden výlet. A to opravdu velký. Storforsen, jeden z největších peřejových vodopádů v Evropě. A teď pozor, Storforsen není ten typ vodopádu, kde si v klidu stoupnete, cvaknete fotku a jdete dál. Tohle je místo, kde si říkáte, že kdyby voda měla zvukový limit, už by dávno dostala pokutu. Řeka Piteälven se tady rozběhne do několika ramen, padá, tříští se, vaří a hučí tak, že máte pocit, že si spolu povídat můžete jen pomocí posunků.

A teď pár zajímavostí. Storforsen jsou největší neregulované peřeje ve Švédsku. Žádná přehrada, žádné ventily. Když se voda rozhodne jet naplno, tak prostě jede. Během jarního tání tudy proteče až 870 m³ vody za sekundu. Celý vodopád je dlouhý několik kilometrů a výškový rozdíl je zhruba 80 metrů. Takže žádný jeden „hop a dolů“, ale souvislá dávka adrenalinu.

Celý areál je protkaný dřevěnými lávkami, mostky a vyhlídkami, díky kterým se dostanete přímo nad rozbouřenou vodu. Jsou tu i grily, posezení a místa na piknik, ideální kombinace divoké přírody a švédské praktičnosti. Kdybychom to věděli dřív, špekáčky by jely s námi a Pandí den by dostal gastronomický rozměr. Hned u vodopádů je návštěvnické centrum Naturum Storforsen, kde jsme si dali kávu, trochu si odpočinuli, koupili drahé podtácky s losy a nechali uši regenerovat po tom vodním řevu. Celé místo je naprosto skvělé jako zastávka na cestě, dostupné, zdarma a pořád dost divoké, aby vás donutilo zůstat déle, než jste plánovali.

Po tomhle vodním masakru jsme se konečně vydali na místo, kde jsem měla oslavit Pandí den, Wildbyn B&B, farmu v lese se sněžnými psy. A musím říct, že to byl jeden z těch noclehů, na které se nezapomíná. Spali jsme v malé chatičce, hned naproti kotcům. Psi byli všude kolem nás. Hodně psů. Krásní, silní, ostražití. Žádné štěkání pro radost, spíš tiché pozorování a občasné zavytí, které vám připomene, že jste opravdu na severu.

Ve Švédsku mají sněžní psi dlouhou tradici, používají se nejen na turistiku a závody, ale hlavně jako pracovní psi v extrémních podmínkách. Jsou zvyklí na mráz, dlouhé vzdálenosti a spolupráci ve smečce. Sálá z nich naprostý respekt. Obdiv. A lehký pocit, že by vás klidně sežrali, kdyby přišla apokalypsa. Přiznávám se, že jsem z nich měla respekt. Ne strach, spíš takový ten pocit, že jste host a je dobré se chovat slušně.

Narozeninová večeře byla stylově minimalistická, bageta a švédské masové kuličky z benzínky. A víte co? Bylo to výborné. Po dni plném vody, hluku a psů chutná úplně všechno dvakrát líp. Celý areál ležel v lese, kousek od jezera, takže jsme si mohli dát ještě večerní procházku kolem vody. Ideální narozeniny. Bez dortu, ale se smečkou psů husky za zády.

Další den už jsme se museli začít posouvat směrem domů. Pár dní nás sice ještě čekalo, ale před námi byl dlouhý přejezd do Stockholmu, něco přes deset hodin. Další den za volantem, střídání, zastávky, kafe a pohoda. Míra už toho měl dost, takže jsme si řízení poctivě rozdělili. Řídila jsem asi tři hodiny. Kdyby řídil Míra, asi jsme tam rychleji.

Večer jsme si našli hezký plácek u jezera kousek od Stockholmu. Bylo tam i oficiální ohniště, takže nás samozřejmě napadlo udělat si ohýnek. Skvělý nápad až do chvíle, kdy nám došlo, že smrdíme kouřem jak lesní chata po skautském srazu. Ale co už, skoro jsme přece doma. Další noc jsme měli domluvenou u kamaráda ve Stockholmu a ano, toho samého, u kterého jsme kdysi spali v Černé Hoře. Cestovatelská komunita funguje napříč Evropou. Jsme rádi, že se tak často stěhuje a my ho můžeme navštěvovat.

Večer u ohýnku mě ale napadlo ještě něco „geniálního“, začala jsem si číst o bezpečnosti ve Švédsku. Výsledek? Poprvé za celou cestu jsme na noc zamkli auto. Po třech týdnech v divočině nás blízkost velkoměsta lehce rozhodila. Najednou jsem sledovala každé auto, které jen trochu přibrzdilo u našeho místa. Naštěstí jsme noc přežili. Jen s trochou paranoie navíc a vůní kouře ve vlasech.

Do Stockholmu jsme dorazili asi až kolem 16:00. Po předchozí noci, kdy jsme byli vzhůru do druhé ranní. Tentokrát byla venku už skoro tma a my si to po nekonečném světle severu začínali uvědomovat. Sedět u ohýnku, po dni na cestách a přitom pozorovat, jak se svět kolem začíná ztrácet v podvečerním šeru, mělo své kouzlo. No dobře, nebyla to pravá tma, ale nám to tak připadalo a sakryš, na to světlo jsme si už začali docela zvykat.

Stockholm je opravdu zvláštní město. Leží na 14 ostrovech, které spojuje víc než 50 mostů, a je obklopen vodou z jezera Mälaren i z Baltského moře. I když jsme toho viděli jen kousek Gamla stan, Riddarholmen a okolní mosty a kanály, stačilo to k tomu, abychom pochopili, že Stockholm je město, kde se historie potkává s modernou.

Procházka po centru byla kouzelná. Úzké uličky Gamla stanu, staré kamenné chodníčky a barevné domy, které sahají až do 13. století, vás vtáhnou do historie. Přitom kolem vás stále proudí život, kavárny, malé obchůdky, turisté i místní, kteří spěchají po mostech a chodnících. Každá dlažební kostka tu má pocit, že toho zažila víc než vy za celý život.

Riddarholmen, malý ostrůvek kousek od Gamla stan, působí téměř jako klidný výsek z historie Stockholmu s monumentálními budovami a výhledem na kanály, který je prostě k nezaplacení. Stačí pár minut a máte pocit, že jste součástí staré pohlednice.

Jenže Stockholm není město pro auta. Když jsme se snažili dostat z parkoviště jednoho nákupního domu, objeli jsme ho asi třikrát, než jsme se konečně zorientovali. Mosty, jednosměrky, úzké uličky a kruhové objezdy dělají z každé jízdy napínavé dobrodružství. Nakonec jsme se smáli sami sobě a Predragovi se omlouvali, že se k němu dostaneme s mírným zpožděním, ale aspoň jsme si užili Stockholm z pohledu bloudícího řidiče.

I když jsme prošli jen Gamla stan, Riddarholmen a okolí kanálů, Stockholm toho nabízí mnohem víc. Věděli jste, že právě tady se každoročně udělují Nobelovy ceny za fyziku, chemii, medicínu a literaturu? To z města dělá opravdové centrum světové vědy a kultury.

Stockholm ale není jen velké město, je také jedno z nejzelenějších a nejčistších měst v Evropě. Byl prvním evropským městem označeným za „Zelenou metropoli“ a usiluje o to, aby se do roku 2040 stal městem bez fosilních paliv. Když se procházíte mezi parky, vodními plochami a lesy, hned vám to dává smysl.

A že Švédové milují kávu? To rozhodně není mýtus. Mají tu fiku, což není jen obyčejná pauza na kafe, ale téměř kulturní rituál, pomalé posezení s kávou a sladkým pečivem, často několikrát denně. Pokud budete mít pocit, že všichni kolem vás neustále pijí kávu, tak věřte, že tomu opravdu tak je.

Po procházce jsme se vydali za Predragem, kam jsme se těšili na společně strávený večer a trochu konverzace. Vždyť jsme byli tři týdny skoro pořád spolu v autě a sem tam pár sobů u cesty. Predrag ve Švédsku žije zhruba dva roky a mohl nám vyprávět, jak se tu žije, co ho překvapilo a co by místní turista přehlédl.

Třeba jsme narazili na docela legrační značku zákaz kopání s míčem. A pod ní si dva malí kluci kopali s míčem. Predrag nám vysvětlil, že Švédové nenechávají nic náhodě. Švédské zákony a předpisy jsou často velmi specifické. Švédové totiž často značí velmi konkrétní pravidla třeba kvůli bezpečnosti nebo ochraně klidných zón, které jinak působí velmi volně. Některé značky tady ukazují třeba přesnou vzdálenost k hydrantu nebo jiné technické detaily důležité pro záchranáře, i když to na první pohled nevypadá.

A pak přišla švédská specialita, kterou jsme rozhodně nečekali. Pizza se šunkou a banánem! Zpočátku jsme si mysleli, že Predrag žertuje, ale byla vážně dobrá. Sladký banán a slaná šunka spolu fungovaly překvapivě dobře a donutily nás přehodnotit všechny naše představy o pizze. Kam se hrabe ananas, tahle kombinace byla vážně švédský experiment, který funguje. Boloňská pizza nás taky překvapila, ale přeci jen banán vedl.

Další den jsme vyrazili směr Dánsko. Cesta trvala asi sedm hodin, než jsme dorazili na ostrov Fyn. Po cestě jsme se několikrát kochali pohledem na mosty spojující země. Öresundský most mezi Švédskem a Dánskem je skvost moderní inženýrské práce a připomíná spíše futuristickou scénu z filmu. A pak je tu Storebæltský most, který spojuje dánské ostrovy Sjælland a Fyn. S délkou celého spojení přes 18 km a hlavní visutou částí s rozpětím 1624 metrů patří mezi nejdelší mosty světa. Takový výhled z auta je opravdu zážitek!

Auto jsme zakempovali kousek od Odense, protože další den jsem chtěla navštívit místní zoo. Zoologická  zahrada v Odense tu působí už od roku 1930, kdy se otevřela jako malá zvířecí zahrada s několika zvířaty, mezi která patřila opice, páv, jelen. Dnes je zoo moderní místo s více než 1000 zvířaty z celého světa. Najdete tu například šimpanze, lemury s kruhovým ocasem, sibiřské tygry, žirafy, zebry, pelikány nebo červené pandy, které jsou jednou z turistických atrakcí. Zoo je poměrně kompaktní, rozkládá se kolem malebné řeky Odense a návštěvníci tu mohou vidět zvířata v různých klimatických expozicích.

Velkou atrakcí je Oceanium, otevřené v roce 2001 za více než 60 milionů dánských korun, což je v přepočtu zhruba 193 milionů Kč. Tento pavilon vás vezme na cestu od tropického deštného pralesa až k chladnému prostředí Antarktidy, a je jedním z hlavních důvodů, proč zoo patří mezi nejzajímavější zoologické zahrady ve Skandinávii. Zoologická zahrada byla také v roce 2013 oceněna jako „Best in Europe“ v kategorii menších zoologických zahrad, což potvrzuje její kvalitu a oblíbenost návštěvníků. Pokud se sem vydáte, čekejte různorodou směs zvířat, velké expozice a útulné prostředí, ideální na pár hodin příjemného odpočinku po dlouhé cestě. Strávili jsme tam něco přes tři hodiny, což bohatě stačilo na nasátí té správné zoo atmosféry.

Po zoo jsme vyrazili směr domů. Původně jsme mysleli, že ještě někde přespíme, ale německé dálnice a Míra. No chtěl mít cestu co nejdřív za sebou. Když jsme opustili divoký sever a začalo být na silnicích víc aut, mě ovládla stará dobrá panika a za volant mě už bohužel nedostal. Rozhodla jsem se, že budu řídit jen za polárním kruhem, tam je svět pro auta ještě relativně klidný a já se tam nebojím.

Tahle část cesty trvala od 3. srpna do 8. srpna. Vlastně do 9. srpna, vrátili jsme se v jednu ráno. Celkem jsme od Lofot až domů najezdili necelých 3700 km.

Celkově jsme na naší cestě k nejsevernějšímu bodu Evropy najeli 9210 km a strávili na cestách 21 dní, od 19. července do 9. srpna, zatím to byla naše nejdelší cesta, jak časově, tak kilometrově. Kupodivu cesta nebyla ani tak drahá. Cesta na nejjižnější bod Evropy o rok dříve vyšla zhruba na 80 tisíc, severská výprava vyšla kolem 70 tisíc. Asi to bylo tím, že jsme většinu nocí spali v autě a vozili si spoustu jídla. Zkrátka už jsme byli zkušenější cestovatelé.

A tohle byla zatím naše nejdelší cesta, jakou jsme kdy podnikli. A rozhodně jedna z nejlepších! Na severu nás neviděli naposledy! A taky bych tam chtěla ještě jednou řídit auto, jinde prostě nemůžu.

Zdroj: autorský text