Trip Norsko: Takhle chutná svoboda. Sbalili jsme auto, střešní stan a vyrazili do norské přírody

Norsko je nádherné. Tamní příroda umí naservírovat až kýčovitě katalogové scenerie, ale mnoho cestovatelů odradí všeobecná pověst této země coby extrémně drahé destinace. Je to pravda. Stačí zajít do sámošky, kde se zdá, že skoro všechno stojí 50 NOK (tedy něco přes stovku), a to včetně plechovky piva. Jenže když se celý výlet správně pojme a využije se možnost kempovat v přírodě, lze dostat náklady na velmi přijatelnou míru a tu norskou nádheru si užít. 

Přesvědčil jsem se o tom už loni na podzim, kdy jsem se motal kolem národního parku Jotunheimen. Takže pokud třeba plánujete dovolenou v těchto končinách, tipy najdete v našem podzimním norském speciálu tady. Už tenkrát jsem se rozhodl, že se do norských hor vrátím a stalo se tak letos v červnu. Cílem bylo vypadnout ze shonu všedních dnů a co nejvíc spát někde v přírodě. To se povedlo jen částečně, ale i tak to byl skvělý trip po dalších nádherných norských místech. 

Na cestu jsem vyrazil v první polovině června. Termín jsem vybral schválně, aby už bylo teplo a aby ještě nezačala plná letní sezona. Teplo fakt nebylo, ale o tom později. Po zkušenostech s cestou elektrickým autem jsem tentokrát zvolil plug-in hybridní Mitsubishi Outlander. Člověk tím dostal svobodu cestování se spalovacím motorem, ale zároveň elektrická část pohonu tady u tohoto velkého SUV umožňuje používat jako zdroj elektřiny trakční baterku. Je to taková malá, ale přesně pro tyhle výlety velmi vítaná výhoda. Pokud chcete spát mimo kemp, vezete si v autě slušnou zásobu elektřiny, kterou lze použít při kempování. Z tohoto pohledu je to vlastně ideální stav. Jezdíte jako s běžným spalovacím motorem, ale k dispozici máte jednu malou výhodu elektromobilu. 

O Outlanderu (shodou okolností i se střešním stanem) jsme psali samostatný test už loni, takže není asi potřeba zabíhat do detailů. Všechno najdete v testu. Na podobný výlet je to zajímavý stroj, protože je opravdu velký a hodně pohodlný. Místy sice působí trochu oldschoolvě, ale to se mi vlastně líbí. K dispozici má člověk také pohon všech kol a náhoda tomu přála, že na cestu jsem auto dostal postavené na terénních pneumatikách. Byly momenty, kdy se to na norském blátě celkem hodilo. 

Protože auto bylo poměrně hodně naložené a plánoval jsem baterku používat ne pro jízdu, ale pro kempování, počítal jsem se spotřebou kolem deseti litrů. A skoro jsem se trefil. Finální průměr byl 9,7 l/100 km. Jako u každého plug-in hybridu i tady můžete jít se spotřebou i výrazně níže výměnou za častější dobíjení. Já ale razím teorii, že tyhle výhody uživatel využije hlavně při denních jízdách, na kterých díky tomu tak ušetří, že se mu pak vyplatí na delším výletu nabíjení vůbec neřešit. Přece jen tím absolutně nejcennějším, když se člověk konečně urve, je na podobných cestách čas. Tak proč ho ztrácet u nabíječky, když to není nezbytně nutné. 

Celá cesta byla plánovaná jako aktivní odpočinek v přírodě, takže auto dostalo řadu hraček navíc. Spaní obstaral nám už dobře známý stan Thule Widesky, na tažné jsme nasadili velký nosič na kola Thule Epos, který pro letošek dostal parkovací senzory, na nosič přišlo elektrokolo od značky Superior a zbývající volná místa zabral box Thule Santu. Je to taková praktická věc, protože tím získáte box na kouli a nepotřebujete celkem drahou platformu, protože to můžete přidělat na nosič na kola. Do boxu jsem dal hlavně paddleboard, protože jsem měl v plánu kromě cyklovýletů i nějaké ty chladné projížďky na norských jezírkách.

Paddleboard jel ale pouze na výlet. Buď nebyl na nafukování čas, nebo mrzlo, případně pršelo. Alespoň jsem si vyzkoušel, jak moc užitečné jsou ty parkovací senzory na nosiči, protože z místa řidiče nemáte šanci odhadnout, kde nosič končí. A pokud na něm máte úplně vzadu tenhle box, tak ten pro jistotu vůbec nevidíte. 

Všechno ostatní se vezlo v autě. Abych tam neměl nepořádek, oprášil jsem moje z prken zbouchané šuplíky, které možná nevypadají nejlépe, ale vždycky mne překvapí, jak moc praktické jsou. Do jednoho se dá vařič a jídlo, do dalšího nějaké techničtější drobnosti a do třetího nádobí. 

Musím říci, že první kilometry na dálnici byly hodně o zvyku. Kombinace komfortního podvozku, terénních pneumatik, těžkého stanu na střeše a hodně těžkého nákladu na tažném daleko za zadní nápravou způsobila, že Outlander na dálnicích celkem plaval. Za pár stovek kilometrů jsem si na to ale zvyknul. 

Trasa na sever je naprostou klasikou. Z Prahy do Rostocku, pak na trajekt do Trelleborgu a dál do Osla. V praxi to znamená dvoudenní přejezd s přespáním na trajektu, kde jsem opět s chutí využil spaní v šuplíku. Při cestě v jednom je to skvělá věc, protože není nutné kupovat kajutu a člověk se celkem dobře vyspí. 

Cesta je jinak příjemná, až do Osla se jede prakticky pořád po dálnicích, které jsou navíc až na pár úseků zdarma. V praxi se stačí zaregistrovat na web epas24.com, kam vám pak z placených úseků přijdou faktury. Může to ovšem trvat i několik měsíců. Souhrnná faktura za tuhle cestu dorazila koncem července. 

Po trase jsem řešil také benzin, který zejména na německých dálnicích stál v době cesty přes dvě eura. Vyřešil jsem to dotankováním auta ještě na poslední benzince na D8 před hranicemi a pak jsem tankoval až v Trelleborgu po vylodění. Bylo to trochu o nervy, protože benzin stačil tak tak, ale ve Švédsku se tankovalo citelně levněji. V Norsku to s benzinem bylo různé. Někde stál litr 22 NOK, ale jinde třeba 16 NOK. Takže pokud potkáte čerpací stanici po cestě, která má ceny kolem těch šestnácti, vyplatí se zastavit a natankovat. Rozdíl 6 NOK znamená přes 12 Kč na litr, a to už poznáte. 

Celý tenhle dvoudenní přejezd skončil v malém kempu kousek od Haugastølu, kde konečně začala ta pravá zábava. 

Po příjezdu jsem celý kempovací výlet zahájil tím, že jsem po postavení stanu zapomněl zapnout zadní velké okno a do stanu mi během chvíle napršelo. Takže jsem rovnou vytáhl elektrické topení a začal sušit matraci. Obecně s počasím byl problém a ještě ráno v Trelleborgu jsem zvažoval, jestli místo do Norska nepojedu provádět tento „únik z města“ do švédských lesů. Týden předem bylo v norských horách patnáct stupňů a jasno, o týden později také, ale během mého týdne předpověď slibovala déšť prakticky pořád a prakticky v celých spodních dvou třetinách Norska. Nakonec jsem si řekl, že hory jsou nevyzpytatelné a že to risknu. Třeba nebude tak zle. 

Prvním cílem cesty byla náhorní plošina Hardangervidda, přes kterou vede jedna z osmnácti vytipovaných norských zážitkových silnic (Scenic Routes). Zážitek to na první průjezd byl opravdu intenzivní, protože nahoře foukal silný vítr, pršelo a celé to připomínalo asi tak polovinu listopadu. Ona vytipovaná silnice nese číslo 7 a je to fakticky hlavní tah, takže tu jezdí obrovská nákladní auta a celkově je tu dost provoz. Na kole bych sem vůbec nejel. Stačilo mi, když jsem ty velké spěchající Scanie měl za zadkem auta. I to bylo nepříjemné. 

Během tohoto prvního průjezdu jsem navštívil vodopád Vøringsfossen a na Hardangerviddu se vrátil až později za lepšího počasí.

Více se dočtete v samostatném článku o Hardangerviddě níže: 

Původně jsem chtěl na Hardangerviddě spát, ale kvůli dešti by to znamenalo, že budu sedět od pěti odpoledne celý večer ve stanu. Tak jsem si řekl, že to můžu sedět v autě a ještě někam popojet. Vyhlédnutou jsem měl silnici Aurlandsfjellet. Po cestě od města Eidfjord jsem přejel přes nádherný most překonávající Hardangerfjord, na který navazují tunely z obou stran a na každé straně je v tunelu kruhák. Je to celkem unikátní záležitost. 

Po cestě do cíle tohoto dne jsem pak úplně náhodou narazil na vodopád Tvindefossen. Nemůžete ho minout, protože je přímo vedle silnice E16 mezi městy Reppen a Vinje. I za hnusného počasí tu bylo dost lidí, takže hádám, že v sezoně se tu zastaví prakticky každý. Je to příjemná zastávka na pár fotek a nulová zajížďka. 

Od parkoviště je to k vodopádu po promenádě asi tak dvě minuty chůze. U parkoviště je také několik obchodů, což jsem využil pro nákup plyšového psa pro dcerku (to je takový náš zvyk, že vozím pejsky z různých cest) a také k nákupu pletených rukavic. Při balení mi jaksi nedošlo, že v horách bude i v červnu mrznout a na tenhle konkrétní večer se slibovalo dokonce deset čísel sněhu. Jinak vodopád to není úplně vysoký, ale je mohutný co do šířky a objemu vody. Jen jsem nevěděl, jestli kolem létá voda z vodopádu, nebo déšť. 

Večer jsem zakempoval vysoko v horách přesně tak, jak jsem si to představoval. Spal jsem kdesi nad vyhlídkou Stegastein, kam jsem se ráno vrátil a následně projel silnici Aurlandsfjellet. Noc to ale byla celkem divoká, protože oproti předpovědi se vítr vůbec neuklidnil. Foukalo tak, že se stan ani nechtěl proti větru postavit, a když jsem vylezl ze závětří za autem, málem mi uletěla čepice. Bylo asi devět večer, takže jsem si dal rychlou večeři a zalezl do stanu. Elektrické topení připojené na auto samozřejmě běželo naplno. 

Spaní ve stanu to bylo asi moje dosud nejdivočejší. Pouze má lenost kombinovaná s únavou z celého dne a extrémní nechuť k oblékání se a vylézání zpět do té zimy způsobila, že jsem to zase nezabalil a nesjel přespat někam níže do fjordu. Stan se na čelní straně nafukoval směrem dovnitř pod náporem větru a celé se to tak dlouho houpalo, až mne to ukolébalo. Ráno jsem ometl námrazu z čelní strany a konečně za lepšího počasí se vypravil na Stegastein a dále po silnici. Obě tyto atrakce jsou krásné a silnice jako taková je asi desetkrát klidnější oproti Hardangerviddě. 

Více o silnici Aurlandsfjellet a vyhlídce Stegastein se dočtete v samostatném článku: 

Na Hardangerviddu jsem se vrátil po trase, kterou navigace vyhodnotila jako nejrychlejší. Shodou okolností jsem se tak dostal na silnici, která by podle mého měla být také na seznamu „Scenic Routes“. Ale není tam a vlastně je to dobře, protože to sem netáhne tolik lidí. Zajímavé to začne být za městečkem Steine, kdy prudce stoupáte na náhorní plošinu přes několik malých a úzkých tunelů a řadu serpentin. V jednom místě se dá v serpentině zastavit a dojít pár kroků k většímu vodopádu. Řada celkem ostrých zatáček je také přímo v tunelech. 

Následně se jede asi 50 km horským prostředím, kde jsou tak různě rozházené domky a kde není vůbec nic. Nepotkal jsem tu živáčka. Jen asi dvě auta a jednoho pána, který seděl na židli před svým domkem a koukal na jezero. Jinak nedělal vůbec nic. Jen tam prostě takhle s odpuštěním čuměl.

Měl jsem velkou chuť udělat to stejné. Tím spíš, že se dalo přejet přes hráz jezera Vestredalstjørna a po cestě pokračovat kdo ví kam, ale druhý den jsem potřeboval hned ráno vyrazit na cyklotrasu Rallarvegen, takže jsem nakonec spal na Hardangerviddě kousek od Haugastølu. I tam to spaní bylo parádní. 

Po noci strávené na fakt pěkném místě jsem se vypravil na kolo, které celou dobu trávilo čas v nosiči za autem. Na výlet jsem měl půjčené univerzální městské kolo Superior s elektromotorem Bosch. Je to záležitost spíš na silnice nebo šotolinu a právě Rallarvegen byl pro takové kolo ideální. Je to trasa vedoucí po bývalé zásobovací cestě vzniklé při stavbě železnice, takže tu nejsou nějaké extrémy a povrch je až na pár míst celkem hladká šotolina. 

A v mém případě také sníh, kvůli kterému jsem nakonec skončil kousek za vesničkou Finse, protože dál se dalo jet leda tak na běžkách. I tak to byl opravdu krásný zážitek. Prostředí, kterým ta cyklotrasa vede, je prostě úžasné. 

Více o tomto místě se dočtete v samostatném článku níže: 

Po výletě na Rallarvegen jsem opět vzal zavděk zázemí kempu, protože po více než 60 km na kole se dost hodila sprcha a také se hodila klasická zásuvka, neboť jsem měl totálně mokré boty od pochodování sněhem. Při té příležitosti jsem i kolo dobil, kdyby se náhodou naskytla možnost ještě nějaké projížďky. Mimochodem, měl bych tip pro Thule a automobilky. V době elektrické, kdy se mají prodávat elektromobily čím dál více a kdy zároveň popularita elektrokol dosahuje kosmických výšin, by bylo přímo skvělé, kdyby takový nosič typu Thule Epos měl kromě parkovacích senzorů i připojení do auta a uměl dobíjet elektrokolo během jízdy. Na podobných výletech by to bylo velice praktické. 

Tady jsem Hardangerviddu definitivně opustil a začal se vracet. Na další den jsem měl v plánu horu Gaustatoppen, která není až tak úplně daleko od Osla. Je zde hodně zajímavá atrakce v podobě podzemních lanovek. Celé to má auru Jamese Bonda nejen tím, jak ty lanovky vypadají, ale také skutečností, že do roku 2010 byl celý areál nepřístupný, protože jej využívala armáda. Gaustatoppen byla radiová a monitorovací základna NATO. 

Více si můžete přečíst v samostatném článku níže: 

Na Gaustatoppen jsem jel přes silnici Tinnsvegen, což je další parádní záležitost norských hor. Chvílemi se zdá, že tady je víceméně jedno, kam zamíříte. Dříve či později vás nějaká silnice vyvede do hor, kde to bude pěkné. 

Po této silnici se dostanete k poměrně velkému jezeru Sønstevatn, přičemž kolem opět není kromě domků rozházených po krajině víceméně nic. Jsou tu různé trasy na pěší procházky a celkem hodně pěkných míst na zakempování. Neustálými zastávkami na focení jsem se ale zdržel tak, že jsem na Gaustatoppen dorazil pozdě. Dopoledne bylo ještě hezky, kolem oběda se zatáhlo. A já jsem přijel přesně tak, že jsem zdálky ještě viděl vrchol hory, ale než jsem se tam dostal, dorazily mraky a začalo sněžit. 

Ano, s tím spaním nadivoko v přírodě to nakonec nebylo tak slavné, jak jsem chtěl. Po návštěvě Gaustatoppenu jsem plánoval zakempovat někde v jeho okolí, ale počasí se opět zhoršilo. Nahoře sněžilo, dole byla mlha a do toho hustě pršelo. Snahu o dobrodružné kempování jsem proto vzdal a popojel k Oslu do kempu ve městě Drammen, abych to pak další den neměl na trajekt do Trelleborgu tak daleko. V noci byl chvílemi takový slejvák, že jsem ráno byl velmi rád za terénní pneumatiky, jak byla tráva v kempu podmáčená. Kolega s obytným autem z místa málem vůbec neodjel. 

Následoval opět ten nudný dálniční přejezd zpět na jih okořeněný zastávkou na oběd u švédského města Strömstad. Konečně bylo celkem teplo a slunce, takže se mi podařilo po nočním lijáku během pauzy usušit stan, který jsem na chvilku otevřel. To je výhoda téhle skořepiny. Není potřeba nic vybalovat, stačí odjistit a během pár desítek sekund je vše postavené. 

Do Trelleborgu jsem dorazil celkem brzy, takže jsem si čekání zkrátil ještě jedním malým cyklovýletem. Auto jsem nechal na benzince ve městě Höllviken, sundal kolo a v režimu Turbo (s největší elektrickou pomocí), abych to zvládl co nejrychleji, jsem na Superioru jel na pláž na výběžek Skanör. S výhledem na most z Malmö do Kodaně jsem si dal večeři, vrátil se na kole zpět, dotankoval auto relativně levným švédským benzinem a postavil se do fronty na trajekt. 

Protože už byla sezona blízko a jel jsem v sobotu, spaní nebylo na trajektu volné žádné. Ani kajuty, ani šuplíky. Vyřešil jsem to nafukovací karimatkou, spacákem a hledáním vhodného místa někde na lodi, kde bych se natáhl. Nakonec jsem našel klidnou část určenou pro cestování se psy, kde je mezi sedadly dvoumetrový prostor. Přesně tak akorát, abych se tam natáhl. Jako polštář jsem použil batoh Thule a kupodivu jsem se tu vyspal dost dobře k tomu, abych v neděli zvládl odřídit přejezd zpět do Prahy. 

Na přejezdu z Rostocku zpět do Prahy by nebylo nic zajímavého, nebýt opět mé snahy netankovat v Německu. Zatímco po cestě tam to vyšlo celkem v pohodě, při cestě zpět jsem asi měl těžší nohu, nebo foukal protivítr (nebo prostě nevím), ale už u Drážďan bylo jasné, že to bude napínavé. Postupně jsem přešel do režimu naprosté ekojízdy, abych auto donutil jet co nejčastěji v elektrickém režimu. A ve finále se už pomalu modlil, aby už konečně přišel tunel s dlouhým sjezdem do Česka na první benzinku na D8. Nakonec se to povedlo, ale byly to nervy, protože delší dobu auto ukazovalo nulový dojezd. 

Celý norský trip sice poznamenalo chvílemi fakt odporné počasí, ale i tak to byl úspěšný únik do jiné reality a daleko od všedních dnů. Kempování v přírodě je prostě super a nakonec to špatné počasí tomu dá nádech dobrodružství a vyvede vás to z komfortní zóny. Výsledkem jsou zážitky, na které člověk rád vzpomíná. Tu noc tam v horách, kdy jsem nechtěně testoval odolnost švédského skořepinového stanu ve větru a v mrazech, si budu dlouho pamatovat.