Norsko, cesta do pohoří Jotunheimen: Letní sjezdovka a dvě panoramatické silnice

Poznámka č.1: Celá cesta vedla z Prahy do Rostocku nejrychlejší trasou a dále do Trelleborgu trajektem. Mezi Prahou a Rostockem jsem se nikde nezastavoval, proto je v mapě zadaná trasa až z Trelleborgu dál na sever. 

Poznámka č.2: Trasu jsem do mapy zadával v době psaní článku, tedy v lednu, kdy jsou norské scénické silnice 51 a 55 z větší části uzavřené. Mapy proto aktuálně nejsou schopné ukázat přesnou trasu, kudy jsem jel. Ale pro představu to snad postačí. 

Na podzim se naskytla příležitost podniknout týdenní cestu, která měla být pokud možno co nejlevnější. Kam by takový trip mohl vést? Za týden se toho v dnešní době dá zvládnout hodně a já jsem se už od jara chtěl podívat do Norska na letní sjezdovku Galdhøpiggen Summer Ski Centre. Protože když jsme o tomto místě na jaře psali, velmi mne to zaujalo. Jenže to znamená jet tisíce kilometrů a Norsko je všechno, jenom ne levné. Nebo? 

Nebo když se chce, tak všechno jde. Norsko je drahé, ale spát se dá jen tak v přírodě. Cesta to má být na týden, takže vzít s sebou jídlo na těchto pár dnů není problém. No jo, ale přelom října a listopadu v kontextu míst ve výšce kolem dvou tisíc, to zavání mrazivým kempováním. Takže kromě stanu to bude chtít nějaké řešení. Elektromobil? Však některé lze používat jako obří powerbanku, takže bych měl kam zapojit topení. Hmm, odvážné. Ale zase Norsko je země elektromobilům zaslíbená. 

Zdá se, že my máme plán a vy případnou inspiraci na místa, kam zajet na jeden takový rychlý norský roadtrip. Vyrážíme. 

Jet někam na týden dnes nevyžaduje nějakou extra velkou přípravu. Já jsem v podstatě jen vytipoval místa, kam bych se v okolí sjezdovky chtěl ještě podívat, abych nejel 1800 km jen kvůli jednomu dni lyžování. Z plánu zastavovat postupně někde mezi Trelleborgem, Oslem a pohořím Jotunheimen sešlo a vykrystalizoval z toho dlouhatánský přejezd rozdělený trajektem a čtyři noci na místě. 

Následovalo zařizování formalit typu nákupu trajektu a obstarání střešního stanu. Vzali jsme Thule Approach, protože ho známe. Se stejným už jsme shodou okolností také s elektromobilem jeli v létě do Německa. Na tuhle cestu stan dostal zimní vložku, což je ještě jeden stan pověšený uvnitř. Pokud občas chcete přespat v chladnějších podmínkách, je to skvělá věc. 

Tohle všechno jsou rutinní záležitosti, ale pokud jedete někam dál elektromobilem, největší přípravu si vyžádá řešení dobíjení. Nabíječek dnes bývá dostatek. Ledaže byste jeli do nějakých odlehlejších končin. Tím nejdůležitějším je ale mít tu správnou kartičku. Dá se sice často nabíjet přes přímou platbu (v Norsku hodně často i přes platební terminál), ale to je to úplně nejdražší. Dá se použít univerzální karta od automobilek, jenže tam hrozí, že na některých stanicích budete i tak nabíjet draho. Chce to trochu googlování a zvažování možností. Variant existuje spousta a samozřejmě záleží na tom, co používáte po většinu roku pro běžné ježdění a jak moc to chcete řešit. Pokud tankujete naftu nebo benzin, je to o několik starostí méně, to je bez debat.

Já jsem nakonec na cestu vyrazil s redakční kartou od ČEZu uloženou v jejich aplikaci Futurego. Tohle je spíše řešení pro Česko, ale dá se tak nabíjet i v okolních státech. Působnost ovšem končila u trajektu v Rostocku. Další do party byla karta MG Charge. Její působnost je podobná, nicméně ve Švédsku nebo v Norsku se dala použít pro síť Ionity. A jako zálohu a hlavní řešení v Norsku jsem si udělal registraci v aplikaci od Tesly, abych mohl nabíjet i na jejich stanicích. Přesto jsem nakonec v Norsku musel využít i lokální nabíječky, například Kople. Což znamenalo stahování dalších aplikací, další registrace, další čas... Tohle k cestování s elektromobilem prostě patří.

Do oblasti kolem pohoří Jotunheimen a sjezdovky Galdhøpiggen je to z Prahy zhruba 1800 km. Dá se jet přes Dánsko a vyhnout se trajektům, v případě trajektů se dá využít několik variant. Jel jsem sám, takže jsem se rozhodl dojet někam na sever Německa a tam nastoupit na něco, co popluje dost dlouho, abych se trochu prospal (a aby to nebylo moc drahé). Nakonec jsem zvolil klasiku v podobě trajektu z Rostocku do Trelleborgu. Nejede sice moc dlouho, ale jede přes noc, takže si člověk může odpočinout a neztratí tím moc času. Navíc byl trajekt celkem levný (viz box o nákladech). 

Cesta z Prahy do Rostocku je přibližně na šest hodin, s elektromobilem to pochopitelně trvá déle kvůli nabíjení. Já jsem to jel přibližně osm hodin a nabíjel jsem celkem třikrát. Potřetí to bylo už skoro u trajektu, protože jsem měl čas a nechtěl jsem ve Švédsku hned okamžitě po vylodění hledat nabíječku. Se stanem na střeše elektrické MGS5 EV ujelo po dálnici něco přes 200 km, takže prostě klasika. Dvě hodiny dálniční jízdy a nabíjení. 

Check-in v přístavu proběhl velmi svižně. Stačí předložit doklad totožnosti, rezervaci si už dohledají a vytisknou potřebné věci v čele se žlutým papírem, který patří na palubku. Na severu foukal ostrý západní vítr, byla tma a zima, takže po vyplutí v jedenáct večer nebylo moc co na trajektu vymýšlet. Koupil jsem si nějaké pivo a šel rovnou spát do regálu. Šlo o jakési spací kóje. Takový kompromis mezi kajutou a sezením někde v křesle. Ve dvou bychom asi dali kajutu, ale pro jednoho to byly zbytečně vyhozené peníze. Spaní v regálu se ukázalo jako příjemné. Člověk se natáhne a kóje jsou docela útulné. Více jsme o tomto způsobu spaní psali v samostatném článku. 

Noc nakonec nebyla zdaleka tak dramatická, jak jsem si představoval při pohledu na předpověď větru, který měl dosahovat rychlosti kolem 25 m/s. Nebo jsem to prostě prospal. Brzy ráno přišlo obvyklé rozhlasové hlášení pro probuzení lidí v kajutách a už nás pakovali k autům. Já jsem pak nabral směr městečko Aurdal, kde moje norské dobrodružství doopravdy začínalo. Z Trelleborgu to bylo skoro 800 km. Ano, byla to dlouhá cesta. 

Až do Osla se jede pořád po dálnici. Monotónní jízdu občas narušila nutnost hledat nabíječku. Ještě že ta dnešní auta mají všechny ty adaptivní tempomaty a asistovaná řízení. Elektrické MG není výjimkou. Velkou část jízdy tak řidič jen drží volant a dohlíží, jestli auto nedělá nějaké vylomeniny. Vědomí, že člověk nemusí dávat pořád stoprocentní pozor úplně na všechno, hodně snižuje únavu. 

Co se naopak nesnižovalo vůbec, to byla spotřeba auta. Ta se neustále pohybovala kolem 25 kWh/100 km. Prostě stan na střeše a zima elektromobilům nesvědčí. A tak se brzy objevila nutnost vyhledat další nabíječku. Chtěl jsem to spojit s pozdní snídaní, kdy bych vytáhl vařič, udělal si dobrou italskou kávu v moka konvici a trochu se provětral. Kousek pod Göteborgem se objevily stanice Tesla a kousek jižně od nich to podle mapy vypadalo, že se dá zajet do nějaké vesničky přímo u moře. Takhle jsem se v podstatě omylem dostal do městečka Särö. 

Lepší místo jsem si vybrat nemohl. Na přelomu října a listopadu tady bylo vylidněno. Vítr příjemně foukal, zimní nízké slunce osvětlovalo místní zátoku, takže nebyla až taková zima. Na hladině se dělaly krásné vlnky a já jsem si jen tak říkal, že kdybych tu měl serf, bylo by to super místo na ježdění. Uličkou Bassängbacken jsem dojel přímo k vodě, auto nechal na nějakém parkovišti a udělal jsem si to kafe. Snídani jsem spořádal na zdejším molu. Přímo v Särö to vypadá, že to bude hlavně o odpočinku. Je tu velké golfové hřiště a jinak nic. Za hlavní silnicí pak ještě přírodní rezervace Kyrkoby dala, což je velký les. Kdo hledá klid, ten tu bude správně. 

Po snídani jsem popojel k nabíječce. Větší kontrast to být nemohl, protože byla u velkého nákupáku a bylo tu hodně rušno. Tady jsem byl nejnutnější minimální čas a pokračoval dál. 

Postupně jsem se probojoval až do Osla a pak úplnou náhodou (při hledání nabíječky) jsem zastavil na krásném odpočívadle Cirkel-K Vik přímo u jezera Steinsfjorden. Už se stmívalo a navigace pořád ukazovala skoro dvě hodiny do cíle.

Tady to chvílemi vypadalo, že jedu do pustiny. Začal jsem potkávat auta osazená pneumatikami s hřeby a když jsem jel do Aurdalu, občas jsem měl pocit, že jedu nekonečnou tmou, ze které občas vykoukl nějaký domek s typicky severským žlutým světlem uvnitř. Do kempu jsem dorazil později, než jsem předpokládal. I proto, že jsem zabloudil a také jsem si ještě pro jistotu trochu popojel k nabíječce, protože v kempu jsem chtěl vyzkoušet připojit topení do baterky auta. Tohle měl být první test zimního kempování předtím, než budu spát někde v horách. Dosud jsem nic podobného nikdy neprováděl. 

V kempu jsem si tak zamluvil pouze místo bez elektřiny a kdybych spal mimo kemp, vyšlo by to nastejno. V kempu nebyl absolutně vůbec nikdo. Lidí nula. Ale mají tu skvělé zázemí. Dokonale čisté a prostorné sprchy, krásnou kuchyň, prádelnu, prostě všechno. Služby jsou v Norsku drahé, ale když to vypadá takhle, člověk ty ceny rád akceptuje. Rozbalil jsem stan, zapojil vyhřívanou deku a topení a trochu bojoval se žebříkem. A šel jsem úplně vyřízený spát. 

Ráno nastalo drobné zklamání, protože místní „fjord“ byl mnohem menší, než jsem předpokládal. Spíš to bylo jak táboření u velké řeky. Dal jsem ještě jednu sprchu (mají ji tady na žetony, ale ty si můžete koupit na recepci a platit za ně kartou), umyl nádobí a vyrazil ještě dál na sever. Tentokrát byla na programu silnice Valdresflye a večer spaní pod sjezdovkou. Už jsem měl pocit, že je cíl nadohled, ale pořád to bylo skoro 200 km a tři a půl hodiny cesty. A bylo jasné, že s kocháním, focením (a nabíjením) budu rád, když to za celý den ujedu. 

Aurdal je skoro na začátku scénické silnice číslo 51 - Valdresflye. Vede vysoko do hor a je nádherná. Jako správně přemotivovaný fotograf jsem asi za tři kilometry po odbočce na tuhle silnice vyjel do kopců vedle silnice a udělal pár fotek, protože to tam bylo pěkné. Brzy jsem ale pochopil, že takových míst někde nad jezerem tady je spousta. Kdo nemá času na rozdávání, může směle pokračovat až do střediska Beitostølen. Odsud dál začíná ten nejlepší úsek. Celou cestu pojedete do kopce. Ne serpentinami, ale rovně a pozvolna. Pokud máte velké obytné auto, nebude problém. Ostatně, jezdí tu i kamiony.

Musím říci, že poté, co jsem projel mezi skalami a vpravo dole se objevilo jezero Vinstre, tak jsem na to koukal asi tak stejně vykulený, jako asijští turisté, kteří přijeli chvíli za mnou. Ale protože venku bylo mínus pět, tak zase rychle skočili do auta a zmizeli. Tohle je nádherný kus země. I když to na první pohled tak nevypadá, projíždíte mezi dvěma velmi dlouhými jezery a pak zase stoupáte na planinu, kde byl už koncem října sníh. Prostě skvělá záležitost. Více o Valdresflye jsem psal v samostatném článku: 

Cesta nahoru vybila auto více, než jsem čekal, nicméně druhá půlka už je zase spíše z kopce. Takže do Vågåmo, které je u dalšího krásné jezera a kde jsou teslácké nabíječky, to bylo s dojezdem bez problémů. I když spotřeba navzdory pomalé jízdě neklesla. Mohlo za to topení. Sice jsem na okreskách zpomalil, ale byla zde více zima, takže jsem více topil. 

Pro tento den jsem měl takový plán. Nabiju, popojedu pak ještě kousek pod sjezdovku, tam přespím u chaty Juvasshytta, protože tam mohou stát za menší poplatek obytná auta. A druhý den ráno půjdu lyžovat. Tenhle plán ale dostal první trhliny už při výjezdu pod sjezdovku. Jede se po soukromé cestě, jede se na vlastní nebezpečí a platí se za vjezd. Přijel jsem tam za tmy, ve které jasně svítily dvě červené lišty závor. Myslel jsem, že silnice už je zavřená, ale když jsem přijel blíž, závora se otevřela. Super, jedeme dál. 

Venku totální mlha a brzy se pod koly objevil sníh. Silnice je místy prudká a rychle stoupá nahoru. S tím se také zvětšovalo množství sněhu. S posypem to tu nepřehánějí. Vylezl jsem ven, že udělám nějakou fotku. Byla pekelná zima. Bylo kolem šesté večer a venku mínus patnáct. Hodně jsem znejistěl. Když je tu taková kosa už teď, kolik asi bude nad ránem?

Dojel jsem k sjezdovce. Chata zavřená, parkoviště také, všude jinde byl buď sníh, nebo cedule „No Camping“. Stát se teoreticky dalo jen na parkovišti u sjezdovky. Všude zhasnuto, jen ta rolba na svahu svítila. A auto ukazovalo nějakých 60 %. Dobře. Nad ránem to asi půjde k mínus dvaceti. To znamená, že budu muset hodně topit. Spacák na takovou zimu nemám. Jsem tu sám. Nakonec jsem usoudil, že bude moudřejší tady nespat. Dole přímo u odbočky k sjezdovce byl kemp. Bude to menší punk, ale zase nezmrznu. Tak jsem se otočil a jel zpět.

Jak jsem se ploužil zpátky dolů, hodně jsem přemýšlel o nasazení řetězů. Jenže nasazovat je v mínus patnácti bude peklo. Zvolil jsem proto větší opatrnost, i když to chvílemi vypadalo děsivě. Jak tak koukám do té tmy před sebou, najednou se tam objevil kopec. Jako kdyby se z ničeho nic někde v dáli rozsvítilo město a osvítilo celý obzor. Jo! Já jsem tušil, že bych tady mohl polární záři vidět, ale nebyl čas to řešit. A tohle představení teda bylo něco extra. Zelené světlo se rozlilo zprava doleva jak opona, chvíli tancovalo nad tím kopcem a postupně zhaslo. A takhle to šlo několikrát dokola. Nádhera!

Přesto jsem byl hodně rád, když jsem zase uviděl ta červená světla závor, zaplatil za vjezd a ubytoval se v kempu dole, kde nebylo po polární záři ani památky. Kdyby tak všichni ti lyžaři věděli, co se odehrává kousek výše nad jejich hlavou. 

Ráno jsem vyřídil obvyklé věci, zabalil stan a vyrazil na lyžovačku. Byla vynikající, i když sjezdovka je jen jeden velký svah. Více se o letní sjezdovce, která zavřela pár dnů po mé návštěvě, dozvíte v samostatném článku: 

Po lyžovačce, kterou mi o půl hodiny zkrátili, protože už jsem byl na sjezdovce sám, jsem sjel zpět do údolí. Auto se vybilo více, než jsem potřeboval, takže jsem se musel vrátit kousek zpátky k nabíječkám, abych navečer vyrazil na Sognefjellet. Další scénickou norskou silnici a nejvyšší norský průsmyk. Trochu mne to zdrželo, takže jsem opět hledal místo na spaní po tmě, což nemám rád. Navíc chvíli před mým příjezdem sněžilo. Byla to opět celkem adrenalinová projížďka po neprotažené silnici.

Neplánovaně jsem silnici projel skoro až na konec, než se našlo místo na spaní, kde byl mobilní signál a také otevřený záchod. Byla to pěkná noc u šumějícího potoka a i když venku bylo zase kolem mínus deseti, ve stanu bylo teplo snad až moc. Začal jsem litovat, že jsem pod tou sjezdovkou nepřespal. 

Sognefjellet, kterou jsem za denního světla projel další den, je také moc pěkná silnice a je charakterem jiná než Valdresflye. Je výrazně užší, dostanete se do ještě větší výšky, ledovce máte skoro nadosah ruky a je tu i více zatáček. Více o téhle silnici najdete v samostatném článku: 

Poslední noc byla nejzajímavější. Už jsem nabral dost odvahy na kempování v zimě někde mimo civilizaci, takže jsem se rozhodl, že poslední noc přespím přímo na náhorní plošině na Valdresflye v tom nejvyšším místě. Akorát že předpověď slibovala sněžení a bohužel se nespletla. Západ slunce utnuly mraky a hvězdy, na které jsem se těšil, jaksi nebyly. Místo toho jsem brzy slyšel, jak se mi něco sype na stan. Vykoukl jsem ven a ano, chumelilo. Zimní romantika level sto. 

Ráno zimní romantiku vystřídaly zimní starosti. Na stanu několik čísel sněhu, kolem auta také. Vyrážel jsem ještě za tmy, protože bylo potřeba dojet zase až do Trelleborgu. Ideálně cesta na deset hodin a přes 800 km. Ometl jsem, co šlo, zabalil stan a vyhrabal se z parkoviště. MGS5 je sice jen zadokolka, ale tyhle elektromobily vždycky dokážou najít nějaký ten zbyteček trakce třeba i na sněhu. 

Než se rozednělo, bylo to docela zajímavé. Solidní vánice, malá viditelnost a dojezd v baterce nic moc. Co když u Beitostølenu silnici zavřou, protože jaksi nebudou předpokládat, že tam nahoře někdo spí? Nemohl bych vyjet, musel bych se vrátit sto kilometrů zpět a to by se včasným dojezdem na trajekt bylo asi vymalováno. Ani nevím jak, ocitl jsem se v tomhle lyžařském středisku a pak už pokračoval níže a níže, kde sníh postupně vystřídal déšť. 

Počasí na těch pár dnů vyšlo vlastně skvěle, ale cesta zpět byla očistec. Hodně pršelo a pod Oslem se do toho přidal silný protivítr. Pro řízení to nejsou dobré podmínky, pro elektromobil je to nejhorší scénář. Ještě s tím stanem na střeše. Spotřeba ne a ne slézt alespoň k 20 kWh/100 km. I při devadesátikilometrové rychlosti se blížila třicítce. Na plné nabití tak auto ujede něco přes 200 km, v reálu méně, protože se pohybujete mezi deseti a osmdesáti procenty baterky. 

Cesta se vlekla a s přibývajícím časem jsem víc a víc kontroloval navigaci, ukazatel stavu nabití baterky a čas. Potřeboval jsem být v přístavu nejpozději deset minut před desátou večerní a vycházelo to na minutu přesně. Trajekt odplouval deset minut před jedenáctou, ale nejpozději hodinu předem musíte udělat check-in. Na posledním úseku mojí cesty nastalo elektromobilní dilema. Když zrychlím, zvýší se spotřeba, zkrátí se dojezd. Hrozí, že do Trelleborgu vůbec nedojedu. Když zpomalím, sníží se spotřeba, do Trelleborgu dojedu, ale pojedu tam déle, takže asi přijedu pozdě. Chvíli jsem zkoušel jet po dálnici 90 km/h, ale neměl jsem na to nervy. Tak jsem zrychlil na 110 km/h, po cestě kousek nad Trelleborgem našel u dálnice nabíječky Tesla, tam jsem zastavil na pět minut a pokračoval. Pět minut před limitem jsem byl v cíli. Uf... 

Pak už to byla klasika. Spaní v regálu, ranní vylodění, další nervy, když hned u výjezdu z lodi čekala armáda německých celníků a ty já fakt ale vůbec nemám rád, no a potom nabíjení, dvě hodiny jízdy, nabíjení a postupný dojezd až domů. V Praze se konečně trochu vyčasilo, takže jsem po příjezdu mohl otevřít ten stan. Samozřejmě z něj vytekl potok vody od roztátého sněhu. Ještěže sněžilo až poslední noc. Tohle už bylo moc a do stanu nateklo. 

Týden to byl náročný, ale pestrý. Viděl jsem toho docela dost, zalyžoval jsem si a ty norské hory mne vyloženě uchvátily. Byl to parádní únik z reality a skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu. Ty čtyři dny tam v horách jsem potkal naprosté minimum lidí a neměl sem vlastně s kým se bavit. Pokud hledáte rychlý roadtrip, tohle by mohla být možnost. Pokud máte více času, jen dobře. V národním parku Jotunheimen se nudit nebudete. Možností na různé treky je tam spousta. A když se nudit budete, můžete si v létě zajet na lyže. 

Zdroj: autorský text