Navštívili jsme Autostadt a mezi auty hledali české zástupce. Nakonec jich bylo víc, než jsme čekali

Autostadt má mezi motoristickými fanoušky trochu jinou pozici než klasická automobilová muzea. Nabízí totiž mnohem víc než jen sbírku aut a během uplynulého čtvrtstoletí navíc rozvinul své aktivity do nebývalé šíře. V automobilových kulisách a zajímavé architektuře jednotlivých pavilonů se během celého roku konají různé akce, jako jsou například koncerty či výstavy.

Při příležitosti 130. výročí od založení automobilky Škoda Auto je zde letos i speciální expozice mladoboleslavské značky. A tak jsme vzali Škodu Enyaq, na střechu připevnili střešní stan, udělali rezervaci v nedalekém kempu a vyrazili to do Wolfsburgu osobně zkontrolovat.

Když se koncem devadesátých let minulého století začaly objevovat první informace o chystané realizaci výkladní skříně koncernu Volkswagen, kterému tehdy pevnou rukou vládl Ferdinand Piëch, skloňovala se v souvislosti s Autostadtem často slova jako megalomanský, pompézní, gigantický, velkolepý… Ani po čtvrt století nejsou tyto charakteristiky daleko od pravdy.

Autostadt je totiž projektem, který právě i svou velkorysostí působí jako memento doby svého vzniku. Když se v éře Ferdinanda Piëcha něco dělalo, muselo to být „mega“. Tím spíše, když načasování směřovalo k otevření v roce 2000, kdy se v nedalekém Hannoveru konala výstava Expo – i Volkswagen chtěl tedy návštěvníkům nabídnout neotřelý spektakulární zážitek.

I po 25 letech je Autostadt místem, které ohromí a nadchne. Možná tak úplně ne šíří a počtem vystavených aut, ale jako celek – provázaností architektury, parkovými úpravami, odpočinkovými zónami, možností občerstvení, doplňkovými aktivitami pro děti i dospělé a samozřejmě také jak historickými, tak současnými auty.

Do rozlehlého areálu Autostadtu jsou zasazeny jednotlivé pavilony, které plní různé funkce. Jeden slouží jako předávací centrum aut pro šťastné majitele nových volkswagenů, dalších několik je věnováno jednotlivým koncernovým značkám. V těchto pavilonech tak člověk najde expozice zaměřené spíše na aktuální modelovou nabídku jednotlivých výrobců, ale oko návštěvníka zde samozřejmě potěší i nějaký ten historický vůz.

Třeba v pavilonu Škoda Auto byla v souvislosti s 130. výročím založení automobilky středobodem plochy stříbrná Škoda Superb z roku 1935 (s informačním dovětkem, že nejde o model určený k prodeji) doplněná nejnovějšími modely. Své pavilony zde mají i Audi, Seat, Porsche a samozřejmě i samotný Volkswagen, který má pavilonů dokonce více. Ty jsou určeny osobním autům, užitkovým vozům i sportovní divizi R. Všude je k dispozici ochotný personál, který zodpoví všetečné otázky, většina aut je rovněž otevřená a lze si do nich bez problémů sednout.

Dominantou jsou dvě „Autověže“, které slouží jako automatizovaný sklad pro zhruba 800 nových aut a v průměru denně vyexpedují pětistovku z nich. I zde je možnost exkurze, byť se platí zvlášť a je nutná rezervace časového slotu.

Zejména pro milovníky automobilové historie je vrcholem návštěvy Autostadtu pavilon nazvaný Zetihaus (Dům času), který je už od počátku pojatý jako velmi pěkné automobilové muzeum. A co je nejvíc sympatické, Zetihaus se nesoustředí pouze na koncernové značky, ale své místo zde mají i významné modely jiných výrobců, které utvářely automobilovou historii.

V několika patrech tak máte možnost spatřit ikonické vozy od samotných počátků. Nechybí třeba Benzova tříkolka, Ford T-Model, Jaguar E-Type, Mini, zástupci americké školy či italské a francouzské vozy. A samozřejmě se mezi exponáty významně objevuje i česká stopa. Jak v podobě legendární Tatry 87 z roku 1945, tak především díky vozům z Mladé Boleslavi.

Letos zde můžete vidět kromě L&K Voituretty A z roku 1905, která je součástí stálé expozice, i několik modelů v rámci speciální tematické připomínky 130. výročí automobilky Škoda Auto. Jednostopou historii reprezentuje motocykl Slavia Typ B (1901), tu automobilovou pak majestátní Laurin & Klement 110 Phaeton (1925) v červené barvě a rovněž červená Škoda Popular Roadster (1935).

K cestě do Autostadtu jsme využili čistě elektrickou modernizovanou Škodu Enyaq Sportline 85. Vzhledem k tomu, že jsme na střeše vezli střešní stan Thule Approach M, nebyla výsledná kombinace logicky úplně ideální pro dlouhé přesuny po německých dálnicích, a to tím spíše, že kvůli splývající zádi je zadní příčný nosič níže než ten přední, takže náklad na střeše trčí trochu nahoru. Výslednou průměrnou spotřebu 24,9 kWh/100 km je tedy nutné realisticky vnímat i v kontextu toho, že jsme nejeli v pravém pruhu mezi kamiony a na střeše vezli „almaru“.

Enyaq dobře plánuje zastávky na dobíjení a připravuje na ně akumulátor, takže jsme se docela často těšili z nabíjecího výkonu i přes 170 kW, jakkoliv tato hodnota samozřejmě postupně klesala. Z časového hlediska se tedy vyplatila známá pravda, že je i na delších cestách lepší nabíjet do 80 % kapacity, protože poslední procenta „lezou“ do baterie pomaleji. Bližší technické informace k modelu Škoda Enyaq 85 včetně cen, výbav a technických údajů najdete v katalogu kolegů z Autosalonu.

Zdroj: autorský text