Rychlá ochutnávka hikování v Bavorsku: Dva akorát dlouhé okruhy přes hory Jochberg a Wendelstein

Pro tenhle test, jestli by nás takový způsob „dovolených“ bavil, byly Bavorské Alpy snad nejlepší volbou. Kousek od Bad Tölzu jsem vybral kemp Demmelhof, který byl nejen pro náš výběr výletů výbornou volbou. V kempu se nachází i jezero a nedaleko navíc bobová dráha, takže ho můžu doporučit i rodinám s dětmi. A my teď už všichni víme, že nás to tu opravdu bavilo a co nejdřív pojedeme hikovat někam znovu. A proč ne znovu právě sem!

První den nás čekal 10kilometrový výlet, jehož vrcholem byla hora Jochberg. Auto jsme nechali na placeném parkovišti v jedné ze serpentýn nad Walchensee, kde nás to vyšlo na 8 eur na 24 hodin. Dalo se platit kartou a i před jedenáctou dopoledne bylo parkoviště poloprázdné.

Úvodní část výletu byla poměrně náročná. Na prvních třech kilometrech jsme totiž museli vystoupat celých 750 výškových metrů, aby cesta zpět dolů nebyla tak strmá. V lese byl stín, takže nám slunce na jasné obloze a v pravé poledne náš výstup nijak neztěžovalo. I tak jsme cestou ocenili pár jak přírodních, tak uměle vytvořených potoků na osvěžení.

Cestou jsme se zastavili jen na asi dvou vyhlídkách, ze kterých byla vidět jen placka směrem k Mnichovu. Ty pravé horské výhledy přišly až na samotném vrcholu, ve výšce 1562 m n. m. Pohled shora na průzračná jezera Kochelsee a Walchensee jsme si chtěli tolik užít, že jsme na vrcholu zůstali dobrou půlhodinu. A to i přes to, že se během té doby zatáhlo a na chvíli i pršelo... No jo, horské počasí je vždycky nevyzpytatelné.

Následoval sestup dolů. Prvních pár set metrů jsme šli stejnou cestou, jinudy to ani nešlo. Poté jsme se vydali směrem k horské chatě Jocheralm, kde jsme měli naplánovanou zastávku na oběd. Čekali jsme, že to bude víc restaurace než cukrárna. Z teplých jídel zde podávali jen polévku. Všichni čtyři jsme se rozhodli pro osvědčené Kaiserschmarren. Ty byly na rozdíl od pití v podobě prachobyčejné šťávy za přestřelených 5 eur vynikající, za tu cenu bych si ale tady oběd znovu nedal.

Zbývá nám ještě 6 kilometrů, a tak se vydáváme po našem okruhu dál. Od chaty jsme pokračovali po vcelku pohodlné méně prudké kamenité cestě až k jezeru Walchensee, odkud poslední 2 kilometry k autu vedly po asfaltu. Provoz byl však minimální.

Po prvním dni už víme, že naším tempem jsme téměř o třetinu rychlejší, než ukazují zdejší rozcestníky či mapy.com, a tak věříme, že se po dnešních 11 km následně stíháme ještě přesunout do Plzně, kde hodláme náš trip zakončit. Vstáváme tedy před sedmou hodinou a při východu sluníčka balíme stany, abychom mohli po převzetí čerstvých preclíků na recepci hned v 8:00 vyjet.

Pod horu Wendelstein to máme hodinu cesty a parkoviště nacházející se pár kilometrů nad městem Bayrischzell (přesněji u autobusové zastávky Unteres Sudelfeld Jugendherberge) je opět téměř prázdné a dnes dokonce zdarma.

Při prvních kilometrech na nás skrz les příjemně svítí ranní slunce a společně s ním nás doprovází zvonění pasoucích se krav. Bohužel se ale nemůžeme kochat naplno a musíme spíš dávat pozor, kam šlapeme. V lese je všude bláto a na pastvinách kravská kobliha jedna vedle druhé.

Po třech kilometrech míjíme ukazatel „Wendelstein 1,5 h“, odkud už můžeme vidět vrchol, jak se tyčí uprostřed mraků. Následující kilometr terén nijak zásadně nestoupá a nám je jasné, že závěrečných 200 výškových metrů na nás čeká až v posledním kilometru stoupání. Nebylo proto výjimkou, že se v cestě objevily strmé schody. Cíl byl ale blízko a to nám nedovolilo zastavit.

Vzhledem k přítomnosti okolní mlhy jsme se rozhodli, že místo výstupu na vyhlídku si ještě o pár výškových metrů výše raději dáme oběd ve zdejší táckárně. Currywurst s pivem nám ve výšce 1730 m n. m. chutnal a po pár vrcholových fotkách se vydáváme opět jinou cestou dolů. Hned se ale musíme zastavit, protože slyšíme z tunelu blížící se vláček, kterým se sem můžete nechat vyvézt z městečka Brannenburg. Jedno zahoukání a jedno rychlé foto a pokračujeme v sestupu, jsme nyní teprve v polovině výletu.

Wendelstein je z této strany více kamenitý a skalnatý. Párkrát mineme naši trasu, čímž se nám výlet nemile prodlužuje. Trénujeme naší němčinu a ptáme se protijdoucích, jak dlouho nám to dolů ještě zabere. Nakonec nacházíme lehčí zkratku, kde se cesta dost zúží, a ocitáme se uprostřed lesa. Ještě, že mám na mapy.com celé Bavorsko stažené, signál jsme tu chytali velmi těžko.

Sestup na druhém okruhu byl o něco náročnější, a tak jsme byli všichni rádi, když jsme se po 11 kilometrech vynořili u silnice. Jen tedy asi 2 kilometry pod naším parkovištěm. A odtamtud už hurá na plzeňské pivo.

Zdroj: autorský text