Zajeli jsme si letošní vrchařskou časovku na Tour de France s epickým koncem na letišti Jamese Bonda

V posledních letech není tak neobvyklé, aby vedla individuální časovka na grand tour do kopce. Může to totiž zamíchat kartami více, než kdyby se jelo po rovině. I letos si proto v této podobě na Tour de France připravili organizátoři pro jezdce zajímavou zkoušku. 13. etapa se pojede téměř celá do kopce.

Jde o docela turistické město, které v létě žije cyklistikou (jak silniční, tak MTB) a v zimě lyžováním. Vede odtud lanovka právě do lyžařského střediska Peyragudes, ze kterého vede dolů poměrně ostrý trail. V parku vedle jezera dále najdete pumptrack, kde se vyblbnou všechny věkové kategorie na kolech, bruslích i skateboardech.

Už za pár dní se ale toto místo promění v základnu pro start do druhé individuální časovky letošního ročníku Tour de France. A není to poprvé, co tohle město hostí nejslavnější cyklistický závod. Čtyřikrát zde již etapa končila a jednou odsud začínala.

Začátek trasy je poměrně zvlněný, krátká část dokonce vede z kopce. Po třech kilometrech po příjezdu do vesničky Armenteule se už ale začíná stoupat. Mapy.cz nás do cíle táhly přes zapadlejší vesnici Germ, kudy ale oficiální trasa nevede. V Loudervielle jsme tedy pokračovali serpentinami a z hlavní silnice jsme sjeli až o pár kilometrů později.

Jak je ve Francii zvykem, cestou nás doprovázely cedule, které ukazovaly, kolik kilometrů nám zbývá na vrchol Col de Peyresourde – ten je však o kousek jinde. Po 8,5 kilometrech trasa odbočí na vedlejší silnici, která ovšem nepřestává stoupat. Ta nás přivede do lyžařského střediska Peyragudes a hlavně k horskému letišti, kde tato etapa končí.

Závěr této etapy končí na místě, které už většina jezdců bohužel zná – na letišti nesoucím jméno Altiport 007. Pár etap už tu končilo, časovka však nikdy. V roce 2022 na tomto vrcholu zvítězil Tadej Pogačar, kdy svým cílovým časem stanovil limit pro dojetí etapy tak brutální, že měla co dělat i známá jména.

Fabio Jakobsen tehdy dojel jen pár vteřin před sběrným vozem. Pamatuji si, jak jsem to tenkrát viděl v televizi a říkal jsem si, že je to přeci už jen kousek, že to musí dát. No kousek to opravdu není, dráha je půl kilometru dlouhá a má sklon brutálních 15 %.

Já si to zajel pro porovnání na čas, který činil 48 minut, tak jsem teda zvědavý, za kolik to budou mít profíci. Vrchol ranveje se tyčí ve výšce 1580 m n. m. Byli jsme zde tedy dokonce výš, než zmíněný Col de Peyresourde, na který se odsud dá trasa protáhnout a vede už víceméně z kopce.

Zdroj: autorský text