Patnáctikilometrová trasa podél Labského dolu: Kudy vede, co vidět a kde se můžete najíst

Krkonoše v sobě ukrývají nejen krásnou přírodu a dechberoucí výhledy, ale také příběhy, které dodávají těmto horám mimořádnou atmosféru. Pokud chcete zažít kombinaci historie a přírody a výšlap na Sněžku vás již nebaví, připravte si pohorky a spoustu síly na tento okruh.

Krkonoše jsou skoro jako můj domov, proto byl sobotní výlet za teplého počasí jasný. S rodinou jsme si sbalili potřebné věci na celodenní výlet a vyrazili do osady Horní Mísečky, kde jsme nechali auto. Dále nám silnice nedovolila jet kvůli vyhlášce o vjezdu motorových vozidel, avšak funguje zde autobusová linka, kterou jsme využili. Pokud se chystáte tímto autobusem jet, připravte se, že bude přeplněný turisty. My měli štěstí, že jsme se vešli do prvního, ale lidi za námi už štěstí neměli a museli čekat na další. Ten nás zavezl na Zlaté návrší k Vrbatově boudě a my se rovnou vydali na přibližně 15 kilometrů dlouhou cestu.

Nejprve jsme došli k Mohyle Mistra Hanče a Vrbaty, jelikož nás k ní cesta sama zavedla. Každý Čech ví, jaká se k tomuto pomníku váže historie. Hned naproti ní se nachází první vyhlídka trasy, kterou si rozhodně nenechejte ujít. Po prvním zabloudění při našem přesně připraveném okruhu jsme se vrátili kousek zpátky a vydali jsme se směrem k Hančovu pomníku.

Touto cestou míříme k Labské boudě. Nenechte se zmást rozcestníkem, který ukazuje Labskou boudu jinou cestou, my si vybrali tu spodní z důvodu pestřejšího okolí. Po chvíli jsme došli k jednomu z bunkrů, které se zde nacházejí. Pro milovníky válečné historie se jedná o skvělou možnost podívat se i dovnitř.

Naše kroky vedly po příjemné stezce k vodopádu Pančavy. Nejlepší výhled na tento přírodní skvost je z vytvořené vyhlídky. Pokud sem jdete s dětmi, dávejte si pozor, dostat se na útes tohoto vodopádu je velmi snadné a není opatřen zábradlím.

Přes Ambrožovu vyhlídku a studánku jsme se konečně dostali k Labské boudě. Zde je skvělý čas na to si sednout a dát si něco k jídlu. Restaurace nabízí výbornou českou kuchyni. Při naší návštěvě zde bylo skoro plno, Labská bouda je opravdu turisticky vytíženým místem. Hned pod boudou se nachází Labský důl a Labský vodopád, avšak je to kousek mimo naši trasu.

My pokračujeme k Martinově boudě, která se opět pyšní přenádherným výhledem. Dostali jsme se sem po celkem strmé a kamenité cestě, která byla docela náročná. Zarazilo nás, když jsme viděli pár běžeckých nadšenců po této cestě sprintovat dolů. Ještě větší šok pro nás ale byla malá skupina na kolech, která neměla problém cestu sjet.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali dál, do kopce. Mířili jsme k malé bivakovací chatě a dostali jsme se tak na hranici s Polskem, po které nyní naše cesta vedla. Asi kilometr po příjemné stezce se najednou proměnil ve strmé stoupání po velkých plochých kamenech, avšak neuzpůsobených ke klidné chůzi do kopce. Kameny jsou rozestavěny různě, jeden je menší než druhý, jeden je natočený na jednu stranu, následující na druhou.

Spoustu turistů, kteří jdou proti nám, pro sebe chtějí tu nejlepší cestu, a proto potřebujete kolikrát spousty nervů k tomu, abyste došli až na konec. Cesta je nebezpečná a neopatřena zábradlím, proto se i mně stalo, že jsem kvůli nezodpovědným turistům z nepříjemné cesty málem spadla. Avšak výhled z vrcholu Sněžných jam stojí za to.

Dále jsme pokračovali po rovinné cestě až k pramenu Labe. Příjemné místo pro odpočinek a nabrání sil na poslední 3 kilometry. S bolavými nohami jsme přešli přes Labskou louku a ke konci naší trasy jsme se zastavili u druhého bunkru, který jsme při cestě potkali. Tento však již neumožňuje vstup dovnitř. Těchto bunkrů je v okolí opravdu mnoho.

Po naší dlouhé trase jsme konečně došli do cíle. Byl to krásný výlet se spoustou překrásné přírody a přírodních monumentů. Pokud máte čas a chuť, můžete si za odměnu dát něco na zub ve Vrbatově boudě, ale pozor, zavírají velmi brzy odpoledne a při naší návštěvě nebrali platby platební kartou.

Zdroj: autorský text