Nemusíte ani do Alp. I zimní túra v Krkonoších může být zážitkem na celý život

Na horách pomalu začínala zima, ale u nás na Vysočině to zatím byla bída. Proto jsme chtěli využít volný víkend a „první“ sníh k pěknému výšlapu na horskou boudu Dvoračky. Do Krkonoš to máme autem něco přes dvě hodinky, proto byl budíček už v pět. Cesta je vymrzlá a bez sněhu, což se mění za Jilemnicí. V Rokytnici nad Jizerou je pod mrakem, mrzne a v 9:30 se město probouzí. Na parkovišti je sotva deset čísel sněhu a nic nenasvědčuje tomu, že by na hřebenech mohlo jít i o život. 

Náš trip začíná stoupáním podél hlavního tahu obcí do Horní Rokytnice, kde stáčíme doleva po modré turistické značce. Sněhu postupně přibývá. Následuje krátká zastávka u Huťského vodopádu a pokračujeme kolem Huťského potoka až na sedlo pod Dvoračkami, kde je přibližně 20 centimetrů sněhu. Zde obdivujeme vybudovanou útulnu, která umožnuje přenocování těm, kteří holdují vícedenním přechodům hor na lehko. My neztrácíme čas, měníme barvu značky za zelenou a sestupujeme podél Kozelského potoka ke křížení s Vídeňskou cestou, po které pokračujeme až k parkovišti Dolní Mísečky. V nohách máme již něco přes 10 kilometrů, je čas oběda, a tak si v autobusové zastávce dáváme svačinu.

Po krátké pauze se napojujeme na žlutou značku a stoupáme na Horní Mísečky. Vítr zesiluje, teplota klesá a my jsme rádi, že máme kompletní zimní výbavu, kterou si i díky svižné chůzi dostatečně zahříváme. Míjíme Jilemnickou boudu, nad kterou pokračujeme po Masarykově silnici a červené značce až na „Vrbatku“. Cestou se nám na několika místech naskytuje neskutečná podívaná na okolní zasněžené vršky. Za Vrbatovou boudou chvilku tápeme, kam se máme dále vydat. Sněhu je zde o poznání více, slušně fouká a orientace ve všudypřítomné bílé není nic moc. Je 13:30 a my na krátko zastavujeme u mohyly Hanče a Vrbaty, nevynecháváme ani Vrbatovu vyhlídku, ze které toho však moc nevidíme, spíše nic.

Od rozcestí Nad Kotelní jámou pokračujeme zcela zafoukanou cestou směrem na Harrachovy kameny (1 421 m n. m.). Začínáme se bořit do hlubokého nafoukaného sněhu! Cesta neubývá, boříme se po rozkrok a postupně zjišťujeme, že je lepší jít po kolenou, a tím rozložit celou váhu na více bodů. Vybavujeme si osud Hanče a Vrbaty, snažíme se pokračovat, ale je to stále složitější.

Po opravdu krizových 300 metrech se dostáváme na hřeben, kde je sněhu méně, ale hlavně je vytvrdlý! Konečně se dá kousek normálně jít. Říkáme si, že by to chtělo sněžnice, které bohužel nemáme. Za hřebenem začínáme klesat a cestou na Růženčiny zahrádky se střídají vymrzlá místa s návějemi, do kterých se propadáme. Naštěstí již boření není tak intenzivní, ale i tak je cesta neskutečně náročná a hlavně nekonečná. Po této zkušenosti se již ani nedivíme, pokud někdo netrénovaný a bez kvalitního vybavení na horách umrzne.

Opouštíme zelenou značku a po červené turistické pokračujeme po hřebeni. Následně scházíme na Dvoračky, kde si kolem třetí hodiny odpoledne dáváme polévku s houskou. Ono být na Dvoračkách a nedat si jejich věhlasnou housku z vlastní pekárny, by byla chyba! Blíží se noc, a tak není čas více vysedávat. Rukavice vlhké od chůze po čtyřech se nám naštěstí povedlo u kamen natemperovat. Boty, ač impregnované a s membránou, máme stále namáchané od sněhu, který se do nich dostal. K autu to je zhruba šest kilometrů, to dáme! Venku se ještě chvilku kocháme výhledem na široké okolí Rokytnice nad Jizerou a po zelené značce vedoucí přes sjezdovky scházíme na rozcestí Ručičky. U kiosku Ručičky se stáčíme vlevo, během chůze po žluté značce míjíme Kostelní vrch a přes rozcestí Studenov – Kostelní cesta scházíme již za šera do Rokytnice k autu.

Byl to povedený výšlap. Ale přechod vrcholových partií Krkonoš, kde jsme se brodili hlubokým nafoukaným sněhem, byl neskutečně obtížný. Nepamatujeme si, že bychom něco tak náročného, kdy bychom se dostali až na pokraj našich fyzických sil, absolvovali. Propříště si snad raději pořídíme sněžnice.