Kjeragbolten aneb jak jsme se škrábali po skálách za fotogenickou ikonou Norska

Při našem letošním letním objevování všech možných krás Norska jsme si naplánovali hike k jednomu z nejikoničtějších kamenů této země. A přitom jsme pochopili, že „obtížně klasifikovaný výšlap“ v Norsku znamená, že potřebujete nejen dobrou fyzickou, ale i psychickou kondici.

Již před odjezdem do Norska nám všem bylo jasné, že půjde o aktivní způsob dovolené. Na každodenní koupání v moři či jezerech to tu pro nás vzhledem k místním, byť letním teplotám, stejně úplně není. Naštěstí však nabízí tahle země nespočet možností pro pěší túry, a tak se právě ty letos staly hlavním předmětem našich plánů.

Hned v úvodu naší cesty jsme absolvovali výstup na slavný Preikestolen. Na ten vede víceméně kultivovaná trasa, častokrát v podobě do skály vytesaných schodů. I z toho důvodu jde podle statistik o nejnavštěvovanější přírodní atrakci v celém Norsku. Vyplatilo se nám proto přivstat si a proudy turistů ze zájezdových autobusů jsme potkávali až cestou dolů.

Ačkoliv jsme během té jedné noci spánkový deficit nestihli pořádně dohnat, vyškrtnutí Kjeragboltenu z itineráře nepřipadalo v úvahu. Pro přespání jsme si vybrali tohle parkoviště, od kterého to máme k výchozímu bodu jen 6 kilometrů. Jelikož cestujeme obytňákem, vstáváme kolem páté i dnes, abychom mohli v klidu zaparkovat.

Ke Kjeragboltenu se naprostá většina návštěvníků vydává od turistického centra a restaurace Øygardstølen ležící ve výšce 640 metrů nad Lysefjordem. Na přilehlém velkokapacitním parkovišti jsme tedy jako všichni ostatní za celý den zaplatili 300 NOK (v přepočtu 660 Kč). Ale pozor, spát se zde nesmí. Za ranního norského chladna jsme se pustili do stoupání.

Díky zjištěným informacím jsme byli mentálně připraveni na slušné zahřátí hned v prvním stoupání, po kterém bychom měli mít to nejhorší za sebou. To za nás můžeme potvrdit, každopádně to neznamená, že by byl zbytek cesty nějak zázračně jednoduchý. Celá trasa v podstatě vedla po skále, přičemž jsme právě během prvního kilometru vystoupali přes 350 výškových metrů. Jen co jsem si v hlavě dořekl, že sem bych se s malými dětmi úplně nevydával, se kolem nás mihla shodou náhod česká rodinka se třemi syny, kteří skákali po kamenech jak nic.

Tuto zkoušku fyzičky hned vzápětí vystřídala zkouška psychiky, jelikož vrchol zdolané skály nám místo očekávaných výhledů poskytuje pohled na skálu protější. Vystoupané výškové metry opět ztrácíme, po kamenné lávce přecházíme potok a směřujeme znovu vzhůru. Jak znovu nabíráme výškové metry, otevírají se nám konečně stále širší výhledy do okolí, které nás doprovázejí po zbytek túry.

Druhé stoupání už naštěstí nebylo tak náročné a brzy se tak dostáváme k nouzové boudě, od které to máme ke Kjeragboltenu podle přilehlého ukazatele 2,8 km. Doplňujeme cukry a do třetice všeho dobrého znovu o kousek sestupujeme, abychom se následně po hřebeni skály vyšplhali na rozlehlou náhorní plošinu.

Pokračujeme skrze nehostinný a drsný terén, který už tisíce let ošlehává neustupující vítr. Pohled do krajiny na druhé straně fjordu nám dává za pravdu, že zde se člověk široko daleko žádných známek civilizace nedopátrá. Atmosféře navíc dopomáhají všudypřítomné popadané kameny kdovíodkud, nad námi se už totiž nic dalšího netyčí.

K přírodnímu úkazu nás v závěru přivádí krátký kaňon s pár vodopády, které má na svědomí odtávající sníh. Kjeragbolten je mezi těmito dvěma skálami zaklíněn od poslední doby ledové, tedy asi 12 tisíc let. Podle geologů na něj působí tak obrovský boční tlak okolního masivu, že se uvolní, až když se jednou v budoucnu celé hory rozestoupí – což se v dohledné době jen tak nestane. O první zmínku se postaral norský horolezec Thomas Peter Randulff, který rovnou zaklíněný kámen vyfotografoval, a to v roce 1925. V nynějších letech navštíví tuto atrakci okolo 80 tisíc turistů ročně.

Pořizujeme si pár fotek, přičemž pozorujeme několik jednotlivců, kteří se na onen kámen nebojí vstoupit. Valná většina turistů má však ke kilometrové propasti přiměřený respekt a ani my zde nehodláme nic riskovat. Zvedá se navíc vítr a nad protějším břehem už v dálce vidíme blesky – pravý čas to otočit.

Místo naplánovaného okruhu nakonec vyrážíme zpátky stejnou cestou a s prvními kapkami deště jsme plní obav, jak náročný bude závěrečný prudký sestup na kluzkých plochých kamenech. Nouzová bouda je rázem plná lidí, a tak se i my na chvíli schováváme do sucha. Dáváme tyčku, vyměňujeme oblečení a vyrážíme dál, podle předpovědi déšť hned tak neustoupí.

Nouzovnu zde mají mimochodem velmi dobře vymyšlenou, aby se předešlo jejímu zneužívání. V případě opravdového stavu nouze máte zavolat na telefonní číslo a operátor vám nadiktuje kód pro otevření boxů s přikrývkami a dřívím do provizorních kamen.

Poslední kilometr je nakonec jakž takž díky zmíněným lanům schůdný, každopádně od místa, odkud konečně vidíme parkoviště, nám to dolů ještě dobrých 40 minut trvá. Ale takové už Norsko prostě je – náročné, o to cennější jsou ale zážitky, které si odsud odvážíme.

Zdroj: autorský text