Když člověka Norsko proškolí. Místo krásného kempování mráz a sníh, ale Aurlandsfjellet za to stál

Během letošního malého tripu po norských horách se trochu měnily plány kvůli počasí, takže jsem nakonec dojel severněji, než jsem původně chtěl. A to prostě proto, že přece jen kousek dál na severu to s počasím neměla být zas taková katastrofa. Tak se také stalo, že jsem dojel na Aurlandsfjellet, což je další z klasických katalogových koutů Norska. Mají tu obrovský fjord, slavnou vyhlídku nad ním a právě silnici Aurlandsfjellet vedoucí přes hory. S výhledem na lepší počasí jsem se rozhodl, že právě tady přespím.

Když jsem Outlander parkoval kdesi vysoko nad fjordem a vítr foukal takový, že se stan ani nechtěl postavit, měl jsem jisté obavy, jaká tady bude noc. A obavy se potvrdily. 

Přitom to vypadalo tak nadějně. Po projetí Hardangerviddy, kde bylo naprosto odporně, jsem se přes spoustu tunelů a jeden krásný most dostal právě k Aurlandfjordu. Byl už večer a dole u vody se zdálo, že se počasí opravdu umoudřilo. Vyjel jsem po velmi úzké klikaté cestě k vyhlídce Stegastein, ale protože bylo pořád zataženo, nechal jsem si prohlídku na druhý den a rovnou pokračoval dál do hor. Předpověď slibovala asi deset čísel sněhu, ale kolem jedenácté večer se měl alespoň uklidnit vítr. 

Našel jsem krásné místo daleko mimo hlavní silnici a těšil se na klid. Jenže vítr jaksi neustal. Podle instrukcí od Thule jsem tedy auto postavil čelem proti větru, aby se vítr opíral do co nejmenší plochy stanu, který se ale v tom větru ani nechtěl postavit. Za chvíli připlul mrak a všechno se zahalilo do mlhy. Na romantické kempování v horách jsem mohl rovnou zapomenout, ale vracet jsem se k fjordu už nechtěl. Hodil jsem do stanu topení, zapíchnul to do zásuvky v kufru auta, dal rychlou večeři a zalezl nahoru. Tam to chvílemi bylo jak na houpačce, jak s tím vítr lomcoval. Alespoň teď už víme, že lidi z Thule loni na akci THEX nekecali, když během premiéry stanu Widesky slibovali odolnost i ve větším větru. 

Původně jsem si myslel, že se tu vůbec nevyspím, ale opak byl pravdou. Kolébání stanu za chvíli začalo doprovázet tiché šumění ledových kapek jemně klepajících do stanu a do skořepinové střechy. Tohle si pamatuji už z první norské akce. Takhle to zní, když vám na stan padá sníh. Je to hrozně uklidňující. Takže jsem brzy přece jen usnul. I tohle má nakonec svoje kouzlo. Váš životní prostor se smrskne na velikost asi tak dvakrát 1,5 metru a vy víte, že od toho nečasu vás dělí jen kus látky. 

Trochu jsem se bál, že ráno bude opravdu všude spousta sněhu. Zaparkoval jsem pod prudším kopcem a i když má Outlander pohon všech kol a měl ještě terénní pneumatiky, hrabat sníh se mi opravdu nechtělo. Jenže předpověď zjevně nevyšla vůbec, protože foukalo pořád a sněhu napadlo jen minimum. Ometl jsem čelní stěnu stanu od námrazy, složil to a vyrazil na hlavní zdejší atrakci. Na vyhlídku Stegastein. 

Stegastein je podobný magnet jako vodopády Vøringsfossen na Hardangerviddě. Je to 30 m dlouhá vyhlídková plošina zakončená průhlednou stěnou, díky které se dostanete nad stromy a můžete si užít výhled na Aurlandfjord z výšky přes 600 metrů. Je to přesně to místo, kam když poprvé přijdete, tak se vám zatají dech. Díky tomu, že jsem v horách spal, jsem tu byl dost brzy, takže jsem měl plošinu pro sebe. Je to fakt velká paráda. Kempovat se dá i přímo na parkovišti hned vedle, pokud byste se chtěli pokochat výhledem při nějaké pozdní večerní hodině. 

U parkoviště jsou také veřejné záchody (dva) a i ty mají velké prosklené okno s výhledem na ten stejný fjord. Takže sedíš na záchodě a můžeš rozjímat s výhledem ven. Je to vlastně skvělé. 

K vyhlídce Stegastein ještě jedna poznámka. Pokud tam pojedete během sezony, připravte se na dopravní komplikace. Nahoru od fjordu vede místy opravdu hodně úzká silnice, kam se vejde pouze jedno auto. Jsou zde místa pro vyhýbání, ale větší obytná auta budou mít i na nich problém. Tím spíš, že když se potkají dvě auta v úzkém místě, rychle za nimi přijedou další a komplikace je na světě. 

Od Stegasteinu dále do hor je už ale silnice vcelku normální, i když místy také celkem úzká. Pokud se probojujete přes tenhle první úsek, máte vyhráno. Silnice pak rychle stoupá dál, až se dostanete do výšky kolem 1300 metrů. Na rozdíl od Hardangerviddy tady nejezdí velká nákladní auta a není tu prakticky vůbec žádná civilizace. Naopak tu je celkem hodně míst, kde se dá zakempovat. A je tady také dost sněhu. Však se podívejte na fotky, jak to zde vypadalo začátkem června. Asi nepřekvapí, že silnice je velkou část roku zavřená. Letos byla otevřena až prvního června. Úsek od fjordu k vyhlídce Stegastein ale není tak vysoko a je otevřený celý rok. 

Stejně jako na řadě jiných oficiálních norských Scenic Routes je i tady několik vytipovaných zastávek. V nejvyšší části je několik jezer, kde člověk může po koupení příslušného povolení i rybařit. Určitě se zastavte u jezera Flotvatnet, kde je větší parkoviště a které funguje jako další katalogové fotomísto. Pod sebou máte větší jezero a na jeho druhém konci do něj padá vodopád Flotane. 

Dalším místem jen o pár stovek metrů dále je medvědí brloh. Tady už začíná silnice padat směr Lærdal. Místo se jmenuje Vedahaugane a nabízí vyhlídku právě do údolí na zmíněné městečko a také tento brloh. Fakticky jde o umělecké dílo (viz samostatný box), kdy turisté vlezou do menšího podzemního prostoru a mohou posedět s výhledem na hromadu odpadků, na kterých leží medvěd. Vyvolává to různé představy a konotace, což byl asi účel. Já jsem v tom našel připomenutí, že člověk dělá v přírodě prostě bordel. Ostatně z vlastní zkušenosti vím, že jednou z nejdůležitějších věcí při cestě do přírody je role pytlů na odpadky. Ať tam po sobě nic nenechám. 

Tady na tomto místě jsem se otočil a jel přes Aurlandsfjellet zpět k vyhlídce Stegastein a pak až dolů k fjordu. Pokud byste jeli dál až do Lærdalu, po cestě potkáte ještě jeden parádní vodopád. A samozřejmě se nabízí i varianta dojet do Lærdalu a pak se vrátit přes Lærdalstunnelen zpátky k Aurlandfjordu. Tenhle tunel je dlouhý skoro 25 km a vede přesně pod silnicí Aurlandsfjellet. Aby člověk neusnul, tak v tunelu je několik barevně osvětlených míst. Kvůli nim jsem měl jeho projetí v plánu, ale po cestě k Aurlandsfjordu jsem potkal více dost dlouhých tunelů a v jednom z nich také bylo obdobné osvětlené místo, tak jsem dal přednost návratu přírodou. 

Když jsem se dostal pod vyhlídku Stegastein, počasí se už úplně vybralo a celá ta scenérie nabídla pořádné barvy. Nedivím se, že to sem lidi tolik táhne. Mimochodem, od fjordu nahoru se dá dojít i pěšky a celá Aurlandsfjellet se dá projet i na kole. Jen je potřeba počítat s tím, že to je dost náročné. Však vás také čeká převýšení 1300 metrů a to už je sakra znát. 

Aurlandsfjellet byl nejsevernější bod tohoto norského výletu. Když jsem se konečně probojoval dolů k fjordu, dal jsem u vody pauzu a pak jsem se vydal zpět do Haugastølu, kde jsem přespal. Vrátil jsem se tam po silnici číslo 50, která by si také zasloužila zařazení mezi scénické norské silnice. Ale možná je dobře, že tam není, protože díky tomu je zde mnohem menší provoz. Příroda je tu přitom stejně fascinující, výjezd nahoru od fjordu je přes spoustu klikatých tunelů a nahoře je velké jezero. Byl jsem ve značném pokušení přehodnotit plány a zůstat přes noc právě tady, ale na cestě jsem byl už čtvrtý den a nutně jsem potřeboval sprchu. A nejbližší jsem našel právě u Haugastølu. 

Tam jsem si užil jeden z těch hezčích večerů v norské přírodě, kvůli které jsem sem celou tu dlouhou cestu vážil. A pak se vypravil už na jih a pomalu se začal vracet zpět.

Zdroj: autorský text