Vodopád, který bere dech a nezapomenutelné spaní v norské přírodě. Projeli jsme Hardangerviddu

Zdálo se to jako dobrý nápad. Po loňské zkušenosti s norskými horami kolem národního parku Jotunheimen jsem se chtěl vrátit. Ale za trochu příznivějších teplot, než když jsem stanoval na přelomu října a listopadu v horách, kde bylo v noci mínus deset. Takže jsem si cestu naplánoval na červen. V případě auta padla volba na Mitsubishi Outlander a stan byl opět od Thule, ale tentokrát skořepinový. 

První místo, kam jsem se vypravil, byla náhorní plošina Hardangervidda. Mimo jiné proto, že přes tuto plošinu vede stejnojmenná silnice, která je stejně jako Valdresflye nebo Sognefjellet zařazena na seznam osmnácti vytipovaných silnic, které stojí za návštěvu. Oficiálně se jim říká „scenic routes“, my tomu v redakci říkáme „scénické silnice“ a já jsem začal trochu pošilhávat po možnosti postupně projet všechny. Každopádně když jsem dorazil na Hardangerviddu, moc velké nadšení nepřevládalo. Počasí totiž bylo jedním slovem katastrofické. Sice v kalendáři červen, ale v praxi absolutní podzim. Pět stupňů, zataženo, vítr a déšť. To bude paráda v tomhle někde tábořit...

Silnice oficiálně nese číslo 7 a pokud pojedete od Osla, určitě si brzy všimnete, že to není nějaká horská klikatice. Podobně jako Valdresflye je to hlavní tah k fjordům. Já jsem si to takhle jel vcelku předpisově, abych měl brzy za zadkem obrovskou Scanii. Tohle je jedna z největších nevýhod téhle trasy. Jezdí tu všechno možné a často tu jezdí i obrovské kamiony v uspořádání třínápravové nákladní auto, které za sebou táhne čtyřnápravový přívěs. Protože jsem si vezl i elektrokolo, měl jsem ambice se občas projet i na kole. Ale chuť jezdit přímo po téhle silnici mne rychle přešla. 

Jinak je to ale pěkná trasa. Oficiálně vede z Haugastøl nahoru do výšky až 1250 metrů nad mořem. Jede se kolem jezer a jak jsem poznal další den za trochu lepšího počasí, silnice nabízí parádní výhledy na okolní hory. Moc zatáček tu není a celkově je to velká okreska, takže tu nebude problém jet ani s největšími obytnými vozy. Kolem silnice je také spousta možností zastavit a přenocovat. 

Hodně zajímavé to pak je v závěrečné části, kde celá tahle plošina padá k fjordu. Konec je ve městečku Eidfjord, což znamená, že z těch dvanácti set metrů spadnete na úroveň moře. Silnice je tady namotaná do několika smyček, kdy velká část z nich je v tunelech. Sjezd je to zajímavý a zábavný. Na kole je ale do téhle části silnice vjezd zakázán. Kdyby vás to náhodou napadlo...

Já jsem si dal na úvod kvůli opravdu ošklivému počasí jen takový průzkumný průjezd, během kterého jsem kromě jiného koukal po nějakých pěkných místech, kde by se dalo přespat. Podle informací z internetu jich tu je hodně a je to pravda. Naprostá většina z nich je ale v těsné blízkosti silnice. Outlander měl terénní pneumatiky, takže jsem byl odhodlaný klidně zajet i na nějakou horší cestu, abych kempoval v klidu dál od cesty, jenže kromě jedné soukromé placené cesty jsem nic moc nenašel. Ale své favority jsem po tomto prvním průjezdu měl. 

Kvůli počasí jsem svoje plány přehodnotil a tuhle scénickou silnici jen projel s tím, že se vrátím další den, kdy už alespoň nemělo pršet. Nicméně jednu zdejší atrakci jsem přesto dal. Vodopád Vøringsfossen. Tam by ošklivé počasí zas tak vadit přece nemuselo. A také nevadilo. 

Vøringsfossen je neuvěřitelné místo, kde voda padá z náhorní plošiny Hardangervidda do údolí Måbødalen. Znamená to výškový skok 182 metrů, takže vám je asi jasné, jak působivá to může být záležitost. Fakticky je tu vodopádů více a je také více míst, odkud se na ně člověk může zajít podívat. Lepší je asi horní parkoviště u hotelu Fossli. Z hlavní silnice není tohle parkoviště vidět, takže tu je méně lidí, než na tom spodním, které je přímo vedle silnice. A také se odsud díváte na celou tu nádheru z nadhledu, protože to všechno na vyhlídkových plošinách máte pod sebou. Když poprvé vlezete na okraj a uvidíte to, dost možná vám to vyrazí dech. 

Druhou možností je spodní parkoviště, které bylo už začátkem června a za fakt odporného počasí dost plné. Nechci vidět, jak to tady vypadá v hlavní sezoně. Nakonec v průvodcích se dočtete, že tenhle vodopád patří mezi ta vůbec nejznámější místa celého Norska. Ze spodního parkoviště můžete jít po pěkných cestách k několika vyhlídkovým plošinám a hlavně můžete dojít až nahoru k hotelu, protože kousek nad vodopádem obě místa spojuje trochu adrenalinový most. Je to celkem zážitek!

Po silnici č. 7 pak můžete pokračovat od vodopádu dál dolů směr fjord. Mimochodem, pokud pojedete někam dál na sever, pravděpodobně pojedete přes nádherný most Hardangerbrua, na který z obou stran navazuje tunel. A v obou těchto tunelech jsou kruhové objezdy, což člověk moc často takhle jako běžně nepotká. 

Na Hardangerviddu jsem se vrátil druhý den, kdy už to celé bylo úplně o něčem jiném. Místo šedého okolí silnici lemovaly nádherné hory, jezera dostala typicky modrou místo strašidelně šedé barvy a i ty uhánějící obrovské nákladní Scanie vypadaly o něco méně děsivě. Opět jsem jel od Haugastølu, kdy po pár minutách dojedete na odpočívadlo u velkého jezera Ørteren. Tohle první odpočívadlo je označené jako Vardestopp a zastaví tady skoro každý. Pokud by tu v létě bylo narváno, stačí popojet o trochu dál a najdete další dvě taková odpočívadla. 

Vardestopp najdete jako jedno z doporučených míst k zastavení. Kromě pěkného pohledu na jezero si tu každý fotí neuvěřitelné množství mohyl poskládaných z kamenů. Informační cedule ale připomíná, že původním účelem mohyl bylo (a stále je) značení cest a vyzývá turisty, aby v horách žádné mohyly nestavěly a ty velké nebourali. 

Protože počasí konečně přálo a protože jsem už měl vytipovaná místa na přespání, napodruhé už jsem tady zůstal přes noc. Teda spíš přes „noc“, protože v červnu už se tu tmy nedočkáte. Pro tohle táboření mimo kempy to má zásadní výhodu. Svoje místo si vždycky vybíráte za světla bez ohledu na to, jestli do dané lokality přijedete ve čtyři odpoledne, nebo v deset večer. Já jsem nakonec zakempoval na malém kopečku kousek nad silnicí s výhledem na jezera Ørteren a Lægreidvatnet. Sice to pořád bylo blíž silnice, než jsem chtěl, ale jinak to bylo místo parádní a pro běžná obytná auta nedostupné, protože sjezd ze silnice tu byl dost prudký a já jsem byl rád, že jsem nevzal nosičem na kolo o zem. Pak stačilo popojet kousek do svahu a mohlo se tábořit. 

Postavil jsem stan, což u skořepiny Thule Widesky znamená, že do horní poloviny trochu strčíte a celé se to postaví samo. Ze stanu jsem do auta natáhl prodlužovák a připojil ho do zásuvky v kufru, abych mohl nabíjet potřebné věci a případně si pustit i elektrické topení. Protože je Outlander plug-in hybrid, umí si brát elektřinu přímo z trakční baterky, takže ji máte k dispozici docela dost. Ale je tu nevýhoda, že auto musí být nastartované. Motor sice neběží, ale jinak je vše připravené k jízdě. Na ležení ve stanu na nastartovaném autě jsem odvahu měl, ale spát takhle, to už bylo moc. V praxi to znamenalo, že přes noc nemohlo běžet topení ve stanu, ani vyhřívaná deka. Ale zas tak strašná zima nebyla. 

Spát jsem šel někdy před půlnocí, protože večer konečně přestaly jezdit po silnici ty velké náklaďáky a konečně byl klid. Nízké zimní slunce krajinu osvětlovalo nažloutlým světlem a kolem se honily mraky, ze kterých občas sprchlo, aby hned zase vylezlo slunce. Takže nám do té celé krásné scenérie příroda ještě několikrát nadělila duhu. 

Abych vůbec usnul, musel jsem se zavřít do stanu, kde byla alespoň trochu tma. Ráno jsem se vzbudil kolem sedmé a jak jsem rozepnul stan, málem jsem vypadl z toho, co jsem viděl. Do rána se úplně vyjasnilo a kolem byla ta správná až kýčovitě krásná norská krajina. To jsou takové ty chvíle, které známe z různých reklamních videí a instagramů, jak se probudíte a rovnou žasnete. Patřičně jsem si to užil. Otevřel jsem stan a z pohodlí matrace jsem jen koukal kolem. Takhle přesně jsem si ten útěk z města představoval!

Hardangervidda nabízí více než jen tuhle scénickou silnici. Dají se tu provádět různé túry a také tu je nejkrásnější cyklotrasa v Norsku. Té budeme věnovat samostatný článek, protože ta byla jedním z důvodů, proč jsem se tu zastavil. Pokud sem ale míříte jen kvůli oné „scenic route“, řekl bych, že se dají najít i hezčí cesty. A nemusíte jezdit daleko. Po druhé straně těchto hor vede silnice číslo 50, která je podstatně klidnější, o něco menší a možná ještě hezčí. Na seznamu osmnáctky nej norských silnic ji nenajdete, což je její výhoda. Hardangervidda je totiž dost turistická a provoz je poměrně hustý. Pokud sem míříte, tak se na to připravte.