Já, elektromobil, ledovec a stan. Silnice Sognefjellet byla dalším norským dobrodružstvím

Pohoří Jotunheimen nabízí hned dvě oficiální scénické silnice. Takže když jsme jeli s elektrickým MGS5 EV na sjezdovku (a zároveň nejvyšší horu celé severní Evropy) Galdhøpiggen, projeli jsme obě. Pokud se chcete vyhnout davům lidí, současně si chcete zalyžovat v trochu exotickém letním středisku a ideálně zažít i zimní atmosféru, chce to dobré načasování. Nesmíte přijet příliš pozdě, protože sjezdovka končí provoz začátkem listopadu a později v listopadu se pak uzavírá také nejvyšší část scénické silnice číslo 55.

Já jsem tu byl začátkem listopadu, takže to bylo všechno tak akorát. Vyzkoušel jsem si sjezdovku, dvakrát projel silnici Valdresflye a dvakrát také proběhla silnice Sognefjellet, o které je dnes řeč. Tohle bylo asi největší dobrodružství, protože jedna cesta byla už za tmy poté, co zde napadla trocha sněhu. A celý ten večerní trip jsem nakonec zakončil přespáním přímo v horách. 

Silnice číslo 55 je další položkou na oficiálním seznamu norských scénických silnic. Jmenuje se Sognefjellet a celá její délka přesahuje 100 km. Trasa spojuje na jedné straně město Lom a na straně druhé město Gaupne. Pokud projedete tohle celé, čeká na vás jízda podél fjordu, úzké serpentiny, přejezd přes nejvyšší průsmyk severní Evropy i pozvolné stoupání/klesání podél řek. Na trase je také několik jezer a hlavně se dostanete do blízkosti ledovců, které se táhnou z místních dvoutisícovek. 

Zkrátka je to další kus nádherné norské přírody, kam se dá pohodlně dostat autem, případně na motocyklu nebo třeba na kole. Oficiální norský web Nasjonale turistveger cyklistům přímo slibuje spektakulární jízdu a doporučuje jako startovní místo město Lom. Cyklisté ale musí počítat s několika prudkými stoupáními a také prudkými sjezdy. Obecně je navíc silnice výrazně užší než Valdresflye a je zde také více zatáček. Za volantem se tu tak zapotí i majitelé obytných aut. Ale je to zážitek. 

Na Sognefjellet jsem vyrazil po lyžování na Galdhøpiggenu. Hlavní cesta dole v údolí, odkud se k sjezdovce stoupá, už je právě sinice číslo 55, ačkoliv první desítky kilometrů z města Lom nejsou moc zajímavé. Hezčí to začne být až později. Můj plán byl po lyžování sjet zpět na padesát pětku, pokračovat nahoru směr Krossbu a dále do hor a po cestě najít místo na přespání. Chtěl jsem dojet až do města Fortun, kde jsou nabíječky, tam auto dobít a vrátit se na ono místo, které si po cestě najdu. 

Jenže plány se musely změnit, protože MG mělo hlavně kvůli topení větší apetit. Už po výjezdu k sjezdovce bylo v baterce méně, než jsem předpokládal a nechtěl jsem riskovat, že někde u Krossbu budu horko těžko shánět nějakou nabíječku. Takže jsem se po lyžovačce vrátil k nabíječkám do města Lom a vyrazil vstříc silnici číslo 55 mnohem později oproti plánu.

A to znamenalo jediné - většinu nejzajímavější části této trasy už jsem jel po tmě a za tmy jsem také hledal místo na spaní, což jsem nechtěl. 

Aby to mělo ještě větší nádech dobrodružství, chvíli před tím trochu nasněžilo, takže silnice byla celá bílá. Nešlo o nic zásadního, ale jistotě za volantem v místech, kde nikdo není a kde to člověk nezná, to moc nepřidá. Také že to chvílemi dost klouzalo. Cestu tady ovšem lemují vysoké bambusy s odrazkami, takže řidič vidí daleko dopředu, kudy silnice vede. Klacky mají minimálně dva metry na výšku a ve světlech auta to celé jasně svítí. 

Chtěl jsem spát někde v horách, ale ideálně tak, aby tam byl aspoň záchod. Až přijde ranní potřeba, nechtělo se mi to vykonávat na sněhu v mínus deseti. Taková místa jsem po trase našel čtyři. U chaty v Krossbu je kempovací plácek patřící k chatě, kde člověk může využít tamní zázemí. Chata ale byla samozřejmě na přelomu října a listopadu zavřená. To samé platilo pro zajímavě vypadající chatu Sognefjellshytta. Pár kilometrů dál jsou veřejné záchody, ale ty byly zamčené. Nakonec jsem tak skončil v Turtagro, kde na místním odpočívadle, evidentně připraveném na množství aut, byla otevřená sprcha i pěkně vytopený záchod. 

Během večerní jízdy jsem několikrát zastavil nahoře v horách, abych se aspoň podíval ven. Byla to čirá nádhera. Totální ticho, mráz, který píchá do tváře a nebe plné hvězd. Chvíli jsem zauvažoval, že bych se na záchod vykašlal a přece jen to spaní dal takhle nadivoko v horách. Nakonec jsem od tohoto záměru upustil kvůli ještě jedné drobnosti. Jel jsem úplně sám a chtěl jsem, abych spal aspoň někde, kde je signál. Co kdyby... A na místech nahoře v horách to s mobilním signálem byla bída. 

Na videu níže se můžete podívat, jak to vypadalo na odpočívadle Turtagro a především jak vypadají a fungují veřejné sprchy. 

Úplně sám jsem byl také na odpočívadle Turtagro, ale kromě záchodů a sprchy tu mají i veřejnou wi-fi. Takže jsem rozbalil stan, který na fotkách vypadá trochu zmuchlaně, protože slída v těch mínus deseti poněkud tuhne. Nastartoval jsem topení, vyřídil nějaké povinnosti, ohřál konzervu, pokusil se udělat noční fotky a zalezl do stanu. Nedaleko šuměl potok, domky postupně pozhasínaly a celý ten klid občas narušil jen pluh udržující silnici číslo 55 sjízdnou. 

Ráno jsem vykoukl ze stanu, abych zjistil, jak to tady vůbec vypadá. Vysoké hory přede mnou, malá vesnička za mnou. Pobalil jsem věci a vypravil se vstříc nabíječce do Fortunu, abych auto dobil a pak projel těch 100 km zpět do města Lom a prohlédl si celou cestu za světla. 

Přímo z odpočívadla mne zaujala ještě vedlejší silnička, která se klikatila nahoru na přilehlý horský masiv. Je to panoramatická silnice Tindevegen a vede přes hory až do města Farnes. Za průjezd se platí a podle fotek to tady musí být naprostá nádhera. Jenže já jsem rychle pochopil, že s elektrickou zadokolkou není dobrý nápad snažit se vyjet někam výše. Cesta byla neudržovaná a totálně zledovatělá. Jakože jeden led. Pro auto s hroty asi bez problémů, já jsem se děsil především sjezdu zpět dolů. A tak jsem to raději rychle otočil, vrátil se na hlavní a sjel k Fortunu. U tamního servisu jsem auto nabil a vyrazil zpět do hor směr Lom. 

Z časových důvodů jsem nakonec nedojel až k fjordu na oficiální konec/začátek téhle scénické silnice. Norský web Nasjonale turistveger slibuje krásnou jízdu kolem křišťálově čisté vody. Tak snad někdy příště. Z Fortunu silnice poměrně prudce stoupá přes několik ostrých serpentin vzhůru, takže jsem brzy byl zpět v Turtagro a kousek nad ním objevil vyhlídku, kterou jsem za tmy neměl šanci vidět (jmenuje se Nedre Oscarshaug). Podobných vyhlídkových míst je tady hodně. Tohle nabízí pohled na údolí směr Fortun, v horních pasážích budete mít různé vyhlídky na ledovce a dále pak jsou vyhlídky nabízející pohledy na údolí směr Lom. 

Po cestě také občas uvidíte výškové cedule, které vám řeknou, jak vysoko se nacházíte a kolik výškových metrů vás ještě čeká. Jede se až do výšky přes 1400 metrů. Čím výš budete, tím blíže vám budou dvoutisícovky Fannaråki nebo Store Smørstabbtinden a tím lepší výhled budete mít na ledovce, na které se dá dojít i pěšky. 

Silnice se postupně klikatí serpentinami, pak vede mezi skalami, míjí několik jezer a následně přijde ten nejfotogeničtější úsek. Vede zhruba mezi odpočívadly Silja rasteplass a Mefjell rasteplass. Silnice tady vypadá jako úzká horská dráha, na jaře lemovaná vysokými mantinely sněhu. 

Dalším krásným místem je Sognefjellshytta, která je v nejvyšším místě silnice. Právě tady se dostáváte do výšky přes 1400 metrů. Chata je to klasická, ale kombinovaná s moderní architekturou. Na chatu navazují mostky vedoucí přes jezero Fantesteinsvatnet. Procházky po okolí musí být nádherné. Chata je ale pochopitelně přes zimu také zavřená, stejně jako tenhle úsek silnice. Kousek vedle chaty je pak odpočívadlo označující ten úplně nejvyšší bod trasy. Cedule je pochopitelně totálně polepená. Škoda, že jsem u sebe žádnou fotří nálepku neměl. 

Od chaty se začíná klesat ke Krossbu opět přes několik ostrých zatáček. V Krossbu jsem se zajel podívat na kempovací plácek, kam jsem za tmy nechtěl sjet, protože ve světlech auta to vypadalo, že musím sjet z poměrně prudkého kopce a cesta byla pod sněhem. Za denního světla to zdaleka nebylo tak dramatické, takže jsem zalitoval, že jsem to tady nezapíchnul. Zázemí chaty by sice k dispozici nebylo, ale místo to je bokem kousek dále od silnice, takže tady by to byl absolutní klid. V Krossbu jsem se alespoň naobědval z další konzervy, abych to docvakl do Lomu.  

Z Krossbu dále směr Lom silnice už pozvolna klesá údolím a má relativně málo zatáček. Po trase tu a tam potkáte různá odpočívadla, vyhlídky a případně i odbočky do hor. Hodně lákavě vypadala zejména cesta do údolí mezi hory Galdhøpiggen a Store Smørstabbtinden. Když jsem tu fotil na místní vyhlídce, právě sem odbočoval jediný obytný automobil, který jsem za celé čtyři dny na silnicích kolem Jotunheimenu potkal. Pochopitelně to byl takový ten klasický off-roadový Sprinter. 

Já jsem nápad následovat kolegy s pěkným obytňákem do dalšího údolí musel rychle zavrhnout. Celá tahle cesta má název Čtyři dny v Norsku a už z toho je patrné, že to byla jen rychlá ochutnávka. Nicméně do paměti jsem si uložil další poznámku, co navštívit, až se sem vypravím znovu. A ano, do Jotunheimenu se určitě vrátím. Je to fakt nádherný kus přírody. 

Pokračoval jsem tedy podle plánu, po cestě dolu jsem do auta něco narekuperoval, takže s příjemnou dojezdovou rezervou jsem dojel až do Vågåmo, kde jsem se zastavil na zdejší benzince už několikrát. Kromě nabíječek tu mají třeba možnost za 50 NOK dát sprchu a koupit si tu můžete občerstvení. Vafle s norským sýrem byly skvělé. Začátkem listopadu tu měli i kopečkovou zmrzlinu a ledovou tříšť. Myslel jsem, že to je nějaký omyl, dokud neodrazila dvojice silničářů, o kterých by člověk řekl, že musí být promrzlí. Každý si nechal naložit dva kopečky. Pojem „zima“ je evidentně relativní.

Po menší pauze jsem zase skočil do auta a vypravil se znovu na silnici Valdresflye, kde jsem přespal a druhý den ráno za slušného sněžení se vydal až daleko dolů do Trelleborgu na trajekt.