Silnice, která bere dech. Valdresflye šplhá vysoko do hor, přespat tam v zimě ve stanu je zážitek

Když jsem jel na letní sjezdovku Galdhøpiggen, dlouho jsem vybíral, co navštívit cestou. Moc času nebylo, takže to chtělo něco, co by bylo přímo kolem trasy, kudy pojedu. Hory? Nějaká jezera? Nebo snad město? Úplnou náhodu jsem narazil na oficiální norský web Nasjonale turistveger, na kterém najdete vytipované silnice, které by měly být samy o sobě zážitkem. No a co čert nechtěl, silnice číslo 51 znamenala prakticky nulovou zajížďku a podle zmíněného webu vypadala mimořádně zajímavě. 

Ok, plán bychom tedy měli. Po nekonečně dlouhém přejezdu z Trelleborgu jsem zakempoval ve městě Aurdal. Schválně jsem stál v kempu, abych měl jistotu nějakého zázemí a schválně jsem si nevzal elektřinu, abych si vyzkoušel, jak bude fungovat topení z baterky našeho MGS5 EV. Stan Thule Approach sice dostal dovnitř jednu vrstvu navíc (termovložku), ale teploty v horách měly být i kolem -10 °C a bez nějakého topení by asi byla trochu ziminka. 

Ráno jsem to celé zabalil a vyrazil do hor. Počasí přálo, byla sice zima, ale moc nefoukalo a hlavně nesněžilo. Zatím...

Scénická silnice Valdresflye oficiálně vede mezi městečky Hindsæter a Garli. Délka je nějakých 50 km a z výšky 885 metrů nad mořem vystoupáte až do 1389 metrů. Fakticky jde o úsek silnice číslo 51, která je moc pěkná úplně celá. Tenhle scénický úsek je nejvyšší a nejhezčí, nicméně zajímavé je to od začátku do konce. Já jsem měl v plánu dojet z Aurdalu někam pod Galdhøpiggen, což nakonec bylo zhruba 200 km jízdy převážně norskou přírodou. 

Tyhle vytipované oficiální silnice poznáte podle takového klikyháku, který se u nich objevuje. Pokud pojedete z Aurdalu, na první takovou značku narazíte hned v městečku Fagernes, kde silnice 51 začíná. Hned na úvod pojedete kolem jezera Saebufjorden. Nedalo mi to a po pár stovkách metrů jsem vyjel do okolních kopců udělat první fotky. Jenže ve finále šlo o zbytečné zdržení, protože takovýchto pěkných míst je tady asi tak zhruba milion a ta nejlepší z nich jsou samozřejmě až nahoře. Jestli nemáte času na rozdávání, směle pokračujte dále a nezastavujte. 

Silnice 51 obecně není taková ta klasická horská klikatice, a to ani v těch nejvyšších pasážích. To může být její výhoda a zároveň prokletí. Tím spíš, že je poměrně široká. Tyhle vlastnosti ji dělají skvěle dostupnou pro všechny od cyklistů po majitele velkých obytných aut, takže si dovedu představit, že v sezoně to tady bude vypadat úplně jinak než na přelomu října a listopadu, kdy jsem se modlil, abych sem po dvou dnech jízdy z Prahy nedorazil na čtyřdenní pobyt a celé čtyři dny nesněžilo. 

Silnice pozvolna stoupá a spolu s tím klesala teplota i dojezd elektrického SUV. Obavy o to, že člověk zůstane někde trčet, ale nejsou na místě. Tady jsme v Norsku. V zemi elektromobilitě zaslíbené. Dopředu jsem věděl, že nabíječek i zde na této silnici je dost, včetně těch rychlých. Pravdou ale je, že auto „žralo“ více, než jsem předpokládal. Důvodem byla zima (tedy topení) i stan na střeše. Po cestě jsem se zastavil ještě u kostela Hegge stavkyrkje a za velkým střediskem Beitostølen, které vypadalo v době návštěvy dost opuštěně, to začalo být opravdu zajímavé. 

Kolem vesnice/městečka Beitostølen najdete obrovské množství malých domků. Je tu i lyžařské středisko a spousta tras, kam vyrazit na výlety. Okolí zde vypadá jak někde na Islandu. Nedaleko Beitostølenu se silnice dostává do průsmyku, který je jedním z vrcholů téhle cesty. Je tu poměrně hodně míst, kde se dá zastavit a případně i přespat. Mnoho různých odboček dolů pod silnici a spousta vyhlídek. Je to prostě fascinující. 

Jakmile projedete průsmyk, silnice začne klesat dolů k jezerům Vinstre a Bygdin. Silnice vede pod horou Bitihorn, ze které musí být neskutečný výhled. Příště se tam nahoru určitě vypravím. Ze silnice samotné pak vidíte hlavně jezero Vinstre a také náhorní planinu, kam silnice číslo 51 vede dál. Z téhle strany to vypadá jako nějaká špatně natažená stuha, která se různě vlní. 

Druhé jezero Bygdin na první pohled není dost dobře vidět, ale je obrovské. Už od začátku dvacátého století tady jezdí loď Bitihorn a jezdí do dnešních dnů. Samozřejmě jen v sezoně. Mimo sezonu je to atrakce na focení, protože je vytažená na souš a dá se k ní zajet autem. I v těchto místech se dá zakempovat. Co jsem tak koukal, tak zde je stání zpoplatněné. 

Od jezera se stoupá rovnou silnicí připomínající chvílemi horskou dráhu na náhorní plošinu, která je ve výšce skoro 1400 metrů. Tady může dost foukat. Myslet na to mají hlavně cyklisté. Během mé návštěvy tady už byl sníh a teplota kolem mínus deseti. Na pláni lidé běžkují, provozují tady snowkiting a opět je to dobré místo pro různé túry. Místní restaurace Flye 1389 byla během návštěvy pochopitelně zavřená, jako takhle po sezoně tady skoro všechno. Včetně veřejných toalet. 

Určitě se hodí připomenout, že navzdory opravdu nádherné přírodě a v sezoně množství turistů je to pořád poměrně široká silnice. Takže tu jezdí i kamiony, kterých jsem tu během mojí jízdy potkal hned několik. Jinak na planině je řada plácků pro kempování. Většinou na ně sjede bez problémů i nízké obytné auto. 

Pokud byste chtěli ještě nějaké zpestření, kousek od mola u jezera Bygdin je plac, který je v mapě označen jako Parkeringsplass. To je zpoplatněné stání s dokonalým výhledem na jezero Vinstre a přesně odtud vede malá zpoplatněná cesta dolů k jezeru a podle mapy se dá dojet až na jeho úplný konec. Byl jsem v pokušení tam sjet, ale nakonec jsem si to nechal až na zpáteční cestu. Jenže po cestě zpět sněžilo a s elektrickou zadokolkou by byla jízda po neupravené cestě asi už moc velké dobrodružství. 

Asi vůbec ten nejhezčí úsek je sjezd od Flye 1389 k jezeru Øvre Sjodalsvatnet. Cesta tady působí jak někde v Americe a nabízí nádherné výhledy na zasněžené hory kolem v čele s Knutshøe. Tady se také začíná klesat zpět, kolem se objeví lesy a ráz krajiny se úplně změní. Následně minete další sjezdovku, další jezero a prudkým klesáním skončíte u jezera Vågåvatn. Je to fakt moc pěkná silnice. 

Já jsem to odsud vzal do Vågåmo, abych auto dobil a připravil si ho tak nejen na další kilometry, ale také na noční kempování. To jsem plánoval pod sjezdovkou Galdhøpiggen, jenže to úplně nevyšlo. Už v šest večer tam bylo mínus patnáct (a vlastně si nejsem úplně jistý, jestli bych vůbec na parkovišti pod sjezdovkou kempovat), takže jsem vyměkl a nakonec spal v kempu dole v údolí. 

Silnici 51 jsem později projel ještě jednou v opačném směru, když jsem se z hor vracel dolů daleko na jih do Trelleborgu. Po několika dnech kempování ve stanu jsem si ověřil, že díky elektrickému topení, které si bralo energii z baterie auta, a zateplovací vložce ve stanu (to je takový druhý stan pověšený uvnitř stanu) klidně přečkám noc i při nižších teplotách než je mínus deset. Proto jsem zakempoval přímo na planině v nejvyšším místě téhle silnice. 

Odměnou byl krásný západ slunce, ale očekávání nekonečně hvězdného nebe a třeba i polární záře brzy vzalo za své. Ještě než se setmělo, přišly mraky. A ještě než jsem šel spát, mohl jsem ve stanu v tom tichu poslouchat, jak na stan padají malá zrníčka čehosi. Bylo to, jako kdyby někdo sypal na stan písek. Ale byl to samozřejmě sníh. V takových podmínkách jsem ještě nestanoval. Má to svoje kouzlo. 

Ráno jsem odjížděl na trajekt velmi brzy, ještě za tmy. Vánice se naštěstí nedostavila, jinak bych odsud asi neodjel. I takhle to bylo s viditelností všelijaké a chvílemi jsem zvažoval, jestli nenasadím řetězy. Když tu najednou se přede mnou objevila jasná světla. Ani nevím jak, nějak jsem projel průsmyk a dojel k Beitostølenu. Dost se mi ulevilo, protože právě tady jsou závory, kdyby se silnice uzavřela. Pokud bych tudy projet nemohl, trajekt bych určitě nestihl. 

Když tu tak koukám na fotky a vzpomínám, jaké to tam bylo, má obrovskou chuť se tam vrátit. Norsko je sice pekelně drahé, ale přírodu má nádhernou. A tahle silnice vás doveze do hor přímo. Je to pohodlné a jednoduché.

Jak to u podobných novinářských rychloakcí bývá, člověk dostane jen malou ochutnávku a kromě zážitků si doveze vědomí, kolik toho na daném místě minul. Jestli tam pojedu znovu, pojedu buď brzy na jaře, nebo přesně takhle na podzim. Ten klid tam nahoře byl božský. 

Zdroj: autorský text