Jinde lyžařská sezona začíná, tady právě teď končí. Navštívili jsme skiareál, který funguje naruby

Pro většinu lyžařských středisek platí, že právě teď pomalu startuje hlavní sezona. Teploty padají pod nulu, začíná se zasněžovat, zima je za rohem. Jenže my jsme vyrazili do Norska na místo, kde to funguje zcela opačně. Museli jsme si pospíšit, abychom lyžování vůbec stihli, protože tenhle skiareál v těchto dnech naopak sezonu končí. Funguje totiž pouze přes léto.

Svůj vlek tady spouští v květnu a v listopadu provoz končí. Je to taková sjezdovka naruby. Jmenuje se Galdhøpiggen Sommerskisenter a i když lyžaře fajnšmekry asi úplně nenadchne, je to dost zajímavá lyžařská exotika, která skvěle poslouží třeba jako zpestření při nějakém větším norském tripu přesně tak, jak jsme to udělali my. Ale popořádku. 

O Galdhøpiggen Sommerskisenter jsem já osobně neměl vůbec tušení, dokud jsme u nás v redakci v květnu nenarazili na zprávu, že se (znovu připomínám v květnu) rozjíždí místní sjezdovka a začíná provoz. Hodně nás to zaujalo a už od téhle chvíle jsem se na tohle místo chtěl zajet podívat. Ve hře byla letní cesta na přelomu července a srpna, ale to nevyšlo. Podařilo se to až teď na konci října. 

Letní sjezdovka je v Norsku a z Česka to není úplně nejblíže. Nachází se u ledovce Galdhøpiggen, který je s výškou bezmála 2500 m nejvyšší horou tohoto severského státu. Pokud se sem vypravíte z Prahy, čeká vás zhruba 1800 km dlouhá cesta a přes 20 hodin jízdy. Jen z Osla je to pořád ještě pět hodin jízdy autem na sever. Nejrychlejší je trasa přes Lillehammer, ale téměř po cestě je také nádherná scénická silnice číslo 51. Ta sama o sobě je dalším zajímavým turistickým cílem, pokud se už tak daleko vypravíte. Ale o té bude samostatný článek. 

Když už se dostanete na dostřel sjezdovky, připravte se na intenzivní finále. Z údolí, které je ve výšce zhruba 550 m n. m., je potřeba vyjet do výšky 1800 m n. m. a větší část téhle trasy se jede po soukromé silnici z 30. let minulého století. Troufnete si?

Silnice vedoucí nahoru ke sjezdovce se začala stavět v roce 1934. Cílem bylo umožnit vyjet autem z Raubergstulenu (to je to místo, kde je dnes závora) k chatě Juvasshytta, která je těsně vedle sjezdovky. Lidé se tomuto záměru údajně vysmívali a nevěřili, že to bude možné, protože majitel chaty začal stavbu prostě s krumpáčem, trakařem a lopatou. Prý první aut, které nahoru vyjede, nechají pozlatit, ale nakonec na tyhle sliby nedošlo, přestože silnici se dokončit podařilo. 

Cesta dodnes zůstala v soukromém vlastnictví (chatu, sjezdovku i silnici vlastní jedna rodina), takže se za výjezd nahoru platí. Relativně nedávno sem byly instalovány závory se systémem četní registračních značek aut. Pokud jedete nahoru, stačí najet k závoře a ta vás automaticky pustí. Když se vracíte zpět, můžete zaplatit poplatek buď nahoře u sjezdovky a pak oskenovat dole u závory lístek, který automat vytiskne, nebo můžete rovnou zaplatit kartou při výjezdu, jako když někde v Itálii platíte za dálnici. 

Silnice nemá zas tak moc zatáček, ale tím pádem jsou zde celkem prudká stoupání. Nejsou tu svodidla, ani dopravní značky. Během chvilky vystoupáte z hlubokého údolí nad mraky a naskytnou se vám úchvatné výhledy, které ocení zejména cestující sedící na straně do údolí a zejména tehdy, pokud je nutné vyhnout se protijedoucímu autu. 

Já jsem původně měl v plánu u sjezdovky ve výšce 1800 metrů přespat s naším MG ve střešním stanu, takže jsem se poprvé vypravil nahoru někdy kolem šesté. Za tmy. To byl teprve zážitek, protože buď vidíte bílou silnici, nebo černé nekonečno kdesi nad údolím, kde tušíte velký sráz. Silnice je navíc prohrnutá, ale s posypem se to úplně nepřehání.

U sjezdovky bylo v šest večer mínus dvanáct, takže jsem usoudil, že nad ránem tam bude příšerná zima, takže jsem se zase otočil a vydal se zpět. Chtělo to hodně velkou opatrnost, protože to při sjezdu dost klouzalo. Místní tu mají skoro všichni pneumatiky s hroty, takže je nějaký led na silnici moc netrápí. Já jsem se ale s elektrickým MG docela zapotil. Aspoň že se tahle auta snaží pomocí rekuperace brzdit a v prudkých klesáních to pak funguje jako asistent pro sjíždění prudkých svahů. 

Jak jsem se tak loudal dolů, najednou se přede mnou rozsvítil kopec. Bylo to, jako kdyby z ničeho nic za kopcem někdo rozsvítil město. Obloha se zbarvila nejprve dozelena, pak dostala nádech fialové. Před cestou jsem si říkal, že bych tady polární záři mohl vidět, ale nijak jsem to neřešil a rozhodně jsem nečekal, že to bude takové představení. Foťák i mobil záři dost zvýrazní, ale takhle byla vidět i pouhým okem úplně jasně, protože se prostě rozsvítilo nebe. Nádhera! Začal jsem to představení fotit, u toho mi málem upadly mrazem prsty, ale stálo to za to. Přesto všechno jsem byl nakonec velmi rád, když jsem kousek od sebe viděl ve tmě dvě jasně červené čáry osvícených závor. Zaplatil jsem 300 Kč a nakonec jsem zakempoval Galdbygde v kempu přímo u odbočky na tuhle silnici. 

Druhý den jsem měl v plánu hlavně lyžování na letní sjezdovce, takže jsem se ráno rychle zabalil a vyrazil zpět nahoru. V chatkách kolem v kempu, kde jsem spal, to byl samý lyžařský profík. Večer si hromadně mazali lyže, ráno všichni mazali na sjezdovku. Začíná se v devět, všichni evidentně chtěli být v devět „na značkách“. 

Výjezd ke sjezdovce za dne byl jen o trochu menší adrenalin než za tmy. Po nějaké půlhodince stoupání na mne vykoukl svah s jedním vlekem a spoustou barevných teček. Jednotlivé týmy si tu pronajímají pruhy sjezdovky. Těch je k dispozici dohromady 25 a jeden pruh je široký tak na dvě rolby. Do svého pruhu si napíchají branky. Někdo jich tam má hodně, někdo málo na sjezd, někdo si připraví les tyček na klasický slalom. Po svahu se pohybují trenéři, všichni mají vysílačky, někteří své svěřence natáčí, je to prostě takový organizovaný závodnický ruch. 

A pak jsem tu byl, ehm, já. Z garáže jsem po osmi letech vytáhl staré lyže Atomic, které jsem si nechal před cestou aspoň seřídit. V servisu jsem dostal vynadáno, že jsou ty lyže hrozně zaprášené. Ale co, pořád se na nich jezdit dá. Skipas si koupíte přes web Galdhøpiggen Sommerskisenter, na mail vám přijde potvrzení s QR kódem, ten nahoře u vleku naskenujete v automatu a následně vám vypadne kartička. Můžete vyrazit. 

Zpočátku jsem tápal, kam vlastně mohu jet a která část je zabraná nějakým týmem. Někteří totiž zaberou jen půlku svahu, takže nahoře vyjedete z vleku, jedete po prázdné sjezdovce a najednou máte před sebou branky. Případně někdo zabere dva pruhy svahu, pak jsou dva pruhy volné a další dva zabrané. Profíci mají trať postavenou tak, že využívá celou šířku jejich pruhu, takže to chce trochu opatrnosti, abyste se na kraji nějak nešťastně nepotkali. Někteří závodníci tu jezdí fakt rychle. Pokud chcete mít úplnou jistotu, tak po krajích svahu jsou neupravené části na freeride a pruhy těsně vedle vleku po obou stranách jsou vždycky volné. 

Protože jsem na lyžích osm let nestál, po hodině jsem myslel, že mi upadnou nohy. Tím spíš, že tu není sedačková lanovka, kde by si člověk odpočinul a navíc se vůbec nečeká. Sjedeš dolů k vleku a rovnou jedeš nahoru. Kolem oběda to profíci začali pomalu balit a tak od půl druhé už na svahu nebyl skoro nikdo. Koncem října tu evidentně z běžné veřejnosti lyžovala pouze má maličkost. Od dvou už jsem tady jezdil sám, ve tři sjezdovka zavírá a po půl třetí vlek vypnuli. Nakonec jsem pány ale přesvědčil, aby ho ještě zapnuli. Vždyť jsem sem jel dva dny!

Jako na rovinu, úplně zajímavá sjezdovka to není. Rozhodně ne vzhledem k tomu, jak dlouho se sem od nás jede. Ale je to hezká exotika, netradiční místo a výhledy na okolní hory stojí za to, stejně jako cesta z údolí. 

Kolem třetí už u vleku nebyl skoro nikdo a vlekaři svou kotvu definitivně vypnuli. Tou dobou už bylo parkoviště úplně prázdné, profíci už byli někde dole a asi dělali rozbor u videa nebo zase mazali lyže. Já jsem svoje práskačky dost promrzlý uklidil zpátky do auta a vypravil se na další opatrný desetikilometrový sjezd. Mimochodem, v létě nahoře u Juvasshytte parkují i obytná auta. S obytňákem to musí být teprve zajímavá cesta! 

V MGS5 EV jsem zapnul vyhřívání všeho, co bylo k dispozici a dole na hlavní jsem to vzal směrem Fossbergom, kde jsem auto dobil. Údolím vede silnice číslo 55, což je další scénická norská silnice, kterou jsem chtěl také projet. Právě někde na téhle silnici jsem chtěl strávit noc, ale místo na kempování jsem nechtěl hledat za tmy. Jenže to se nepovedlo. Místo toho, abych odjel ze sjezdovky hned po obědě, jsem tam zůstal do zavíračky a když jsem později vyrážel konečně od nabíječky, už se stmívalo. Byl z toho nakonec večerní adrenalinový přejezd hor po malé zasněžené silnici, až jsem nakonec rozbalil tábor ve vesničce Turtagro, protože tady byly ještě na konci října otevřené umývárny. A to se po lyžování hodilo. Následovalo vaření polévky z konzervy a spaní v naprostém klidu pod neuvěřitelně hvězdným nebem.