Děsivé sanatorium, televizní věž i lanovka. Cestou na Jadran turisté u Záhřebu míjí zážitkový kopec

Dálnice A2 u Záhřebu nedává jinou možnost. Pokud tudy člověk jede (a neprojíždí zrovna v noci), dlouhé minuty má před očima poměrně vysoký kopec s jakousi věží na vrcholu. Jakmile tuhle scenérii mine, přijde obří mýtnice Záhřeb-Lučko, odbočka na A1 a za pár hodin pobřeží.

Tenhle scénář jsem absolvoval mnohokrát, ale letos jsme si v redakci řekli, že výlet do Chorvatska pojmeme jinak. A tak, když jsem s naším Peugeotem 308 SW dojel k Záhřebu a uviděl ten velký kopec, sjel jsem ještě před Záhřebem a vypravil se nahoru. Hora Sljeme, jak se tohle místo oficiálně jmenuje, má fakt hodně co nabídnout. 

Z exitu u obce Mokrice cesta vede takovou tou na pohled nudnou krajinou vnitrozemského Chorvatska, ale nenechte se zmást. Tady v okolí je hned několik míst na zábavné zastavení, což dokazovalo pestrobarevné letadlo, kolem kterého jsem přímo jel.

Party Avion je zábavní park s malým bazénem, posezením a uvnitř letadla je kulečník nebo fotbálek. Podobných míst je tady překvapivě hodně. Kousek vedle je Laureola Land (což je spíš dětské hřiště) a hned u dálnice je Party Land. A u obce Stubičke Toplice je pak hotel, kemp a akvapark. Takže něco podobného jako Terme Ptuj. Fakt jsem koukal, kolik zábavy tady člověk najde. 

Mým cílem ale bylo samotné Sljeme. Jde o horu, jejíž vrchol je ve výšce něco málo přes 1000 metrů nad mořem. Kolem jsou celkem husté lesy nabízející spoustu různého vyžití. Pro turisty je určitě příjemné, že až přímo na samotný vrchol se dá dojet autem. Kdo chce jen expresní zastávku, ten může sjet z dálnice, dojet nahoru pod televizní věž, dát si v restauraci nahoře kafe a pak rovnou pokračovat dál. Jen pozor, pokud auto nenecháte u rozcestí Šumarske jaslice a nedojdete zbylé zhruba dva kilometry pěšky, dostanete se do jednosměrky. Severní stranou se tak už nevrátíte a v každém případě bude nutné jet přes Záhřeb, což zavání zdržením v zácpě. 

Asi největší (a jednoznačně nejviditelnější) atrakcí je televizní věž Sljeme OIV tower. Samotný oficiální web prezentuje věž jako jeden ze symbolů Záhřebu nebo jako nejvyšší bod Záhřebu. S trochou nadsázky by se asi dalo říci, že je to něco podobného jako vysílač na pražském Žižkově. Samotná věž je vysoká 169 m, restaurace je ve výšce 79 m a vyhlídková plošina na střeše restaurace je o tři metry výše. Pokud vylezete na střechu, dostanete se do nadmořské výšky 1114 m n. m. 

Věž byla postavena v 70. letech na místě, kde dříve byl jiný vysílač. Během války v Jugoslávii byla poškozena, ale za pár měsíců byl provoz opět obnoven. Dlouhou dobu šlo pouze o vysílač, až poslední rekonstrukce přinesla možnost návštěvy pro běžné turisty. Standardní cena pro dospělého za vstup je 12 euro. Následně výtahem vyjedete do prostoru restaurace a pak přes menší schodiště je možné vyjít na plošinu. 

Výhled je přesně podle očekávání parádní. Uvidíte Záhřeb, na druhé straně i Slovinské Alpy a celé širé okolí včetně dálnice, ze které jste před pár desítkami minut sjeli. O víkendech a o prázdninách se nahoře na věži také konají různé akce, propagace místních produktů nebo různé večírky. 

Protože já osobně mám rád různé opuštěné budovy a strašidelné ruiny, hodně mne zaujalo bývalé sanatorium Brestovac, které je také na této hoře. Jen o něco níže pod vrcholem na straně směrem k Záhřebu. Můj plán byla návštěva věže a následný párminutový sjezd k sanatoriu. Podle mapy to bylo blízko. Jenže nachytala mne zmíněná jednosměrka. Nutnost sjet do Záhřebu a vyjet zpět by v případě auta znamenala cestu na 45 minut. A tak nastal čas na plán B. 

Kufr francouzského kombíku totiž nabízí něco přes 600 litrů a to už znamená možnost schovat tam nejrůznější věci. No a jednou z nich byla moje skládací Eska. Vytáhl jsem tohle pekelné retro, složil a vyrazil pár stovek metrů v protisměru po silnici, než jsem uhnul na cestu, která pravděpodobně byla nějakým lehčím trailem pro poněkud jiný druh kol. Zběsilý sjezd po nezpevněné cestě jsem nakonec ustál, i když mi málem upadla noha od neustálého brzdění přes pedály. A za chvíli už se z lesa vyloupla vskutku strašidelná silueta velké budovy. 

Sanatorium Brestovac bylo otevřeno v květnu 1909. Vzniklo jako areál pro léčbu tuberkulózy, která v té době byla smrtelnou nemocí. Léčebnou metodou byl hlavně pobyt na čerstvém vzduchu. Proto je také celý areál právě v lesích na jižním svahu hory Sljeme ve výšce něco přes 800 metrů nad mořem. Je to neoficiální atrakce, takže tady nečekejte žádné informační cedule, což je možná škoda. 

Místo je opuštěné celá dlouhá desetiletí. Po nástupu antibiotik už nebylo takovéto sanatorium potřeba a koncem šedesátých let bylo definitivně uzavřeno. Od té doby chátrá a je to na něm vidět. V některých místnostech jsou zhroucené stropy, okna zcela chybí, místy v patrech rostou stromy, místy chybí kusy schodiště. Všechno je ale přístupné a celé to má hodně strašidelnou atmosféru. Za tmy bych tu asi být ani nechtěl. Říká se, že v chodbách tu dodnes bloudí duše lidí, kteří zde zemřeli. 

Areál to je každopádně dost velký. Údajně byl zcela samostatný, takže tu byl třeba i obchod nebo kino. Z první budovy, kterou člověk potká při cestě ve směru od lanovky, vede dlouhá chodba do další velké budovy. Dnes je tohle místo cílem fotografů, fanoušků urbexu, ale také se tu občas hraje paintball, což může mít velké grády. 

V mém případě ale měla mnohem větší grády cesta na retro kole zpět na vrchol pod vysílač, kde jsem měl auto. Velmi rychle jsem pochopil, že po silnici to prostě nedám. Ale pak přišla spásná myšlenka. Kousek nad sanatoriem je mezistanice lanovky, takže stačilo dostat se tam a vyjet lanovkou o pár stovek metrů výše na vrchol. Alespoň jsem zjistil, že za cestu z mezistanice se nic neplatí. Jinak v létě tu evidentně lanovkou jezdí bikeři celkem často. Sjezd lesem může být zajímavý a pěkný nakonec může být i sjezd po klikaté silničce směr Medvedgrad. 

Hrad Medvedgrad je další zajímavou atrakcí na hoře Sljeme. Jenže já už jsem ho bohužel nestihl. Otevřeno sice mají až do čtyř, ale poslední vstup je možný ve tři. Z vrcholu Sljeme je cesta autem opět překvapivě dlouhá, přestože jedete těsně kolem. Důvodem je opět jednosměrka. Medvedgrad stojí na samostatném menším vrcholku (jmenuje se Mali Plazur), ke kterému vede poměrně prudká silnička, kam se dvě auta vedle sebe nevejdou. Takže je potřeba sjet až do města a vyjet nahoru. Nebo dojít kus pěšky. Což asi bude v době turistické sezony lepší nápad, protože výjezd až k hradu je po staré dlážděné cestě a vyhýbat se tam bude trochu problém. 

Hrad byl postaven v roce 1242 a fungoval do roku 1590, kdy ho poškodilo zemětřesení. Fakticky to je zřícenina. Dnes funguje jako návštěvnické centrum s expozicí připomínající historii hradu a pohoří Medvednica. 

Mimochodem, na hrad je přímo skvělý výhled z místa, které v mapách najdete jako Vidikovac Kraljičin Zdenac. Medvedgrad tady máte přímo před sebou a v pozadí je vidět Záhřeb. Ony vůbec cesty na Sljeme mají mnoho míst s parádními výhledy. Jen během mé asi čtyřhodinové návštěvy jsem takových míst našel snad pět, a to nepočítám televizní věž. 

Jak naznačil samostatný box v úvodu článku, atrakcí má hora Sljeme celou řadu. Já jsem měl namířeno ještě do historického tunelu s názvem Tunnel Sljeme, ale nakonec jsem musel plány zredukovat, protože bylo potřeba ještě dojet do kempu u Ogulinu, abych to další den neměl do cílového Šibeniku moc daleko. A jak se ukázalo, odpolední doprava v Záhřebu opravdu může být dost komplikovaná. 

Hora Sljeme ale překvapila tím, kolik toho tady vlastně je. Pro místní musí být celkem příjemné mít hned za městem takovýto pěkný kus přírody, kam si v létě mohou dojít na procházku, na vyhlídku, kde lze dávat sjezdy na kolech a kde je možné v zimě lyžovat. Je to prostě takový komplexní zážitkový kopec. Není škoda ho po cestě na Jadran jen tak minout?

Zdroj: autorský text