Mitsubishi Outlander dorazilo zpět ve velkém stylu. Se střešním stanem je to vynikající dobrodruh

Čtvrtá generace Mitsubishi Outlander je na světě již pět let. V Evropě přitom zažívá teprve první rok existence. Možná se ptáte, proč se tak stalo. Odpověď je jednoduchá: Evropská unie a emise. Je dobře, že to nakonec dopadlo pozitivně a model se vrátil na starý kontinent. Mimo jiné protože jeho minulá generace platila za stálici mezi nejprodávanějšími plug-in hybridy.

Může však nový model navázat na úspěchy z minulosti? To jsem zjišťovala během týdenního testu, ačkoli musím přiznat, že některé parametry byly trochu zkreslené. Automobil jsem totiž dostala se střešním stanem Yakima.

Věk na této generaci není příliš znát. Rozhodně pozitivně hodnotím design, ve kterém nenajdete žádnou podobnost s aliančním partnerem, jako je tomu například u modelů ASX nebo Eclipse Cross. Outlander si jde, stejně jako v minulosti, svou vlastní cestou. Dominantní je přední maska s poměrně netradičním pojetím světel, která působí trochu retro. Zadní část naopak dostala do vínku moderní vzhled. Dohromady to ale funguje. Boční strany jsou pak poměrně výrazně prolisované.

Mezigeneračně se auto hodně posunulo, a to nejen co se týče vzhledu karoserie. Testovaný kousek je v krásné bílé barvě v černém dvoulakovém provedení a doplňují ho ochranné plasty. Ty dostanete v paketu Trail (70 tisíc korun). Z rodinného SUV se tak rázem stává dobrodruh, což už ostatně naznačuje i stan na střeše.

Na evropském kontinentu nebude Outlander k dispozici v sedmimístné variantě. Upřednostněn byl komfort pro posádku ve druhé řadě. Auto má délku 4,7 metru, takže prostor pro třetí řadu by zde jednoduše scházel. Už tak je kufr na poměry své třídy ucházející. Při představě, že by v něm měla být ještě další dvě sedadla, to mi nedává smysl. Takhle mají pasažéři vzadu dostatek místa na nohy i nad hlavou. Jen prostřední místo nebude na delší cesty plnohodnotné, už jen z důvodu kratšího sedáku. Na zbývajících dvou potěší isofixy.

Kabina vozu pro mě zůstane asi největším překvapením, a to v pozitivním slova smyslu. Oproti minulé generaci jde o obrovský skok dopředu. Prostřední výbava Intense má vše, co člověk potřebuje. Spoustu umělé kůže, která ale vypadá jako pravá, a sedadla čalouněná alcantarou. Za mě obrovské plus, protože si v létě nemusím sedat do rozpáleného kotle a v zimě pro změnu mrznout. Palubní deska vypadá hodnotně a kvalitně zpracovaná. Není divu, že tohle auto stojí na vrcholu modelové řady. 

Konzervativce potěší zachovaná tlačítka pro ovládání klimatizace. Stejně tak volič sedmi jízdních režimů je otočný a umístěný po ruce na středové konzoli. Jsem ráda, že zrovna takovou důležitou věc nemusím složitě hledat v infotainmentu. Vše, co potřebujete k dennímu soužití s autem, tu máte hezky po ruce. Dokonce zde najdete tlačítko pro one-pedal a pod volantem pádla pro nastavení míry rekuperace.

Středová obrazovka by si však zasloužila trochu lepší grafiku. V tomhle případě je už znát, že má auto za sebou několik let služby. V porovnání s konkurencí působí zastarale. Nicméně systém na pokyny reaguje rychle a nezasekává se. Velkým plusem je manuální přepnutí do denního nebo nočního režimu pomocí tlačítka. Zbytek menu je už dotykový. Pokud používáte Android Auto, nebo CarPlay, pak to jde bezdrátově.

Trochu jiná kapitola je digitální štít před řidičem. Dle mého názoru se na něm nachází až příliš mnoho informací, takže je člověk trochu přehlcený. Navíc, pokud byste si chtěli vypnout některého z otravných asistentů, připravte se na notnou dávku trpělivosti. Vše se ovládá právě na tomto displeji pomocí tlačítek na volantu. To by ještě šlo, ale k řadě asistentů se musíte složitě proklikávat a kolikrát celá předjízdní příprava trvá i několik desítek sekund.

Pro mě bylo asi nejdůležitější si při každé jízdě vypnout asistenta hlídání pozornosti řidiče, protože je velmi dramatický. Dala jsem mu šanci, ale poté, co mě třikrát po sobě během poměrně krátké doby vyzval k zastávce na kávu, bylo jasné, že ho musím vypnout. Stačilo totiž, abych si jen zívla nebo se podívala do infotainmentu, a už mě káral. Na stejném místě si pak vypínáte i čtení dopravních značek, držení v pruhu a další asistenty. Můžete si definovat vlastní nastavení, ale zrovna hlídání pozornosti do toho balíčku nepatří a tedy si je složitě musíte stejně vypnout jinde sami.

Součástí testovaného vozu byl střešní stan od značky Yakima. Přiznám se, že jsem předtím neměla žádnou zkušenost s tím, jak se s takovým stanem manipuluje a jak se rozkládá. Naštěstí žijeme v době moderních technologií, takže jsem si našla návod na internetu. Kdybych byla tak odvážná a vyrazila s autem rovnou do kempu, nejspíš bych buď skončila se spaním na zadních sedačkách, nebo si musela někoho přizvat na pomoc.

Manipulace se stanem totiž není úplně jednoduchá ani lehká, především kvůli váze. Už jen sundání ochranného obalu je úkol na několik minut. Některá místa se zipy a sponami jsou hůře dostupná a člověk se musí hodně natahovat a různě lézt po autě, na což je naštěstí stavěné. Když se podaří obal úspěšně sundat a následně ho chytře srolovat, přichází na řadu druhý úkol. Natáhnout se pro žebřík a překlopit část stanu k sobě.

Jakmile je stan rozložený, zbývají už jen jednoduché úkony, jako zasunout kovové výztuhy na své místo, a postupně se ze stanu stává bytelné obydlí. Ještě ho ukotvit k zemi, natáhnout plachtu proti dešti a je hotovo. Dovnitř se pak leze právě po žebříku. Překvapilo mě, kolik místa se uvnitř nachází. Pohodlně se tu vyspí dva dospělí lidé a v nouzi klidně i jejich dítě. Jen si nesmíte zapomenout doma deku s polštáři.

Mile mě překvapilo, že lze otevřít i horní část stanu. Od otravného hmyzu vás chrání síťky, takže v noci můžete koukat na hvězdné nebe a přitom v klidu usnout. Uvnitř jsou také další praktické kapsy, kam si můžete odložit třeba telefon.

Následné složení už bylo o něco jednodušší. Vše se vyndá, uloží a spodní část se pomocí žebříku zase přehne zpět. V tomto kroku mě trochu trápilo, že se stan, respektive jeho plachty, ze kterých je tvořen, nechtějí složit úhledně a trčí do všech směrů ven poté, co se pevná část zaklopí. Člověk má pak pocit, že někde udělal chybu, ale to se běžně děje tak nějak vždycky i u jiných stanů. Pak už stačí jen natáhnout ochranný obal a zase se trochu potrápit s jeho uzavřením.

A teď odpověď na nejdůležitější otázku: má smysl mít stan na autě? Ano i ne. Záleží čistě na povaze majitele. Pokud často cestujete, máte rádi dobrodružství a spíte raději ve stanu než v hotelu, odpověď je jasná. Mně se na tom líbí představa, že spím bezpečně ve výšce, navíc na rovné ploše, a ne na zemi, kde často tlačí do zad nějaký kámen nebo kořen stromu. Stan navíc není na autě napevno, takže ho můžete kdykoli sundat a fungovat normálně, což je pro mě zásadní.

Mitsubishi Outlander má oproti jiným autům určitou nevýhodu. Nabízí se pouze v jedné motorizaci, a to ještě v plug-in hybridním provedení s atmosférickým motorem o objemu 2,4 litru. Naštěstí doby, kdy takové auto ujelo na elektřinu jen 30 kilometrů a jeho pořízení tak nedávalo příliš smysl, jsou už dávno pryč. Výrobce slibuje dojezd přes 100 kilometrů jen na elektřinu, realita se pohybuje zhruba okolo 85 km. To mi přijde jako velmi slušná hodnota. Zvlášť, když k tomu připočítám velkou nádrž na benzin. Pak není problém ujet na jeden zátah několik set kilometrů.

Výkon vozu činí 306 koní. Rozhodně tak nebudete brzdou provozu, přestože zrychlení z nuly na sto proběhne za 7,9 sekundy. Tohle auto ale není sportovní SUV. Je zaměřené především na hýčkání cestujících a schopnost projet jakoukoli cestu i rozbitým terénem. Ostatně k tomu slouží hned sedm jízdních režimů. Navíc je již v základu k dispozici pohon všech čtyř kol S-AWC. Asi už tušíte, kde leží největší přednosti tohoto vozu a proč je ideálním adeptem na dobrodružné výlety mimo civilizaci.

Spotřeba je v tomto případě trochu irelevantní, protože po celou dobu zápůjčky jsem měla na střeše stan a nesundávala ho. To znamená, že při dálniční jízdě kladl poměrně velký odpor vzduchu a spotřeba se klidně vyšplhala k 11 litrům po vyčerpání baterie (ta se samozřejmě nikdy nevybije úplně, ale zůstává tak určitá rezerva). Při rychlosti 130 km/h byl znát také hluk a svištění, za což ale mohl právě náklad na střeše. Stejně tak přejezdy výmolů, které podvozek hezky utlumil, horní náklad s konstrukcí se ozval vždy. Docela by mě zajímalo, jak jezdí auto bez stanu. Určitě výrazně tišeji. 

Vůz je vybaven baterií o kapacitě 22,7 kWh. Při použití pomalého nabíjení se dobije zhruba za šest hodin, jelikož zvládá maximální výkon 3,7 kW. Potěší však možnost DC nabíjení, tedy rychlejšího, kdy máte plno zhruba za 40 minut. Problémem je ale nabíjecí konektor CHAdeMO, který už není na nabíjecích stanicích tak dostupný, protože je zkrátka zastaralý. V Evropě je mnohem běžnější a modernější varianta konektoru CCS, naštěstí tento problém lze vyřešit redukcí. Energii do baterie lze získat také ještě dobíjením přímo za jízdy, to ale znamená vyšší spotřebu. 

Mitsubishi Outlander PHEV je ve výsledku vyzrálé auto, přestože už ve světě existuje několik let. Nabízí bohatou výbavu už v základu, nadčasový interiér a techniku, která dává smysl, pokud máte kde nabíjet. Ano, cena přes milion korun není nízká. Na druhou stranu ale nemusíte řešit složité příplatky a konfigurace.

Slabinou může být jediná dostupná motorizace, která bez stanu může být poměrně úsporná a zastaralý nabíjecí konektor, který se ale dá vyřešit případnou redukcí. Pokud se přes to dokážete přenést, dostanete komfortní, bezpečné a schopné SUV, které zvládne každodenní provoz i víkendový útěk do přírody. Se střešním stanem není Outlander pro každého a není na každý den. Bez něj ale jasně ukazuje, že jeho návrat na evropský trh nebyl krok vedle. Navíc automobilka nabízí záruku na auto 8 let nebo 160 tisíc kilometrů.

Zdroj: autorský text