Navštívili jsme tajnou monitorovací základnu NATO. Je to drahá atrakce ve stylu agenta 007

Z fleku by si tohle místo mohlo zahrát ve filmu o agentu 007. Nenápadný vchod, úzké dlouhé tunely skrz skály, prudké stoupání, kymácející se vagónky a koleje, které se topí v potoku vody. Gaustabanen umí zaujmout na první pohled. Však jsem na tuhle atrakci narazil na Instagramu úplně náhodou a okamžitě si ji uložil mezi místa, kam se rozhodně chci vypravit, a pak jen čekal, až se naskytne příležitost. A ta opravdu přišla letos v červnu během tripu s Outlanderem do norských hor. Sice to nevyšlo podle představ, ale to už prostě k podobným akcím patří. Navíc už teď vím, že sem chci jet znovu. Ideálně v zimě. 

Příběh tohoto místa má mimořádné kouzlo a dokonale zapadá do kontextu agenta 007. Na hoře Gaustatoppen totiž kdysi dávno vznikla turistická chata. Následně se objevil nápad usnadnit turistům přístup na vrchol a začal vznikat projekt malé železnice vybudované uvnitř hory. Ještě před dokončením se ale příležitosti chopila armáda a místo turistů se sem nastěhovali vojáci. Vznikla zde radiová a monitorovací základna NATO, která hrála důležitou roli během studené války. Když se kouknete na mapu, bude okamžitě jasné, že to je pro tyto účely ideální místo. Vysoko položený vrchol, odkud pouhým okem za jasného počasí uvidíte šestinu celého území Norska. 

Armáda toto místo používala až do roku 2010, takže to není zas až tak dávno, kdy se sem konečně dostali první turisté. Dnes jde o populární atrakci. Jednak se svezete v těch tunelech, ale také ona samotná hora je opravdu nádherná. Tyčí se nad hlubokým údolím a je odsud úchvatný výhled. Tedy tak to všude píšou. Já jsem se těšil jak na dobrodružnou železnici, tak právě na výhled, ale už během příjezdu dole v údolí bylo zřejmé, že to s tím výhledem asi nedopadne. A nedopadlo. 

Spodní část lanovky spolu s obchodem se suvenýry a nějakým tím dalším zázemím najdete na východní straně hory směrem k jezeru Tinnsjå. Od něj silnice stoupá prudce nahoru na menší náhorní plošinu, ze které vyrůstá tenhle poctivý norský masiv. Jak jsem se škrábal s Outlanderem do kopce, jen jsem pozoroval vrcholek hory postupně mizející v mracích. Začínalo mi být jasné, že zážitek z téhle návštěvy asi nebude úplně kompletní. Bohužel to vycházelo tak, že jindy jsem se tu zastavit nemohl. Z Prahy to sem je asi 1800 km a dva dny cesty...

Posledních pár stovek metrů k parkovišti je už po šotolině. Pokud přijedete velkým obytným autem, měli byste ho nechat na prvním parkovišti, které je o trochu níže. Parkoviště přímo u vchodu je pro osobní auta. Celý vstupní areál je hodně nenápadný. Vypadá jako tři malé budovy, kde nic není. V jedné si koupíte lístky a případně suvenýry, v další jsou toalety a v té poslední je nástupní stanice. Vláček jezdí nahoru v intervalu 30 minut. Při čekání se můžete kochat výhledem, který je už z tohoto místa parádní. Já jsem využil čekání k rychlému obědu u auta. 

Pak nastal čas odjezdu a v malé vstupní hale se objevila malinká železniční souprava. Naskočil jsem tam sám, protože všichni ostatní kvůli počasí výlet nahoru vzdali. Strojvedoucí původem z Británie mne posadil úplně dopředu, že tam budu mít nejlepší výhled. A vyrazili jsme. Po prvních pár desítkách metrů se otevřou vrata a teprve pak vám dojde, že za tou nenápadnou vstupní budovou se skrývají velké věci. Před vlakem se objeví osvětlený a nekonečně působící tunel. Má skoro kilometr a je to jenom první část cesty. 

Po chvilce kodrcání přijíždíme do přestupní stanice. Tady rovná trať končí a přestupuje se na lanovku, která jezdí po kolejích se sklonem 39°. Na fotkách to tak nevypadá, ale je to fakt hodně prudká záležitost. Celá souprava je tomu také přizpůsobená a i když jde o původní stroj (jak jsem se dozvěděl během cesty od strojvedoucího), působí celkem futuristicky. 

Odsud se pohodlně dostanete více než kilometr dlouhým tunelem až téměř na vrchol Gaustatoppenu. Pokud budete mít to štěstí, že budete sedět na začátku (nebo na konci) soupravy, pak si určitě všimnete spousty vody, která teče po kolejišti. Ano, tenhle vlak v podstatě jezdí potokem. Zhruba v půlce stoupání se čeká na soupravu, která jede shora. Stejně jako na Petříně, i tady jezdí proti sobě dvě soupravy a v jednom místě se musí obě lanovky vyhnout. Za dalších pár minut jste v horní stanici. 

V horní stanici se dostanete do stometrového tunelu, který vás vyvede na vyhlídku. Na opačnou stranu vedou dveře s nápisem „Top Secret“. Běžně se do nich bohužel nedostanete, což je škoda. Další část původního vojenského areálu totiž běžně přístupná není. Ale pořádají se tam zážitkové večeře právě ve stylu armády studené války. Na tuhle atrakci se ale musíte předem objednat přes web lanovky Gaustabanen. 

Já jsem se vypravil tunelem ven a po cestě jsem potkal turisty, kteří mi s úsměvem hlásili, že venku sněží. Bohužel měli pravdu. Místo šestiny Norska jsem viděl leda tak šest metrů kolem sebe. O kousek výše nad horní stanicí je turistická chata, kde si můžete dát občerstvení. Rozhodl jsem se, že tam počkám, jestli se mraky neprotrhají. Nestalo se. Ve čtyři bylo nutné vypadnout na poslední vlak jedoucí zpět, protože pěšky v té mlze a ještě k tomu za sněžení jsem dolů opravdu jít nechtěl. Škoda... 

Pokud se sem dostanete v sezoně, počítejte s tím, že tu bude dost lidí a že kapacita vlaků je dost omezená. Maximum je 25 lidí na jednu jízdu a jezdí se v intervalu půl hodiny. V tom stometrovém tunelu tak najdete cedule, které vám říkají, jak dlouho zhruba budete čekat. Takže třeba když je fronta na odjezd do poloviny tunelu, turisté se musí připravit na hodinu a půl nicnedělání. Proto také celý tenhle tunel lemují lavice. 

Právě vzhledem k velkému čekání v sezoně se určitě vyplatí jednu cestu dát pěšky, případně je možné lanovku zcela vynechat. Trasy na vrchol existují různé, ta nejjednodušší je asi na dvě hodiny, ta nejtěžší vede až z údolí od jezera a je to šestihodinová túra místy dost strmým terénem. 

Ještě zajímavější to pak musí být v zimě. Lanovka totiž funguje celoročně a v zimní sezoně se využívá jako nevšední lyžařský skiareál. Na hoře je vyznačeno několik tras pro freeride lyžování. A přesně tohle je možnost, která mne hodně láká. Párkrát sjet tuhle horu a svézt se u toho tou bondovskou lanovkou zní jako výborný nápad. 

Mimochodem, chvíli jsem koketoval s myšlenkou vyvézt nahoru kolo a jet dolů na kole. Možné to asi je, ale připravte se na velmi kamenitý terén a minimálně v horní pasáži spíše na trial. Když jsem koukal na video cyklistů-dobrodruhů, co to jeli, rychle jsem pochopil, že moje půjčené městské elektrokolo, které jsem si celou cestu vezl vzadu za autem, na to opravdu není dobré náčiní. 

Můj plán byl po výletu na horu někde v okolí zakempovat, rozložit si střešní stan a užít si večer s výhledem na Gaustatoppen. Jak už jste asi pochopili, raději jsem jel do kempu. Sněžení se z vrcholu hory přestěhovalo ve formě vydatného deště i níže, takže jsem vzal zavděk možnost připojit se na zásuvku a usušit mokré věci z výletu. Dobře jsem udělal, protože přes noc pršelo víc než dost a jinak odolně působící stan Widesky tentokrát pustil nějakou vlhkost dovnitř. Elektrické topení to ale ráno vyřešilo a matraci jsem pak skládal víceméně suchou. 

Gaustatoppen je pěkná atrakce. Pokud to pojmete jako nenáročný výlet nahoru a vlakem zase dolu, připravte si poněkud větší finanční obnos. Tak to v Norsku chodí. Základní zpáteční jízdenka stojí pro dospělého v přepočtu zhruba 1300 Kč. Ale pak zase můžete vyprávět o tom, jak jste navštívili donedávna tajnou základnu NATO. 

Zdroj: autorský text