Našli jsme nejkrásnější cyklotrasu v Evropě. Nabízí jezera, vodopády a výhled na jinou planetu

Náhorní plošina Hardangervidda má řadu zajímavých atrakcí. Jednou z těch vůbec největších je cyklotrasa Rallarvegen. A právě tahle trasa byla jedním z důvodů, proč jsem sem během červnového tripu s Outlanderem vyrazil. Však jsem také kromě všeho jiného dostal na test nový nosič na kola Thule Epos, takže jsem si konečně jednou vzal na výlet i pořádné kolo místo mé retro skládačky.

Rovnou musím přiznat, že cyklovýlet na Rallarvegen nedopadl úplně podle představ, ale i tak to byl nádherný zážitek. 

Rallarvegen je přes sto let stará věc. Je to cesta, která byla vybudována kvůli výstavbě železnice ze západního pobřeží (Bergenu) do dnešního Osla. V těchto místech musela překonat poměrně vysoké hory náhorní plošiny Hardangervidda, kde dodnes panuje téměř arktické podnebí s častým sněžením a silnými mrazy. Nakonec jsem se o tom přesvědčil sám na vlastní kůži. Materiál se tu kdysi přepravoval koňmi a trasa vede většinou místy, kde není žádné úplně brutální stoupání (tedy pokud pojedete z Haugastølu). A především to celé vede neuvěřitelnou scenérií, širokým údolím kolem jezer, vodopádů a také kolem ledovce. 

Oficiálně se o Rallarvegenu mluví jako o nejkrásnější cyklotrase v celém Norsku, zaznamenal jsem ale také názory, podle kterých je to dokonce absolutní evropská špička. Já osobně nejsem tak zapálený cyklista, abych tohle mohl potvrdit nebo vyvrátit, ale mohu s čistým svědomím říci, že jsem dosud ještě nikdy takhle krásný výlet na kole neabsolvoval. Svůj podíl na tom jistě měl i předsezonní termín, kdy jsem za asi čtyři hodiny potkal dva cyklisty. 

Pokud byste chtěli projet Rallarvegen celý z Haugastølu až k fjordu, čeká na vás 81 km, výšlap do 1300 metrů a na západním konci náhorní plošiny Hardangervidda u železniční stanice Myrdal poctivý padák do údolí. Já jsem koketoval s myšlenkou dojet co nejdál a vrátit se vlakem zpět do Haugastølu, ale zároveň jsem tušil, že možná bude problém se sněhem. A to se potvrdilo. Nakonec jsem skončil kousek za Finse, kde ještě v půlce června chodili lidé s běžkami. 

Rallarvegen jsem si naplánoval na čtvrtek v týdnu, kdy jsem se v norských horách pohyboval, protože to byl jeden z mála dnů, kdy mělo být opravdu hezky. A také že bylo. Už večer předtím, kdy jsem spal nahoře kousek vedle silnice vedoucí přes Hardangerviddu, stál za to. Nádherná příroda, nízké slunce, které nezapadá, klid... Ráno jsem dal snídani s katalogovým výhledem na jezera, ještě chvíli něco řešil ve stanu a pak jsem švédskou skořepinu zase zaklapl, malým off-roadovým sjezdem se s Outlanderem dostal zpět na silnici a za dvacet minut jsem parkoval u nádraží v Haugastølu, kde jsem auto nechal a trochu koketoval s myšlenkou nějak využít vlak. 

Chvíli jsem zvažoval dojet vlakem dál do hor a po cyklotrase se vrátit, ale nakonec jsem zvolil opačný postup. Vyrazil jsem na kole z Haugastølu s tím, že uvidím, jak mi to bude časově vycházet a buď se stejnou cestou vrátím zpět na kole, nebo dojedu někam dál a vrátím se vlakem. Vzhledem k tomu, že dva dny předtím v horách sněžilo, jsem se totiž obával, jestli to nahoře vůbec bude kvůli sněhu průjezdné. Oficiální informace totiž říkají, že cesta bývá průjezdná až od července a jen do října. 

Další důležitou informací, na kterou opět upozorňují oficiální informace, je náročnost cesty. Haugastøl je nějakých 1000 metrů vysoko a nejvyšší bod trasy má kolem 1300 metrů. Pokud pojedete z této strany, tak to sice není úplně pekelná porce výškových metrů, ale pořád to je nekonečně dlouhé stoupání. Do kopce se jede až někam za Finse, což je přes 30 km. A nakonec ještě jeden detail, na který jsem úplně zapomněl. Je tu velmi chladno a chladno bylo i během mého červnového výletu. Jaksi mi nedošlo, že bych si měl vzít dlouhé rukavice, takže jsem nakonec na poslední chvíli sháněl jakékoliv rukavice a ve finále jsem jel jak největší turista. S batohem, v teplákách (pod nimi ještě s termo-oblečením) a pletenými rukavicemi. Ale co už.

A protože nejsem biker a preferuji jiné sporty, byl jsem dost rád, že tohle kolo mělo elektrickou pomoc. Během předchozích večerů jsem ještě z auta dobil baterku do plna a v úsporném režimu jsem vyrazil do kopce, protože jsem chtěl dojet zhruba do poloviny celé trasy a to zavánělo tím, že bych musel po cestě zpět zvládnout jedno prudší stoupání. 

Cesta začíná mírným stoupáním k velkému jezeru Bergsmulfjorden. Jede se po pěkné a hladké šotolině a celé to celkem svižně odsýpá. Cestu lemují menší domky, kterých postupně ubývá. Jakmile překonáte první stoupání, pokračuje se kolem jezera víceméně po rovince a takhle to je vlastně celou dobu. Chvíli trochu do kopce, pak kolem dalších jezer a jezírek po rovině. Občas se jede přímo kolem železnice, občas železnici podjedete a pokračujete z druhé strany. Scenérie, kam postupně člověk stoupá, je neuvěřitelná.

Nakonec jedna z mnoha informačních cedulí nabádá k tomu nespěchat a tu krásu si vychutnat. Kromě přírodních atrakcí lze obdivovat také prvky původní zásobovací cesty, protože mosty se tu stavěly kamenné technologií vyžadující jejich velmi přesné opracování. 

Na trase Rallarvegenu potkáte poměrně hodně informačních cedulí, které upozorňují na různé zajímavosti a zároveň vám ukazují, kde na celé 80 km dlouhé trase jste. Najdou se ale i další zajímavosti a jednu nepřehlédnutelnou uvidíte asi 15 km od startu. Vyhoupnete se na menší kopeček a na pravé straně se objeví velký vodopád. Nezastavit se tady pro fotku by byl pochopitelně velký hřích. 

Druhá atrakce je jen o dva kilometry dál. U jednoho z podjezdů jsou přes řeku dvě visuté lávky. Je to trochu adrenalin, ale je to opět výborné zpestření cesty a příležitost, jak si od šlapání trochu odpočinout. Mimochodem, tady tenhle podjezd byl v první polovině června už druhým místem, kde jsem musel kolo tlačit skrz sníh navátý právě do podjezdu. Už teď mi bylo jasné, že mých plánovaných 40 km na Rallarvegenu asi nebude reálných. 

Jak jsem stoupal dál po trase, sněhu přibývalo i mimo podjezdy pod železnicí. Poprvé, podruhé, potřetí... jsem musel slézt z kola, abych ho přetlačil přes sněhové pole. Přitom jsem vyzkoušel výbornou funkci související právě s elektrickou pomocí. A to je funkce tlačení. Stačí držet tlačítko a kolo samo jede rychlostí chůze. Pro ten hluboký sníh to byla neocenitelná pomoc. 

Postupně se cesta také začala více klikatit a místy začala být trochu rozbitá. Po levé straně se pak objevil zdejší ledovec a jak jsem se dočetl, právě na něm se natáčel jeden díl Hvězdných válek, kdy ledovec představoval samostatnou ledovou planetu. Takže kromě všech těch krás si ještě užijete pohled „do kosmu“. 

Před Finse už bylo zcela jasné, že to budu muset brzy otočit. Kolo už jsem spíše tlačil, než abych na něm jel, boty jsem měl úplně promáčené a ve finále jsem ještě z kola nedobrovolně vystoupil, když jsem chtěl jedno malé sněhové pole projet, protože se mi už fakt nechtělo lézt z kola dolu. Nakonec jsem se dohrabal do Finse, což je nejvyšší železniční stanice v Norsku, a pokračoval ještě kousek dál kolem jezera. Když jsem ale přešel další čtyři menší sněhové úseky a dorazil k totálně zavátému podjezdu, nad kterým zrovna prošel chlápek s běžkami, usoudil jsem, že tohle je konečná. 

Skončil jsem téměř přesně 30 km od startu. Do nejvyššího místa trasy to odsud bylo ještě dalších 10 km. Místo trápení se ve sněhu jsem odstavil kolo na svahu nad jezerem a s výhledem na ledovec si dal zaslouženou svačinu, kterou jsem si celou dobu vezl v té pošťácké cyklobrašně. Ta je mimochodem fakt užitečná, protože Thule udělalo takový šikovný systém, přes který lze tašku snadno z kola sundat a vzít si ji na záda jako batoh. A také brašna vypadá celkem odolně, přestože předchozí pád ji trochu poškrábal. 

Na slunci jsem si odpočinul a malinko usušil boty, abych se vydal zpět. Původně jsem si myslel, že návrat bude jen formalita, protože přece pojedu celou dobu z kopce, ale zejména kolem Finse bylo potřeba znovu přejít ta sněhová pole, což bylo čím dál náročnější. Nakonec jsem už elektrickou pomoc pro jízdu na kole úplně vypnul jenom proto, aby mi aspoň trochu baterky zůstalo na tlačení. 

Po zhruba 60 km jsem se celkem dost vyřízený znovu objevil v Haugastølu u nádraží. To neustálé tlačení sněhem mi dalo fakt zabrat, ale jinak je to opravdu nádherný výlet. Potvrzovala to i skupinka Norů, které jsem potkal o den později na hoře Gaustatoppen. Ti mi zdůrazňovali, že se na Rallarvegen ROZHODNĚ MUSÍM VRÁTIT, abych si to projel celé. Že ta druhá polovina trasy a zejména pak sjezd dolů do fjordu je velká paráda. Tak snad se mi to někdy poštěstí.