Tři země za devět dnů: Jeden roadtrip nabídl Itálii, římské památky v Chorvatsku a vodopády v Bosně

Tenhle výlet proběhl v červnu 2022. A i když měl jen něco málo přes týden, zvládli jsme projet tři státy, načichnout k italské slanosti, vykoupat se v Jadranu, ztratit se v bosenských horách a projet tolik krásných míst, že se z toho GPS ještě teď zadrhává.

Rok 2022 pro nás znamenal cestovatelskou jízdu ve všech směrech. Za prvním jarním únikem od reality jsme namířili do Nizozemska za větrníky a sýry a zakončili jsme to Dánskem, takže moře, vítr a skandinávská pohoda. Mezi tím? Balkán jako z učebnice. Ale ještě než jsme se vrhli do těch opravdových balkánských serpentin a albánských přehrad, byl tu jeden výlet. Takový menší, zato intenzivní. Takový, co se mezi ty větší krásně vmáčkl, jako paštika mezi dva kusy chleba.

Když si do mapy.com zadáte Praha → Grado, vyplivne to něco kolem 8 hodin. Jenže to mapy ještě nezažily náš styl jízdy: zastávka u benzínky, pauza na oběd, kafe, „ještě tahle vyhlídka“ a samozřejmě „už fakt musím na záchod“. Takže realita? Spíš celodenní roadtrip. Ale co, byli jsme na cestě a to je hlavní.

Když jsme konečně dorazili do Grada, byla už tma jak v pytli. Taková ta černá, kdy se tě i navigace začne ptát, jestli to ještě myslíš vážně. Po cestě jsme tedy klasicky narychlo bookli ubytování přesně na ten styl „hlavně ať je postel“. A hele, povedlo se!

Na recepci nás přivítala slovenská recepční, svět je fakt malej, a jako bonus jsme dostali welcome drink v podobě ledově vychlazeného piva. Po těch kilometrech? Po tolika hodinách v autě to byl doslova dar z nebes. Netrvalo dlouho a padli jsme do postele. Únava z cesty nás dohnala a vědomí, že moře máme jen pár minut od hotelu, nás hezky uspalo.

Druhý den jsme se konečně mohli rozhlédnout za denního světla a musíme říct, že Grado nás překvapilo. Městečko působí poklidně a příjemně, ale přitom má bohatou minulost, která sahá až do římských dob. Tehdy sloužilo jako důležitý přístav pro nedalekou Aquileiu a dodnes zde najdete řadu archeologických památek od fragmentů sloupů přes mozaiky až po starobylé zdi, které jen tak nenápadně vykukují mezi kavárnami a domy.

Největší perlou je bezpochyby Basilica di Sant'Eufemia, která ukrývá úchvatné mozaikové podlahy z 6. století. Pokud se zajímáte o historii, umění nebo jen rádi zíráte na věci, které přežily tisíce let, rozhodně doporučujeme si tady zastavit i z tohoto důvodu.

Po kulturní vložce jsme zamířili směrem k pláži. Slunce, klidné moře a lehký vánek je přesně to, co člověk po dlouhé cestě potřebuje. Konečně jsme si mohli dovolit na chvíli nic nedělat a jen se naladit na místní atmosféru. A jelikož je v Itálii levnější Aperol než pivo, tak i Míra ho tu se mnou pil jeden za druhým.

Jako bonus náš hotel nabízel půjčení kol, což jsme bez váhání využili. Grado má ideální polohu pro projížďky, ať už chcete mířit podél přístavu, kolem lagun, nebo jen tak bloudit po úzkých uličkách. Projeli jsme ho křížem krážem a musíme říct, že na kole působí ještě víc dovolenkově.

Po necelých dvou dnech relativního odpočinku v Gradu jsme znovu sbalili kufry (a zbytek sušenek), rozloučili se s italskou pohodou i slovenskou recepční a vyrazili na další etapu naší cesty do chorvatské Puly. Chorvatsko pro nás rozhodně nebylo novinkou, bylo to už asi potřetí, co jsme sem zavítali, ale pokaždé na jiné místo. A Pula? Tu jsme měli na seznamu už vážně dlouho. Tak teď konečně přišel její čas.

Toto přístavní město nás přivítalo ve velkém stylu, hned při příjezdu na nás vykouklo slavné římské Koloseum. Tedy přesněji řečeno amfiteátr z 1. století n. l., ale ruku na srdce, člověk si u něj připadá jako v Římě. A právě to dělá z Puly jednu z historicky nejzajímavějších destinací na chorvatském pobřeží. Koloseum se dá navštívit i zevnitř, ale už zvenčí působí impozantně, zvlášť když ho rámují palmy, oleandry a vysoké borovice.

Projeli jsme město křížem krážem, historické centrum, přístav i menší uličky, ale protože bylo horko, rozhodli jsme se ještě skočit do moře. V mapě nás zaujalo místo s trochu záhadným názvem: Obalna bitnica Ovina. Ruiny staré pobřežní obranné stanice, to znělo slibně. A skutečně, ukázalo se, že to byla skvělá volba. Místo mělo až dobrodružnou atmosféru, mezi stromy a křovinami se ukrývaly zbytky staré pevnosti, které působily trochu zapomenutě, zároveň romanticky, ale naháněly i trochu strach.

A hned vedle malá pláž, průzračná voda a výhled na krásné moře. Bylo to nenápadné, tiché místo, kam se moc turistů nevydá, spíše se tu koupali místní a právě to na něm bylo kouzelné. Po osvěžující koupeli jsme se ještě chvíli zdrželi na pláži, nechali slunce dělat svou práci a v duchu si říkali: „Tady bychom mohli zůstat i déle.“

Byl už ovšem čas se ubytovat, abychom se následně po krátkém odpočinku vydali do víru města. Naším prvním zastavením byl Triumfální oblouk rodiny Sergiů, působivý vstup do starého města, který jako by vypadl z učebnice dějin. Postaven byl kolem roku 30 př. n. l. na počest členů významné římské rodiny Sergiů, kteří bojovali v bitvě u Actia po boku císaře Augusta. Když pod obloukem procházíte, nemůžete si nevšimnout drobných detailů ve výzdobě. Reliéfy, listové motivy, římské helmy… Všechno to vypráví příběh doby, kdy byla Pula významnou římskou kolonií.

Odtud jsme se přesunuli k Chrámu sv. Augusta, který dominuje jednomu z hlavních náměstí. Tohle místo má zvláštní kouzlo, chrám je jednoduchý, ale elegantní, a přitom starý více než dva tisíce let. Byl postaven na počest císaře Augusta, a dokonce se zachoval i s původními nápisy a římskými sloupy. Uvnitř můžete obdivovat pozůstatky antické architektury a je fascinující si uvědomit, že lidé se tu modlili už v době, kdy se ještě nerozpadla ani římská říše.

Pak nás čekal pekelný výšlap na pevnost Kaštel, která se tyčí nad městem. Tahle benátská vojenská stavba ze 17. století sloužila k ochraně přístavu a dnes z jejího ochozu nabízí dechberoucí výhledy na Pulu, moře i vzdálené ostrovy. Nakonec jsme došli pomalým krokem až k římskému amfiteátru, ikoně Puly, která nás oslovila už při příjezdu. Těšili jsme se, že konečně nahlédneme i dovnitř, ale ouha, brány byly zavřené. Vypadalo to, že se tam něco chystá.

Posílám Míru, ať zjistí, co se děje, protože před vchodem se hemžila skupinka lidí a dvě slečny něco rozdávaly. Míra se vrátil s úsměvem a dvěma lístky v ruce: „Kolik to stálo?“ ptám se. „Nic. Prý je dnes nějaká kulturní akce, dostali jsme je zadarmo.“ „Jaká kulturní akce?“ ptám se znovu. „Balet“ vyhrkne Míra. Musela jsem se zasmát, ale Míra to bral s nadhledem a vizí, že se aspoň podíváme dovnitř zadarmo.

Z přístavu v Pule jsme se ráno vydali na ostrov Veliki Brijun, největší ze 14 ostrovů, které tvoří Brijunský národní park. Loď sem pluje jen pár minut, ale jakmile jsme vystoupili, měli jsme pocit, jako bychom se ocitli v jiném světě. Klid, zeleň, upravené cesty, palmy a vůně moře smíšená s borovicemi. Žádná auta, žádné davy. Jen příroda, historie a nádech luxusu z dob minulých. Na ostrově se dají půjčit kola, koloběžky a různá elektrovozítka, ale my jsme měli od začátku jasno – golfový vozík! Protože kdy jindy si dopřejeme projížďku tímhle vynálezem bohatých sportovců, když golf nehrajeme? A navíc byl k mání, jako by tam čekal právě na nás.

Za volantem nejdřív seděl Míra a pak jsem se odvážně chopila řízení i já – já, která mám řidičák od 19 let, ale v podstatě neřídím. Pro mě to byl malý šok, pro Míru chvílemi velký. Řízení mám natrénované maximálně ve videohře 7 Days to Die, kde za volantem golfového vozíku kosím zombíky, ne že projíždím historickým ostrovem. Po krátké jízdě, při které jsme naštěstí nikoho nesrazili ani nezajeli do moře, jsem raději předala řízení zpět Mírovi.

Ostrov jsme projeli za necelé dvě hodinky, ale i tak nás stihl nadchnout svou neuvěřitelně pestrou historií. Už v antice tu Římané stavěli vily, jejichž zbytky jsme cestou míjeli. Ve 20. století ostrov přetvořil rakouský průmyslník Paul Kupelwieser v luxusní letovisko a přivedl sem i slavného bakteriologa Roberta Kocha, který ostrov zbavil malárie. Nejvýraznější éru ale ostrov zažil za vlády Josipa Broze Tita, který si zde zřídil letní rezidenci. Během své vlády tu hostil desítky státníků a celebrit, fotky s nimi dodnes visí v místním muzeu. Tito si také na ostrově vytvořil malé safari, kde jsme viděli třeba zebru, jeleny, oslíky, slony či pštrosy.

Zastavili jsme se i u kostela sv. Germana, prohlédli si antické římské ruiny, minuli několik tisíciletých olivovníků a na chvíli si sedli na lavičku s výhledem na moře, dokonce jsme se tu i svlažili v moři. A právě v tom tichu, obklopeni zelení, jsme si navzájem odsouhlasili, že tenhle zvláštní ostrov má opravdu něco do sebe. Je jako časová kapsle mezi antikou, socialistickým snem a moderní přírodní oázou.

Po dvou nocích v Pule byl opět čas se posunout dál. Čekala nás zhruba tříhodinová cesta směrem na jihovýchod podél chorvatského pobřeží s krásnými výhledy na moře a ostrovy v dálce. Naším dalším cílem bylo malé přímořské městečko Karlobag, kde jsme si také naplánovali dvě noci, tentokrát hlavně na odpočinek. Po dvou intenzivních dnech plných historie a poznávání jsme si chtěli znovu dopřát trochu mořského klidu. A Karlobag k tomu posloužil naprosto skvěle.

Městečko je nenápadné, klidné a přívětivé, sevřené mezi Velebitským pohořím a mořem. Právě to mu dodává jedinečný ráz, z jedné strany hory, z druhé strany Jadran. Není to žádný turistický gigant, a možná právě proto má tak příjemnou atmosféru. Malé náměstí, pár restaurací, promenáda, kotvící loďky a hlavně klid, moře a slunce... Jediné, co nám tu trochu chybělo, byla možnost platby kartou ve většině obchodů i restaurací.

Koupačka, čtení na pláži, procházky kolem pobřeží a dobré jídlo. Večer jsme poseděli na terase, dali si něco dobrého a užívali si ten druh dovolené, kdy nemusíte nic, jen být. A právě tohle místo nám dalo možnost na chvíli vypnout a nabrat síly na další dobrodružství. A že jich mělo ještě pár přijít.

Z Karlobagu jsme vyrazili už kolem 10 dopoledne, čekala nás další část dobrodružství, tentokrát už v Bosně a Hercegovině. A už ve dvě hodiny jsme stáli s otevřenou pusou před jedním z nejkrásnějších přírodních úkazů naší cesty, před vodopádem Štrbački buk. Tahle přírodní nádhera je součástí řeky Una, která zde tvoří kaskádu divokých a mohutných vodopádů v kouzelné zeleni. Hukot vody, mlžný opar a svěží vzduch, nádhera. Štrbački buk je nejvyšší vodopád na řece Una a jeden z nejhezčích v celé Bosně. Vyhlídkové plošiny a lávky vás dovedou až těsně k vodnímu živlu a umožní pohled na tu sílu zblízka. A rozhodně je na co koukat.

Cestou z vodopádů jsme se ještě zastavili u samotné řeky Una, která nás už předtím fascinovala svojí průzračností. Vypadala jako z reklamy na minerálku, čistá, tyrkysová, divoká a naprosto ledová. Míra se odhodlal do ní vlézt, já, která si potrpím na trochu vyšší teplotu vody (aspoň nad hranicí omrzlin), jsem zůstala na břehu. Potkali jsme tam navíc českou rodinku, se kterou jsme si spontánně vyměnili teplá piva – oni nám dali Budvar, my jim Kozla.

Ubytovali jsme se v klidném městečku Kulen Vakuf, kde nás přivítali moc milí hostitelé. Po chvilce odpočinku jsme ještě vyrazili na další vodopád, protože proč ne, když to máme za rohem. Jmenuje se Martin Brod a je už o něco klidnější, ale neméně kouzelný. Vodopád je tady součástí malého říčního labyrintu s dřevěnými lávkami a romantickými zákoutími. Je to ideální místo na podvečerní procházku, ticho a kávu, kterou jsme si dali přímo u šumící vody. Vzduch tu voněl vlhkou zelení a na chvíli jsme úplně zapomněli, že jsme ještě dopoledne byli úplně jinde.

Ale to pořád nebylo všechno. Nad naším ubytováním se totiž tyčil starý hrad, Old Town Ostrovica, a my si řekli, že si tam před večeří ještě vyjedeme. Cesta byla trochu dobrodružná, nahoru to ještě šlo, ale sjezd dolů byl chvílemi téměř smrtelný. Úzké serpentiny, štěrk, žádná svodidla… No prostě balkánská klasika. Ale jakmile jsme se vyškrábali nahoru, výhledy stály za každou kapku potu. Zřícenina hradu působila monumentálně a krajina pod námi byla jako z pohádky. „Jé tamhle bydlíme!“ Viděli jsme na celé městečko a ještě dál.

Po návratu do Kulen Vakuf jsme si sedli na večeři hned na konci naší ulice, obrovské bosenské porce, výborné maso a domácí atmosféra. Skoro jsme to nezvládli dojíst. S plnými břichy a hlavami plné zážitků jsme pak padli unavení, najedení a spokojení do postele.

Naší poslední zastávkou bylo malebné městečko Rastoke, známé jako „malé Plitvice“ (na těch velkých už jsme byli). A není divu, vodopády, říčky, dřevěné mlýny a kamenné mostky tvoří pohádkové scenérie, které lákají nejen turisty, ale i filmaře a romantiky. Město leží na soutoku řek Slunjčica a Korana a díky vodní síle tu v minulosti fungovala celá řada mlýnů, z nichž některé dodnes stojí.

Zde jsme se opět sešli s našimi přáteli, se kterými se obvykle potkáváme někde náhodně po cestách, taková naše malá cestovatelská tradice. S nimi jsme prošli celé městečko, schladili se ve vodě a dali si pozdní oběd. S Mírou jsme si nechali ještě doporučit jednu specialitu od místních, tajné koupání na okraji Plitviček. Prý se tam oficiálně nesmí, ale chodí tam všichni z okolních vesnic, tak proč ne? A ještě že jsme na ně dali! Tak krásné a klidné koupání jsme už dlouho nezažili, průzračná voda, klid, příroda a žádní turisté, jen místní. Ideální!

Večer jsme se s přáteli sešli u nás na ubytování, rozpálili gril, dali si chorvatské dobroty, víno, pivo, zasmáli se a vyměnili si zážitky. Naše kamarády totiž to největší dobrodružství – Bosna – teprve čekalo. My jsme si už oddechovali, ale pro ně to byl začátek nové cesty. A i proto bylo skvělé zakončit náš výlet právě takhle, v pohodě, při smíchu a mezi lidmi, se kterými nám je dobře.

Další den už nás čekala jen dlouhá cesta domů. A jak se to říká, cesta tam je vždycky delší než cesta zpět? No my bychom s tím úplně tak nesouhlasili. Sice jsme to zvládli také za jeden den, ale že by to bylo nějak rychlé? Zkrátka se nám nechtělo domů, ostatně jako z každého našeho tripu! Celý tenhle výlet jsme dali za 9 dní a najeli jsme něco přes 2500 kilometrů. Takže pro nás úplně ideální mini-roadtrip, co měl všechno: moře, ruiny, vodopády, procházky, horko a dobré jídlo… Prostě tak, jak to máme rádi.

Zdroj: autorský text