Istrie na horském kole: Lstivé mapy, historické město Buzet i návštěva kamenolomu

Je časně ráno a já jsem již třetím dnem na Istrii, kde jsem doposud prozkoumal krásnou cyklostrasu Parenzana, vedoucí po původní železnici. Pro závěrečný den jsem si však naplánoval opravdovou terénní trasu, kterou jsem, po přesunu od slovinských hranic, odstartoval v chorvatském městečku Livade.

Kdo četl první díl mého putování po cyklostezce Parenzana, zaznamenal zmínku o tomto městě, které původní železnice protínala a dále vedla přes nedaleké údolí řeky Mirny na Motovun.

Na rozjezd to je sice 7 kilometrů po silnici „cyklotrasa 281“ až na Zamaski Dol, kde za mostkem ostře stáčím vlevo a následně vpravo a mířím přímo na hráz vodní nádrže Butoniga, která je zásobárnou pitné vody pro široké okolí. Šotolinová cesta kolem koryta stejnojmenného potoka je ve střední části poněkud bahnitá a ukazuje se, jak hodně zde v předešlých dnech pršelo.

Po necelých dvou kilometrech se konečně dostávám pod hráz a následně k plotu, od kterého vidím i na větší část vodní plochy. Pokračuji kolem úpravny vody a následně stáčím ostře vpravo na cyklotrasu 513 a serpentinovou silničkou se začínám škrábat k dědince Barušići. Stoupání je to docela příkré a během chvilky jsem o více jak 100 metrů výše.

Užívám si pěkných výhledů nejen na samotnou nádrž a okolní vinohrady, ale především na okolní kopečky. To však ještě netuším, co tyto malebné zelené kopečky na Istrii skrývají. Silnička se zvedá až k dědince Luksići, kde cyklotrasa stáčí vlevo a čeká mě kratší traverz s ostrou pravou a prvním opravdovým terénním stoupáním.

Šotolinová cesta s kamením zde měla docela slušný sklon a dostal jsem se až na hranu stoupání, do 250 m n. m. Po stoupání většinou následuje klesání a tentokrát to byla příjemná lesní pasáž s několika zatáčkami, kde jsem během kilometru spadl o bezmála 150 metrů níže. Následovala hodně zajímavá a nečekaná část, kdy jsem v zeleném údolí, pod dědinkou Vrh, na necelém kilometru musel překonat pět brodů místní říčky. Vzhledem k tomu, že v mapách jsem říčku ani nenašel, vypadá to, že jde o tok, který je aktivní pouze v období dešťů.

Z údolí následně začala cyklotrasa 513 stoupat do dědinky Cunjci a kvůli přítomnému blátu bylo potřeba pár metrů vyšlápnout po svých, než se cesta proměnila opět v sjízdnou. Z dědinky je to již po hrubším asfaltu, ale do pořádné stojky, a tak znovu šlapat do kopce. Tepovka stoupá, stejně tak teplota vzduchu. Jsem opět ve výšce 250 m n. m., přejíždím silničku a dle plánu mířím na protilehlou hliněnou lesní cestu, která míří hodně ostře dolů.

Než se naději, jsem zase o 100 metrů níže a po průjezdu dědinkou Sirotići mě cyklotrasa neomylně vede do dalšího stoupání. Opět mě čeká slušná stojka, tentokrát po trávě mezi vinohrady. Zastavuji a koukám do mapy, a jak zjišťuji, kdybych se na hřebeni vydal po silnici vpravo, za 450 metrů bych se na trasu opět napojil a ušetřil bych si toto nepříjemné stoupání, ale na druhou stranu bych se připravil o pěkný zábavný sjezd.

Z vinohradů na mě čeká průjezd lesíkem a o pár metrů výše se cesta lehce narovnává, míjím takovou zvláštní „měsíční“ krajinu, která nejspíše vznikla vlivem člověka (asi těžby) a povětrnostním vlivům. Každopádně zajímavé a fotogenické místo, ze kterého to je již kousek k silnici kolem dalších vinohradů. Cestou si užívám několikrát pěkné výhledy zpět do údolí na okolní malebnou krajinu a kopce, stáčím vpravo a po silnici mířím na dědinku Sovinjak, jak jinak než do řádného kopce.

Na okraji obce, na dohled od kostela „svetog Jurja mučenika", zastavuji a užívám si z 300 m n. m. až dech beroucích výhledů. Vzhledem k tomu, že je dobrá viditelnost, nemohu přehlédnout skalní hřeben ležící na pomezí chorvatsko-slovinské hranice. Za obcí, stále po cyklotrase 513, mě čeká rychlý sjezd po silnici, který přerušuje odbočení vlevo na šotolinovou cestu, po které mizím opět v lese.

Historickou část jsem opustil bránou „Mala vrata“ a užil si další svižný šotolinový sjezd do moderní části města Buzet. Napojuji se na cyklotrasu 507 a mířím vstříc dalším terénním výzvám, mezi něž bezesporu patřil úsek po příjemné travnaté pěšince kolem kopce Rebar. Po rozbité silničce projíždím dědinky Kajini, Črnci a Sveti Duch, kde stáčím ostře vlevo a v následném sjezdíku padám o nějakých 50 výškových metrů níže.

Následuje ostrá pravá a začíná stoupání na dědinku Abrami, za kterou, poněkud přituhuje. Celé 3 kilometry dlouhé stoupání má převýšení 300 metrů a není tak úplně zadarmo. Jedná se o úzkou asfaltovou silničku, která se klikatí na hřeben a míjí dědinku Baradine, občas projede nějaké auto či karavan, jinak je tu klídek, a tak mám při dupání do pedálů čas se zaposlouchat do zpěvu ptáků.

Na hřebeni je rozcestí, kde cyklotrasa vede vpravo ke kostelíčku Sv. Blaž a následuje odměna v podobě krásného a rychlého sjezdu. Projíždím skoro zapomenutou dědinku Salež, kde je řada opuštěných kamenných domků bez střech pohlcených okolní vegetací, což si říká o snímek na památku. A právě zde naplno využívám horské kolo. Prudký sjezd plný odvodňovacích korýtek, čirá radost a úsměv od ucha k uchu. Za tuto zábavu skutečně předešlé náročné stoupání stálo, nicméně jet okruh obráceně bych rozhodně nechtěl.

Šotolka končí v dědince Trkusi, ze které vede po úbočí již asfaltka. Dochází mi pití a přede mnou nejhorší 3kilometrové stoupání, jaké jsem si mohl přát. Po vystoupání několika metrů jsem již na suchu a tak hned po dosažení vrcholu hledám nějakého živáčka z dědinky Zrenj, který by byl ochoten mi doplnit vodu do bidonu. Mám štěstí, vodu doplňuji, pořizuji pár fotek, na zastávce dávám svačinku a kochám se okolní krajinou. Jedno vím jistě, jsem na nejvyšším bodě, 465 m n. m., mého istrijského putování a teď už to bude jen z kopce.

Pokračuji nejdříve po silnici směrem na dědinku Žnjidarići, kterou zprava objíždím částečně po červené IPP trase a následně přes dědinku Poli, za kterou se napojuji na terénní cyklotrasu 18. Zprvu na mě čeká krásná zelená travnatá cestička, která se s klesajícími metry postupně mění v trialovou lehce kamenitou pasáž, kde se hodí určité terénní dovednosti. Bohužel Chorvati dokážou v mapách zaznačit i zcela nesjízdnou stezičku, kde je i kolo jaksi navíc a to se bohužel stalo i zde, ve zhruba polovině sjezdu. Co v mapě vypadalo jako rychlá serpentinová cestička, je spíše kančí stezka. V jedné z pěších pasáží si všímám skalního masivu a pod ním termálních lázní a následně více vlevo i jezírka.

Více jak kilometrový sestup prokládaný kratšími úseky v sedle byl takový nijaký a časově se cesta dosti vlekla, ale nakonec jsem se zdárně dostal na širokou šotolinovou cestu, kde se vydávám vpravo. Můj plán je totiž navštívit zdejší bývalý kamenolom Sveti Stjepan, který je vskutku hodně zajímavým místem. Jeho unikátnost vám asi více objasní přiložené fotografie, ale v krátkosti jde o kamenolom, kde těžba probíhala uvnitř skalního masivu a vzniklo zde několik obrovských místností podepřených sloupy nevytěžené horniny. Vstup do lomu je volný, ale určitě bych se choval obezřetně.

Od kamenolomu již sjíždím po rozbité a místy dešti zerodované šotolce k silnici a stále po cyklotrase 18 projíždím přes dědinku Gradinje a po dvou kilometrech stojím u auta v obci Livade. Vařím pozdní oběd, balím a mizím směr Itálie, za mořským osvěžením...

Zdroj: autorský text