Sardinie autem od severu k jihu: Krásné pláže, horské řeky a jedno nepříjemné překvapení

Je to již pár týdnů, kdy jsme si řekli, že na další dovolenou vyrazíme na Sardinii a Korsiku a ještě více nás v tomto plánu utvrdilo putování Fotra na tripu, který na rozdíl od nás tyto dva ostrovy navštívil kolem Vánoc a oslavil zde i Silvestr.

Vybrali jsme termín a už v lednu začali řešit trajektovou dopravu, která pro nás byla velkou neznámou a trochu oříšek. Původní plán plout z italského Civitavecchia do sardského přístavu Olbia ztroskotal na nefunkčnosti rezervačního webu lodní společnosti Grimaldi. Objednali jsme tedy prozatím alespoň zpáteční cestu z korsického přístavu Bastia do italské Savony u Corsica Ferries a záměrně vzali noční plavbu s kajutou, ať jsme na následný přesun do Dolomit vyspaní. Vše bylo ale jinak, o tom až později.

V následujících týdnech jsme řešili s Grimaldi nefunkčnost rezervačního systému a stále zvyšující se cenu naší plánované plavby na Sardinii, až jsme to u Grimaldi vzdali a plán cesty upravili. Zaplatili jsme si tedy noční plavbu opět u Corsica Ferries, a to z Livorna o den dříve, ale bez kajuty, však si odpočneme na pláži. Přesun mezi dvěma ostrovy jsme zajistili u lodní společnosti Sardegna Traghetti z městečka Santa Teresa do Bonifacia.

Tak to bychom měli, ještě jsme nevyjeli a více jak 20 tisíc korunek se odkutálelo k lodním společnostem. Nebude to levná dovolená, ale strašně se na ni těšíme! Řešíme ještě pojištění do zahraničí, děláme větší objednávku hotových jídel od Expres Menu a koncem června začínáme postupně balit vše potřebné i nepotřebné.

Je tu pátek 4. července, my ládujeme až po strop obří XXL kufr naší Toyoty, krátké zdřímnutí a ve 22 hodin večer vyrážíme na náš další road trip. V ranních hodinách levné tankování ve Slovinsku, kde si cestou dáváme také snídani a následně po italské dálnici míříme na San Marino, kde krátce po poledni parkujeme. Z pánské části expedice se rázem stávají průvodci, neboť San Marino důkladně poznali už loni, když zde strávili dva dny v rámci návštěvy Tour de France.

My však máme sotva dvě hodinky, a tak provádíme spíše takový letmý průlet centrem, zastávka na hradbách, nemohla chybět ani pizza a několik pěkných výhledů široko do kraje, kdy při dobré dohlednosti je vidět i moře u města Rimini. Z vnitrozemí se očividně blíží déšť, zvedá se vítr, a tak se více nezdržujeme, trajekt nepočká.

Cestou již mimo zpoplatněné dálnice přejíždíme za deště hory směrem na Florencii a dále přímo do přístavu v Livornu. Je čas večeře, tak si ohříváme jednu hotovku a za chvilku se již řadíme v přístavu do kolony čekajících aut. Trajekt má zpoždění, a tak vyrážíme na toalety a kopečkovou zmrzlinu, aby nám to čekání lépe uteklo. Je 21 hodin, čas našeho vyplutí, ale loď teprve připlouvá do přístavu, hodinka sem, hodinka tam, vítejte v Itálii.

Nejde o naši první plavbu na lodi s autem, ale první na takovém kolosu s parkováním v několika patrech, a tak jsme z toho trochu vyvalení, každopádně pracovníci na lodi to mají nacvičené, přesně vědí, kam a jak blízko auto mohou zaparkovat, aby se jich do podpalubí dostalo co nejvíce. Zde doplníme jednu důležitou informaci – před naloděním si k sobě nezapomeňte vzít veškeré potřebné věci, protože v okamžiku, kdy se za vás postaví další auto, se již do kufru nedostanete!

Opouštíme „garáže“ a vyrážíme hledat naše noční útočiště k přespání, neboť máme zaplacená takzvaná Pullman polohovací křesla, na kterých by se mělo dát celkem pohodlně nocovat. Procházíme několik pater trajektu, kde nechybí několik barů, jídelen, prostorný hrací koutek a na horní palubě i cosi jako bazének. Je čtvrt na deset a my konečně opouštíme pevninu a míříme směr Sardinie a za dobrodružstvím, takřka bez plánu. Pánové si nemohou odpustit točené pivečko (8 eur/půllitr) na dobrou noc a jde se spát.

Je tu neděle 6 hodin, krásný východ slunce z paluby trajektu, pár fotek, balíme věci a míříme do „garáží“. Není to tak jednoduché, protože fotr si jaksi nepamatoval, kudy se na palubu dostal, a tak situaci zachraňuje zbytek rodiny a po krátkém tápání se dostáváme do správné části obrovské lodi. Proto další upozornění – snažte si co nejlépe zapamatovat cestu, kterou jste se na palubu dostali, klidně si udělejte pár fotek, neboť při vylodění je to pak trochu úniková hra a bludiště v jednom.

V přístavu Golfo Aranci kotvíme s půlhodinovou sekerou v 7 hodin a vyrážíme hledat nejbližší možnou pláž, kde bychom se takhle po ránu mohli osvěžit. Volba padla na pláž Cala Moresca vpravo od přístavu, ale jak cestou zjišťujeme, pro nás přes zákaz vjezdu nepřístupná, a tak pořešíme jen nákup čerstvého pečiva a parkujeme na prostorném poloprázdném zpoplatněném parkovišti na snídani. Co čert nechtěl, po pěti minutách přichází dáma s bločkem a kontroluje, zda máme zaplaceno parkování. Snažíme se jí marně vysvětlit, že za 5 minut odjedeme, ale její tón v hlase zní nekompromisně, navíc jí moc nerozumíme. Proto naskakujeme do auta a přeparkováváme na nedaleké stání u průtahu obce. Při odjezdu jsme zaznamenali, že si cosi zapisuje, asi SPZ, tak to nám ten pobyt pěkně začíná. Sotva dvě hodinky na Sardinii a asi první pokuta.

Chtělo by to ale to moře, a tak míříme jižním směrem po pobřeží hledat pláž. V 10:30 parkujeme na příjezdové cestě a okamžitě z pláže Spiaggia Li Marini skáčeme do moře. Moře jak kafíčko, co se dá dělat, tak chvilku rovnáme záda na pláži, dáváme si dvacet, ještě jednou moře a frčíme dále na jih, kde zkusíme najít nějaký kemp. Slunce hřeje, v autě je teplíčko a v mapě nám padla do oka řeka, která by měla být souběžná se silnicí. Sjíždíme proto na vedlejší silnici. Jsme však v nadmořské výšce 900 metrů a říčka Riu Piricanas není zrovna moc přístupná, proto jedeme až ke křížení s jejím přítokem Bacu Silacaccero a v mapě si všímáme značeného vodopádu.

Odbočujeme na uzoučkou silničku vedoucí do lesa a klesáme o nějakých 50 metrů níže. Najednou před námi mezi stromy a u kraje silnice zaparkováno několik aut. Parkujeme, ve stínu stromů si rychle uklohníme oběd a vyrážíme z prudkého kopce k řece Bacu Silacaccero. Vody sice moc neteče, ale je v ní spousta lagun, ve kterých se osvěžuje pár lidí. Vybíráme si jedno místo o něco níže, ale k němu se dá dostat pouze z druhé strany, tak se vracíme k rozcestí a jdeme levou cestou přímo ke značenému vodopádu Cascata di Bau Mela a po chvilce se již smáčíme v čisté vodě tekoucí z hor. Voda chladná tak akorát, abychom se v tom vedru, které na Sardinii panuje, příjemně schladili. Místo to bylo, i díky vápencovým bílým skalám, nevšední a můžeme jej jednoznačně doporučit, neboť nebylo ani přelidněné.

Vracíme se k autu a vyrážíme směrem do prvního, předem vybraného, kempu u pláže Spiaggia di Planargia. Cestou náhodně narážíme na městečko Villagrande Strisaili, kde nás k zastavení přimělo několik maleb na domech. Věděli jsme o krásné obci Orgosolo, kterou zmínil v cestovatelském pořadu Fotr na tripu i Pepa, ale toto nás překvapilo. Parkujeme na bezplatném parkovišti a vyrážíme do ulic, pořizujeme několik zajímavých snímků, a když se dostaneme více mimo obytnou výstavbu, vidíme, že z hor se na nás žene déšť. To nás poněkud překvapilo, neboť předpověď pro Sardinii byla předpovídána na dva týdny jasno a bez deště.

Rušíme hledání dalších maleb a začínáme se vracet k autu. Déšť nás však cestou přiměl schovat se na předzahrádku nedaleké restaurace. Nakonec končíme ve vedlejší zavřené cukrárně, kam nás pozvala majitelka, která přišla během slejváku zkontrolovat provozovnu po výpadku proudu. Ochotně nám nabídla kopečkovou zmrzlinu a posezení v suchu, zatímco my přes okno pozorovali provazy vody valící se z nebe a následně i vydatné krupobití.

Za 30 minut je po všem, a tak se s paní loučíme, nadobro se vracíme k autu, pár fotek duhy a již vyrážíme dále. Krátce po 17. hodině přijíždíme k bráně kempu a po chvilce zjišťujeme, že mít auto přímo u stanu není na Sardinii úplně běžné. Vzhledem k tomu, že toto byla naše podmínka, loučíme se a vyrážíme dále. Vzhledem k vybraným místům, které plánujeme na Sardinii navštívit, se nakonec rozhodujeme dojet až na jižní cíp ostrova, což v našem případě znamená přejet hory plné serpentin a to zrovna nekvitují žaludky ženského osazenstva na zadních sedadlech.

Těsně před setměním zastavujeme u kempu Torre Chia, který má již zavřeno a navíc i zde auta u stanů neparkují. Začínáme mít trochu obavu, kde složíme hlavu, vracíme se kousek zpět a u města Pula po deváté večerní zastavujeme u kempu Cala D'Ostia. Slečna na recepci má pochopení a řeší s provozovatelem možnost parkování přímo u stanu a krátce po půl desáté již stavíme stan mezi vzrostlými stromy. Chystáme provizorní spaní jen v předsíňce, rychlá sprcha a jdeme spát, nebo lépe řečeno se o to pokoušíme, v tom neskutečném dusnu jsme během chvilky opět mokří, jako bychom právě vylezli ze sprchy. Asi až po hodině převalování se konečně aklimatizujeme a usínáme.

Je pondělí 7. července a před námi volný den v okolí kempu, abychom se po náročné cestě zabydleli a užili trochu relaxu. Plevouš při východu slunce vyráží na krátkou ranní procházku po pobřeží k hlásné věži Torre di Capo d'Ostia, Plevič si jde o něco později zaběhat a děvčata dospávají. Snídaně, vybalit věci z auta, zabalit věci na pláž a jdeme relaxovat na sousední pláž Spiaggia di Cala d'Ostia, nad kterou fotr ráno stihl vyfotit východ slunce.

Nedaleké město jménem Pula má název známý především pro město na chorvatském pobřeží, a tak je rozhodnuto, kam se odpoledne pojedeme podívat. Po obědě uléháme do hamaky a dospáváme předešlé dny tak poctivě, že jsme málem prospali celé odpoledne. Je 17 hodin, teplota šplhá ke 40 °C, parkujeme naproti supermarketu Crai Extra a vyrážíme do ulic města.

První, co nelze v Pule přehlédnout, jsou zavěšené fáborky, na které narážíme již od přípojky ulice Regina Margherita a jsou prakticky ve všech ulicích nejužšího centra města. Působí to zajímavě, nevtíravě a dodává to určitý punc originality a barevnosti jak uličkám, tak i náměstí Piazza della Chiesa, a také Piazza del Popolo. Obdivujeme staré centrum, na náměstí Piazza Unità si všímáme pomníku padlým ve válce a nedaleko míjíme kostel San Giovanni Battista. Cestou si dáváme ve zmrzlinárně Sottozero vynikající zmrzlinu a využíváme klimatizovaného prostoru k ochlazení.

Cestou k autu ještě rychlý nákup a vyrážíme k nedaleké pevnosti Torre del Coltellazzo, která se k návštěvě přímo nabízí. Placené parkoviště je společné i pro přilehlou pláž a placený je i vstup do rozlehlého areálu kolem pevnosti. My se spokojíme s pohledem a fotkou z prostranství u návštěvnického centra a směřujeme raději na pláž, kde po 19. hodině skáčeme do moře a užíváme si příjemnou podvečerní koupačku. Moře je čisté, bez řas a jen lehce zakalené od písku a vstup mírný, vhodné tedy i pro malé děti.

Vlevo od pláže Spiaggia di Nora nás ještě zaujal kostel Sant'Efisio a sousední kavárna, která je v obležení turistů užívajících si postupný západ slunce za hory ve vnitrozemí. Byl to pěkný odpočinkový den, ale ten další bude opět plný objevování, a proto se včas vracíme do kempu, zabalit s předstihem vše, co potřebujeme a jde se spát.

Úterý 8. července, brzké vstávání, Plíva je zdravotně marná, a tak vyráží jen pánové. Cestou na první pláž lehce upravujeme trasu a nahrazujeme válecí body za ty více akční, abychom něco zažili. Přejíždíme přes vnitrozemí až na západní pobřeží, cestou stíháme pěkný východ slunce z hor a míříme na jednu zastrčenou pláž Portu Bega sa Canna.

Od hlavní pobřežní silnice s nezapomenutelnými výhledy je to ale více jak tři kilometry a z toho kilometr po prašné šotolinové cestě. Cestou k pláži obdivujeme několik bílých skal, které se tyčí z moře, ta největší z nich až do výšky 133 metrů se jmenuje Sugar Loaf, tedy cukrová homole, a právě to je kulisa, kterou si následně při koupání užíváme. Taková pěkná, klidná romantická pláž, kde jsme krátce po deváté hodině úplně sami. Opět se nám tedy vyplatilo si přivstat a něco zažít, vidět pěkné místo bez davu turistů, tak jak to máme rádi, aby energie byla 100 % a nerušená.

Po hodince odpočinku se vracíme zpět k autu a začínáme stoupat zpět k hlavní silnici, kde se nad křižovatkou tyčí skalní masív Torre di Titti, stáčíme vpravo a vracíme se zpět podél moře až k pláži Spiaggia di Fontanamare, u které moře hraje všemi odstíny modré. Krásná podívaná, ale na koupání to není, neboť hodně fouká a jsou obrovské vlny.

Vnitrozemím se přesouváme k archeologickému nalezišti Su Nuraxi di Barumini, kterému dominuje třípatrový velký kamenný nuraghe. V obci Barumini si pod přístřeškem vaříme rychlý oběd, abychom stihli náš první větší sardinský výšlap. Čeká na nás totiž pod obcí Taccu sestoupat do údolí řeky Flumendosa (350 m n. m.) k vodopádu Sa Stiddiosa. Za vjezd se platí 7 eur za osobu, a tak se ptáme, jestli vodopád teče. Obsluha odvětí, že ano. My trochu pochybujeme, protože na Sardinii panovalo velké sucho a řada potoků i menších řek byla takřka na suchu.

Pokračujeme autem až na parkoviště, odkud vede značená turistická značka a čeká na nás sešup o 250 metrů, cestou míjíme vyhlídkové místo na jihovýchodní část údolí a skálu Perda S'Istore, kde stáčíme doprava a po závěrečné strmější části, kde přijde vhod i natažené lano, jsme dole u řeky. Proud řeky hodně slabý, místo vodopádu zde teče spíše takový čůrek a všude okolo je několik lidí. Přesouváme se o zhruba 500 metrů dále proti proudu a zůstáváme u jedné z větších lagun. Od zážitku i koupání jsme očekávali upřímně něco víc, ale to neovlivníme.

Balíme věci a vracíme se zpět na parkoviště, stoupání není zadarmo a ve všudypřítomném vedru se poněkud potíme. Je pět hodin odpoledne a říkáme si, že bychom ještě něco opravdu pěkného chtěli vidět. Necelou hodinku od nás je v mapě zakreslena kaskáda s vodopády, a tak tomu dáváme šanci. Po klikaté a úzké silnici se přemisťujeme o 50 kilometrů více na východ k říčce Riu Taquisara. Parkujeme na nedaleké vedlejší silničce a vyrážíme proti proudu říčky, nebo lépe řečeno potoka.

Po zhruba kilometru přicházíme k první z lagun, do které přitéká první z vodopádů S'Ogliu Ermanu. My ale pokračujeme dále kolem druhé laguny s ještě větším vodopádem, až přicházíme k místům, kde je velká stěna, po které by měl téci třetí vodopád přímo do menší skalní jeskyně. Bohužel vody je i zde málo a tento třetí vodopád je zcela suchý, proto potok toto místo menším proudem obtéká. Vracíme se k druhé laguně a krátce po půl sedmé skáčeme na Adama do křišťálově čisté vody. Nikde nikdo, takže si užíváme ničím nerušený zvuk padající vody, přesně tohle jsme ve zde panujícím vedru potřebovali a hledali.

Blíží se noc a zavíračka brány v kempu, vracíme se tedy k autu, rychle si ohříváme jídlo a vyrážíme na cestu. Čeká nás silnička plná serpentin a několik přejezdů zrušené úzkokolejné železniční trati. V nejvyšším místě před sjezdem k jezeru Lago Basso del Flumendosa nás ve tmě překvapí dva velcí toulaví psi, z nichž jeden šel nekompromisně proti vozidlu, až jsme museli zastavit a ne a ne uhnout a druhý se začal dobývat do zadní části. Nezbylo nám nic jiného než se nekompromisně rozjet, aby pes musel uskočit. V autě jsme mohli být docela v klidu, ale být zde na kole, nebo někde přespávat pod širákem, nemuselo by to dobře dopadnout.

Dole u jezera krátká zastávka pro kontrolu laku na autě po útoku psů a pokračujeme do kempu, kam přijíždíme těsně před 23. hodinou. Byl to pěkný den, viděli jsme cestou velkou část Sardinie a ve vodopádech se přesvědčili, že jsme na tom správném místě na světě. Cestování a poznávání je prostě krásné!

Zdroj: autorský text