Karpathos: Pěší cesta Avlona – Vroukounda není pro každého, ale kdo se odváží, nebude litovat

Na Karpathosu existuje mnoho krásných míst, ale jen málo z nich ve mně zanechalo tak silnou stopu jako pěší trasa z vesnice Avlona do Vroukoundy. Není to jen výlet. Je to cesta časem, krajinou i vlastními myšlenkami.

Už samotná jízda do Avlony je zvláštním zážitkem. Vesnice působí smutně, téměř opuštěně. Jako by tu život plynul úplně jiným tempem, nebo se spíš zastavil. Auto necháváme na kraji vesnice a k začátku stezky docházíme pěšky. Nejen kvůli parkování, ale proto, že to tak dává smysl.

Vstupní bod trasy je nenápadný. Začíná starou kamennou zídkou a bránou vytvořenou košatým fíkovníkem. Jakmile jí projdete, ocitnete se v jiném světě.

Cesta se zpočátku mírně zvedá a klikatí se podél horského masivu. Všude kolem vás je ticho, přerušované jen větrem a bzučením hmyzu. Každý krok provází vůně divokých bylin – tymiánu, šalvěje a oregana. Připadám si, jako bych šla krajinou, která tu existuje beze změny už tisíce let.

Jakmile dosáhnete nejvyššího bodu trasy, začne se stezka pozvolna svažovat směrem k pobřeží. Otevírají se první výhledy. Do skály zasazený malý kostelík, pasoucí se oslíci, zbytky kamenných zídek.

Najednou se před vámi objeví pozůstatky Vroukoundy. Jde o jedno ze čtyř starověkých dórských měst Karpathosu. Kyklopské zdi, náhrobky, zbytky opevnění. Pohřební komory vytesané do skály dnes zejí prázdnotou, ale jejich energie je stále cítit.

Zastavuji se a snažím se představit si, jak tu lidé žili. Jak vypadalo město, které zde ve 4. století př. n. l. prosperovalo. Ticho je tu jiné než kdekoliv jinde, a vy si uvědomíte, že TICHO je vlastně zvuk, který slyšíte a vnímáte.

Stezka vás dál táhne směrem k pobřeží. V dálce se objevuje jednoduchá dřevěná zvonička. Je jako magnet, který vás přitahuje spolu s dřevěným křížem k sobě. Na okraji mysu se nachází jeskynní kaple svatého Jana z Vroukoundy. Její vchod často „hlídají“ dva vyhublí oslíci. Tiše čekají, jestli se s nimi někdo rozdělí o svačinu.

Pod vámi se rozprostírá zátoka s tmavým pískem. V letních měsících se tu dá koupat, a pokud máte štěstí a půjdete ještě dál, narazíte na malé skalní jezírko naplněné mořskou vodou během přílivu. I za horší viditelnosti je v dálce možné zahlédnout majestátné vrcholky ostrova Sária.

Zpáteční cesta vede stejnou trasou, vzhůru, zpět do Avlony. Je náročnější, slunce pálí a stín tu prakticky nenajdete. Přesto bych neměnila. Právě tahle fyzická námaha dává celému výletu smysl. Po návratu doporučuji zastavit se v místní taverně. Jednoduché jídlo, chladný nápoj a pocit, že jste zažili něco opravdového.

Tato trasa není pro každého. Není snadná, není instagramová na první pohled. Ale pokud hledáte ticho, syrovou krásu a pocit, že jste na místě, které si vás pustí blíž, Avlona – Vroukounda vám zůstane v paměti dlouho po návratu domů.

Zdroj: autorský text