Dokonalou perlu Středozemí moc lidí nezná, přitom je tak blízko známému ostrovu. Byli jsme tam

Na ostrov Saria jsem se nevydala proto, že by byl slavný. Právě naopak. Přitahovalo mě to, že o něm skoro nikdo nemluví. Neobydlený ostrůvek naproti severnímu pobřeží Karpathosu, viditelný z Diafani jako tichý stín na obzoru. Místo, kam se nedá dostat jen tak, a možná právě proto jsem cítila, že tam musím.

Na loď nastupuji brzy ráno. Moře je klidné, vítr zatím jen naznačuje, že později během dne převezme vládu. Jak se Karpathos pomalu vzdaluje, Saria se přibližuje. Drsná, hornatá, bez jediného náznaku civilizace. Už z dálky působí jinak. Nehostinně. Upřímně. Magicky.

Ostrůvek Saria je malý, má sotva 20 kilometrů čtverečních, ale historie je tu nečekaně bohatá. Ve středověku sloužil jako útočiště pirátům, kteří z těchto vod kontrolovali obchodní trasy Egejského moře. Kdysi tu stála města Saros a Nysiros, dnes z nich zbyly jen kameny, ticho a prostor pro fantazii.

Úzký průliv, který odděluje Sarii od Karpathosu, je široký sotva sto metrů. Když ho míjíme, dochází mi, jak blízko a zároveň jak daleko od civilizace tohle místo je. Podle řecké mytologie se Poseidon rozhněval na svého syna Efialta, odtrhl severní cíp Karpathosu a hodil ho do moře, a tak vznikl ostrov Saria.

Dnes tu nikdo trvale nebydlí. Jen občas sem zavítají pastýři z Karpathosu, aby zkontrolovali svá stáda koz a ovcí, včelí úly nebo tu nasbírali byliny. Jinak tu vládne vítr, ptáci a moře.

Loď kotví v zátoce Palatia. Voda má neuvěřitelnou barvu. Je to čistý tyrkys, který vypadá až skoro nepřirozeně. Skáču do moře a na chvíli úplně vypínám. Žádný hluk, žádné skútry, žádná hudba z plážových barů. Jen voda, kameny a slunce.

Další zastávkou je Alimounda. Oblázková pláž, klidná hladina a ideální podmínky pro šnorchlování. Pod hladinou je život. Vidíte tu všudypřítomné ryby, skály, mořské jeskyně. Právě tady má domov i jeden z nejvzácnějších obyvatel Středomoří, a to tuleň středomořský.

Po koupání vyrážím pěšky. Stezka z Palatie do opuštěné osady Argos vede soutěskou, kterou kdysi protékala řeka Endi. Dnes je suchá, ale stěny kaňonu mluví samy za sebe. Když se dívám nahoru, skalní masivy se tyčí tak vysoko, že mám pocit, jako by se zavíraly nad mou hlavou.

Cesta není dlouhá, zhruba hodina tam a zpět, ale je intenzivní. V Argosu stojí zbytky domů, starý větrný mlýn a malý kostelík Agios Zacharias. Sedím tu chvíli sama a dívám se do krajiny. Přemýšlím, jaký asi byl život lidí, kteří si zvolili právě tohle místo.

Pokud se vám nechce na delší trek, i okolí Palatie stojí za průzkum. Stačí vystoupat pár výškových metrů a ocitnete se mezi ruinami středověké saracénské vesnice z 10. století. Kupolovité stavby, kamenné pece, zbytky sloupů. Procházím se tu celé hodiny. Zkoumám každý pirátský domek. Stojím na svahu, dívám se dolů na malý kostelík Agia Sofia v údolí a snažím se představit si každodenní život tehdejších obyvatel. Jak scházeli dolů k moři, ke kostelu a večer se zase vraceli zpět do kopců.

Z myšlenek mě vytrhne šustění. Ohlédnu se a přede mnou stojí oslíci. Jsou zvyklí na turisty a velmi dobře vědí, co hledají. Ano, vaši svačinu. To už znám z Vroukoundy. Tady je to setkání ale úsměvné jen do té doby, než dokud vám nezačnou systematicky prohledávat batoh.

Saria není ostrov, kam byste jeli odpočívat v klasickém smyslu slova. Je to místo, které vás vytrhne z komfortu, ale dá vám něco mnohem cennějšího, pocit dobrodružství a ticha. Odjížděla jsem s pocitem, že jsem se dotkla něčeho opravdového. Něčeho, co si nehraje na krásu, ale prostě je. A právě proto na Sarii jen tak nezapomenete.

Saria je drsná, chráněná oblast NATURA 2000, domov vzácných ptáků a divoké přírody. Není to místo pro každého. Ale pokud vás lákají zapomenutá místa, kde se stále dá slyšet ticho, pak by vám jistě neměla uniknout.

Zdroj: autorský text