Okolí Lipnice nad Sázavou láká k výletům. Haškův kraj nabídne umělecká díla, vyhlídky a Poesiomat

Právě zde prožil poslední léta svého života spisovatel Jaroslav Hašek a je tudíž na místním starém hřbitově i pohřben. Okolí Lipnice toho však nabízí více, než by se mohlo zdát, a proto si dovolíme vás pozvat do severozápadní části Vysočiny na krátkou procházku.

Parkujeme nedaleko lomu Kopaniny, kde vedle silnice, přímo u brány do firmy GRANIT LIPNICE, narážíme na dvě umělecká díla. Prvním je Monument Alea Iacta Est (v překladu „kostky jsou vrženy“), který byl odhalen v roce 2023 k 25. výročí založení firmy a Monument Nomen Omen (v překladu „jméno (je) znamení“) odhalený v roce 2015. Obě díla pocházejí od havlíčkobrodského výtvarníka Radomíra Dvořáka. Pro neznalé mohou být tato díla na okraji lesa poněkud milým překvapením.

My však míříme dále směrem k hlavní silnici 347, kde na nás čeká další umělecké dílo a hádejte, kdo je jeho autorem. Vlevo u silnice nemůžete minout 2,65 metru vysokou žulovou hlavu, která je sestavena z osmi částí a je věnována na památku Jaroslava Haška jeho vnukem a autorem je opět pan Dvořák. Skutečně netradiční umělecké dílo, které se v okolní zelené krajině náramně vyjímá a nepůsobí nijak rušivě.

Po krátkém kochání se vracíme zpět a po široké šotolinové cestě míříme vpravo do lesa, přičemž nám společnost dělá zelené turistické značení. Cesta je příjemná, spíše po rovině či do mírného stoupání, až k rozcestí Starý lom, kde se dáváme vpravo a jdeme k zaplavenému lomu Hřeben IV.

Z vyhlídky nad lomem je možné dohlédnout až do unikátního rekreačního objektu z let 1965-1969, tzv. „Tábornické školy“, který byl v roce 2022 navržen k prohlášení za kulturní památku. Dle dostupných informací je však objekt v soukromém vlastnictví a vstup je tam tedy zakázán, čemuž v minulosti tak nebylo.

Vracíme se zpět k rozcestí a pokračujeme vpravo po naučné žluté značce, která na dalším rozcestí směřuje opět vpravo k dalšímu žulovému lomu, tentokrát Hřeben I, kde je místo, které jsme si i díky různým Facebook skupinám přidali před lety na seznam plánů k návštěvě. Jde o zhruba 2,5 m vysoký vytesaný trojúhelník, v němž jsou oči nesoucí zlatý nápis Exit a Enter. Reliéf zvaný „Zlatý voči“ patří k národnímu památníku odposlechu, do nějž patří i ústa a ucho, ale o nich až později.

Po chvilce se od lomu vracíme zpět k hlavní cestě a po zelené turistické značce pokračujeme vpravo a zhruba po 100 metrech se dostáváme z lesa, aby se před námi otevřel výhled na rozlehlou louku a po chvilce i na Hrad Lipnice, který se majestátně tyčí nad okolní krajinou.

Na nedalekém rozcestí míjíme Modrý kříž, u kterého byla v roce 2018 vysazena Lípa svobody, někdy označována jako Lípa republiky. My stáčíme vlevo a stále po zelené míříme k silnici, kde se dáváme vpravo a okrajovou částí města Lipnice stoupáme po historické dlážděné cestě, podél dlouhé kamenné zdi, k centru.

Na rozcestí u studny a sochy sv. Floriána, na dohled od torza západní brány, odbočujeme vpravo. Po žluté naučné stezce směřujeme k nedaleké zahrádkářské kolonii a především na skalní hřeben zvaný jako Lipnický utajený val, ze kterého máme lipnický hrad jako na dlani. Na vrcholu, vpravo od skal, míjíme zříceninu Bílá věž z 16. století a kapli sv. Antonína, pod níž se nachází odpočinkové místo s krásným výhledem na hrad, přes zeď starého hřbitova.

Rozhodně nemůžete minout Poesiomat, jenž tvarem připomíná periskop ponorky, ale po zatočení klikou se rozezpívá, anebo promluví hlasem kastelána Marka Hanzlíka o Jaroslavu Haškovi, Janu Zrzavém, Jiřím Wolkerovi a jiných umělcích spjatých s Lipnicí nebo o hradních pověstech (viz krátké video). Při cestě z vyhlídky se nezapomeňte zastavit na starém lipnickém hřbitově, kde v jeho horní části leží hrob Jaroslava Haška a vpravo od hřbitova potom pomník slavného spisovatele.

Pokračujeme však směrem k hradu a na rohu náměstí míjíme penzion a hostinec U České koruny, který provozují potomci Jaroslava Haška a kde napsal část svého nejslavnějšího díla Osudy dobrého vojáka Švejka. Nad náměstím se nachází domek, kde Hašek žil a nyní je v něm zřízen památník s expozicí. Od domku je to na hrad coby kamenem dohodil, a tak milovníci návštěv hradů mohou prozkoumat jeho útroby. My však pokračujeme po chodníčku pod hradem ke kostelu sv. Víta a kolem zvonice do nedalekého amfiteátru, kde se konají koncerty, festivaly či divadelní představení.

Pod amfiteátrem se napojujeme na červenou naučnou stezku a kolem občerstvení Panská Vobora míříme opět do lesa. Tentokrát není povrch cesty šotolinový, ale mírně stoupáme po hodně staré cestě, která je vyskládaná kameny. Jsme u dalšího z lomů, značeného jako Dvojka, kde se od roku 2006 nachází další z děl věnovaných odposlechům. Jde o téměř třímetrové dílo Ústa pravdy, které je inspirováno italským reliéfem Bocca della Verità (volně přeloženo „Ústa pravdy“), jež se nachází v předsíni římského kostela Santa Maria in Cosmedin.

Od přilehlého ohniště vede poněkud krkolomnější neznačená cesta, částečně po přírodním schodišti, ale jde o sestup s větším převýšením, a proto je třeba dávat pozor. Po zhruba 300 metrech se dostáváme k poslednímu z lomů, které máme v plánu navštívit. Jedná se o lom zvaný Jednička, kde se od roku 2005 nachází poslední památník Bretschneiderovo ucho, jehož autorem je, stejně jako u všech předešlých, výtvarník Radomír Dvořák.

Tři metry vysoký ušní boltec dostal název podle tajného policisty ze zmíněného slavného Haškova románu. Stojí za to zmínit, že všechny tři památníky odposlechu figurovaly v pohádce Princezna zakletá v čase, která měla svoji premiéru v roce 2020. Od lomu se vydáváme západním směrem po žluté naučné stezce a scházíme k silnici, kterou šikmo křižujeme a směřujeme k soustavě tří rybníků.

Prvním z nich je Váha, druhým a největším je po levé straně hráze Prostřední rybník a vpravo za stromy je ukrytý poslední rybník Metelka. Z hráze rybníka Prostřední rybník se nám přes hladinu otevírá opět pěkný pohled na Hrad Lipnice. Za hrází na rozcestí Starý lom odbočujeme vlevo a po zelené turistické značce se vracíme zpět k autu. Ač bylo pod mrakem, byl to příjemný výlet a bylo stále na co koukat.

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com