Sardinie nás zase překvapila. Za plážemi se schovávají barevná města, skály i místa bez turistů

Sobota 12. července a náš road trip pokračuje brzkým vstáváním a dvouhodinovým přesunem na nejzápadnější část ostrova, kde nám za městem Stintino padla do oka pláž Il Gabbiano. Krátce po sedmé jsme na místě a začínáme hledat místo k zaparkování. Vzhledem k tomu, že jde o vyhledávané místo s řadou ubytovacích kapacit, se zde za parkování platí.

My nakonec necháváme auto na menším bezplatném parkovišti kilometr od pláže a jdeme pěšky. 180kilometrový přesun se vyplatil, po osmé jsme na pláži mezi prvními, zabíráme místo v bezplatné zóně na písku, dáváme snídani a kocháme se klidnou hladinou moře. Vlevo na obzoru máme starou strážní věž z 16. století Torre della Pelosa a před námi ostrovy Isola Piana a Asinara, prostě nádhera, která se musí zažít. Při následném šnorchlování zjišťujeme, jak bohatý je zdejší podmořský život a také, jak průzračná je tu hladina. Stojíme po pás ve vodě a zcela zřetelně vidíme prsty na nohou, to je prostě Sardinie!

Po dvou hodinách válení a šnorchlování se zvedáme a vracíme se na parkoviště, kde si ve stánku kupujeme voňavé broskve a nektarinky. A ta výborná chuť! To nelze srovnávat s ničím, co se k nám do marketů vozí přes půl světa. Pokračujeme jižním směrem, krátká zastávka po vzoru Fotra na tripu u Neptunovy jeskyně, kde je na nás v poledních hodinách již hodně živo. S tím se pojí navíc problém zaparkovat. Stojíme na hraně zákazu parkování a tak raději děláme jen pár fotek u vstupu a přejíždíme opodál na vyhlídku Isola di Foradada, která právem patří mezi nejfotogeničtější místa Sardinie. Podobně je na tom i záliv Porto Conte na druhé straně od vyhlídky. Ač je přes 35 °C, je zde na větru velice příjemně a kocháme se výhledem na skály, které vystupují z mořské hladiny.

Nic ale netrvá věčně, před námi je cesta do města Alghero. Oběd řešíme hotovkou, kterou ohříváme za autem vedle silnice. Je 13 hodin, tentokrát parkujeme bezplatně pod vysokým kolem na dohled od historického centra města a vyrážíme po náplavce podél přístavu do úzkých a klikatých uliček. Naše první kroky však vedou do parku Lepanto Cecchini a následně Giuseppe Manno, kde je ve stínu korun stromů velice příjemně.

Z parku pokračujeme kolem historické věže Porta Terra až k pozůstatkům věže San Giovanni, kde si na rohu všímáme dlouhé fronty na zmrzlinu. Tušíme, že toto je to správné místo na pravé letní osvěžení. Nemýlíme se a tak zmrzlinárnu Artigianale můžeme rozhodně doporučit. Poté míříme ke věži San Giacomo, která se nachází u nábřežních hradeb a stáčíme vpravo a podél moře míříme směrem ke katedrále Santa Maria s vysokou zvonicí, která je vidět snad ze všech koutů města. Na dohled od katedrály leží náměstí Antonia Sanna, kterému dominuje socha v podobě historického vysokého kola, na podobném absolvoval náš Josef Zimovčák trasu Tour de France.

Z náměstí mizíme v barevných úzkých uličkách, které mají za sebou kus historie a určité kouzlo i díky množství obchůdků, galerií, restaurací či barů. Bránou Porta a Mare se dostáváme, jak název napovídá, opět k moři, kde v přístavu kotví řada lodí. Míjíme stejnojmennou věž a míříme zpět k vysokému ruskému kolu, které z dálky dominuje celé přímořské promenádě. Po letmém „průletu“ částí města lze souhlasit, že jde skutečně o malou sardinskou Barcelonu, jak je Alghero často nazýváno.

Naše putování po ostrově ale pokračuje a tak se přes několik pěkných výhledů na moře, okolní krajinu a jeden vyschlý vodopád dostáváme až do starého města Bosa, které nás zaujalo před několika dny při cestě z měsíční krajiny (viz druhý díl). Počáteční problém najít místo k parkování, řešíme více bokem na ulici Salvador Allende a opět vyrážíme do historické části města.

První památkou, na kterou narážíme, je katedrála Immacolata Concezione ze 14. století, o jejíž zeď je opřeno několik pláten s pěknými obrazy. Od katedrály odbočujeme vpravo a začínáme postupně stoupat klikatými úzkými uličkami mezi nevšedně barevnými domky k ulici Canonico Gavino Nino, odkud je to již pár desítek schodů až na nejvyšší místo, kde stojí dominanta města a širokého okolí, hrad Serravalle. Hrad ze 13. století řadu let chátral, až byl v roce 1893 rozsáhle zrestaurován a následně prohlášen kulturním dědictvím.

Vracíme se po schodech, odbočujeme vpravo po ulici Canonico Gavino Nino a míříme k vyhlídce, ze které se nám otevřel přes střechy domů jihozápadní pohled na městečko Bosa Marina a moře. Po schodech se dostáváme kolem kostela Madonna del Carmine na kruhové náměstí Vincenzo Gioberti, kterému dominuje pěkná kašna, uprostřed níž je velká kamenná koule s vodotryskem. Cestou zpět k autu to bereme ulicí Emanuele Secondo přes náměstí Cosituzione a kolem kostela Rosario, který nás upoutal nevšedně umístěným ciferníkem hodin na stěně nad vchodem.

Cestou do kempu jsme měli v plánu ještě zastávku v rovině Cabu Abbas, nadohled od města Torralba u jednoho z kamenných nuragů. Nuragu Santu Antine, který pochází z doby bronzové a vedle něhož stála původně i vesnice, dominovala kamenná věž, jejíž výška přesahovala 25 metrů a patří k nejimpozantnějším nuragům na Sardinii. Nás však již tlačí čas a tak jen rychlá fotka z dálky a pokračujeme k vyhlídnutému vodopádu Li Pischini, který je necelý kilometr od silnice, u které leží i menší parkoviště.

První část cesty lesem vede po široké šotolinové cestě až k muzeu organického environmentálního umění, zde se cesta mění v pěšinku, která vede podél koryta přes balvany a skály. Zde již začínáme tušit, že kvůli suchu i zde z vodopádu nic nebude, protože nikde nic nehučí a v korytě, až na jednu větší lagunu, teče jen slabý čůrek vody. Je to škoda, protože v jiném ročním období by to zde musela být jiná podívaná. I přes neblahé tušení pokračujeme a pořizujeme pár pěkných fotek zdejší zelené vegetace, ze které vystupují mohutné skalní útvary. Za betonovou lávkou přes koryto zjišťujeme, že k vodopádu se houštím nemá smysl prodírat a tak se vrchní cestou kolem restaurace vracíme zpět na parkoviště.

Je krátce po osmé večerní a chtělo by to něco do žaludku. Máme štěstí, cestou nám před městem Luras padl do oka reklamní poutač lákající k návštěvě samoty s Bonvicino Ristorante Pizzeria Di Francesco Quargnenti. Jídlo jsme měli i s kulturní vložkou, protože se zde zrovna konala hodně veselá svatební hostina. Ceny jídla přijatelné, dopřáváme si výborné točené pivko, jediné, s čím jsme tak nějak nepočítali a útratu poněkud prodražilo, bylo jakési „obslužné“ v hodnotě 10 euro. Do kempu se vracíme krátce před 23. hodinou noční, dáváme si chlazený drink na dobrou noc a těšíme se na výlet, který nás hned ráno čeká.

Neděle ráno a před námi průzkum severní části ostrova, na kterou jsme se na základě nalezených fotografií obzvláště těšili. Po 55 kilometrech od kempu parkujeme na zpoplatněném parkovišti v městečku Capriccioli a míříme k pláži Elephant's Beach, jejíž dominantou je skála ve tvaru slona. Jak však posléze zjišťujeme, přístup k pláži je možný pouze po strmých skalách ze sousední dlouhé pláže. Nejpohodlněji se sem lze dostat na lodi či doplavat. Rozděláváme proto základní tábor na pláži Celvia a pánská část výpravy pokračuje krkolomnou cestou po skalách omrknout onu sloní pláž. Vzhledem ke kvalitní obuvi ve formě žabek a sandálů se z výpravy stává poněkud nebezpečné dobrodružství, které naštěstí pro oba dopadlo dobře. Krátce po deváté ranní si dávají vrcholové selfie se slonem a stejnou cestou se vrací zpět do základního tábora.

Po dvou hodinkách relaxu a šnorchlování v okolí pláže Celvia se vracíme k autu a přesouváme se na poloostrov Capo d'Orso na okraj stejnojmenného městečka, kde nás na parkovišti okamžitě zkasírují a dalších pár drobných necháváme u vstupu na vycházkovou trasu vedoucí k jedné z dominant severovýchodní části Sardinie. Jde o obrovský žulový útvar Roccia dell'Orso, jenž připomíná medvěda a je od něj překrásný výhled na souostroví La Maddalena s tyrkysově zbarveným mořem a také na pevnost Fortezza di Capo. Výšlap ke skále není tentokrát nijak náročný, sice je to do kopce, ale cesta je upravená a včetně cesty zpět se dá stihnout do jedné hodinky.

Čeká na nás ještě pár zajímavých míst a tak se krátce po poledni přesouváme o 10 kilometrů osvěžit na pláž nedaleko hotelového resortu Costa Serena, která nás však trochu zklamala. Přece jen jsme již po těch pár dnech na Sardinii rozmlsaní lepší kvalitou moře i pláží a tak se po chvilce vracíme k autu, dáváme svačinu a frčíme dál. Po silnici SS133 a následně po silničce, která se klikatí a několikrát křižuje říčku Liscia, která vtéká do stejnojmenného jezera, jež je naším dalším cílem.

První zastávkou je na severním břehu kostelík San Bartolomeo na dohled od přírodní památky Olivastri Millenari, kam se v páté sérii podíval i Fotr a jeho rodinka. Naleznete zde nejstarší olivovník celé Itálie a jeden z nejstarších v celé Evropě. Jeho stáří je odhadováno na 3000-4000 let! Cestou kolem jezera několikrát zastavujeme a pořizujeme pár pěkných fotek jižním směrem, kam máme také namířeno, neboť se zde nachází další pěkné fotogenické a historické místo Li tre Ponti (tři mosty).

Jezero objíždíme západně po silnici SP136 a na kruhovém objezdu odbočujeme vlevo na silnici SS427, ze které následně odbočujeme vlevo a přes samoty po hodně úzké silničce klesáme k bývalé železniční trati, kde za přejezdem parkujeme. Nutno zmínit, že klesání je to opravdu řádné a některé vozy s přejezdem, směrem proti kopci, mohou mít problémy. Vydáváme se podél trati k bývalé železniční stanici, kde vzniklo příjemné zastřešené posezení. Zastávka je na dohled od nejdelšího z mostů, před kterým se trať rozdvojuje a vede více východněji delším obloukem přes dva menší mosty.

Scházíme k jezeru, jež má kvůli suchu sníženou hladinu a vpravo se nám otevřel pohled na dlouhý mohutný most, který se tyčí nad východním zálivem. Most podcházíme a míříme dále do zálivu k druhému z mostů. Kdo má rád železnici, mosty a přírodu, ten se do tohoto prostředí zamiluje. Vzhledem k tomu, že oblast kolem mostů není až tak profláknutá, tak ani v letních měsících zde nebudete narážet na davy turistů. Po zhruba 30 minutách absolutního ticha, které rušilo jen šplouchání hladiny o pilíře mostů, se vracíme zpět k autu a pokračujeme v průzkumu ostrova.

Cestou nečekaně narážíme na malou obec, nad kterou se tyčí skalnatý hřeben hor Cugnana a samo o sobě jde o hodně zajímavé místo. Obec San Pantaleo leží jenom ve 150 m n. m., ale my si připadáme jako někde v horském středisku. Však posuďte sami podle fotek. V uličkách brouzdáme zhruba hodinku a jsme neskutečně překvapení, jak na nás zde dýchá kultura řemesel, čistota, klídek, romantika na každém rohu. Možná právě proto se obec stala součástí natáčení jedné z bondovek Špion, který mě miloval z roku 1977.

Jednou z dominant je kostelík se zvonicí San Pantaleo. Pokud se sem vypravíte, což rozhodně doporučujeme, nevynechejte ani úzké uličky navazující na centrum, a to především ty, které jsou věnovány řemeslům, jež zde jsou nebo byly provozovány. Cestou si neodpustíme zastávku v místní cukrárně na výbornou kopečkovou zmrzlinu, kterou během procházky ještě jednou navštívíme a zkoušíme další příchutě.

Nabití energií z tak krásného a nečekaného místa se vracíme zpět do kempu a v podvečer se vydáváme pěšky na pláž La Cinta na koupačku při západu slunce. Na pláži jsou desítky lidí, se kterými se společně kocháme koncem dne a osvěžením na jedné z nejdelších pláží s výhledem na nedaleký ostrov Tavolara. Jdeme spát a těšíme se na to, co nám naše putování ještě v dalších dnech přinese, ale o tom zase až příště.

Zdroj: autorský text