Na Sardinii jsme našli pláže skoro bez lidí. Za jednou jsme jeli pět kilometrů po šotolině

Je středa 9. července 2025 a náš road trip po Sardinii pokračuje brzkým budíčkem, abychom při východu slunce opouštěli kemp. Cestou krátká zastávka v městečku Teulada pro pečivo a na snídani v parku, kterému dominují košaté stromy s mohutnými kořeny. Více se nezdržujeme a pokračujeme dále, plán je opět nabitý.

Cestou míjíme po levé straně rozlehlou základnu NATO a míříme na písčitý výběžek s pláží u městečka Paringianu. Pro naši Toyotu se jednalo o 5kilometrový docela slušný off-road po nezpevněné prašné cestě s roletami, kolejemi či boulemi. Cesta od hlavní silnice vede částečně mezi rákosím a keři až na konec cesty, kam se lze legálně dostat a kde něco po půl desáté parkujeme. Dále již jedině pěšky!

Po písčité cestě je to na pláž Spiaggia di Punta 'e S'Aliga zhruba kilometr a jsme na místě. Nikde nikdo, jen my a jedna ohlodaná hlava ryby. Nejedná se o klasickou pláž, ale takový 2,5 kilometru dlouhý výběžek obklopený mořem, kdy při odlivu lze přejít z jedné části výběžku až na konec. Při naší návštěvě byl výběžek rozdělen mořem a z okrajové části výběžku se stal přibližně kilometr dlouhý ostrov. Přebrodit by se tam určitě dalo, ale nebyl k tomu důvod.

Z pěkné pláže máme vpravo výhled na nedaleký ostrov San Pietro a vlevo na Sant´Antioco. Moře je zde zkraje mělčí, vhodné tedy i pro menší děti, ale dále od břehu si můžete užít pěkné koupačky v čistém moři. Ač se jedná striktně o písčité podloží, ani v menších vlnách a větru se písek nevíří a pod hladinou je parádní viditelnost. Rybiček zde ovšem moc neplave.

Po hodince se vracíme k autu a vyrážíme navštívit další zajímavá místa. Cestou si vaříme rychlý oběd a za nedlouho míjíme po levé straně rozsáhlé soliny, kde se získává kvalitní sardinská mořská sůl. Následně po uměle vybudovaném náspu míříme ke starému historickému mostu Antico Ponte Romano a poté na ostrov Sant´Antioco, kde parkujeme ve stejnojmenném největším městě a vyrážíme na krátkou procházku ulicemi města.

Míjíme farnost Santa Maria Goretti s vysokou zvonicí a nedaleké turistické informační centrum se zajímavou sochou před ním. Po pár metrech narážíme na pěkné a prostorné náměstí Italia, kterému dominuje velká kašna, u které nechybí ani lavičky k posezení. Je však pravé poledne a my proto míříme dále, do stínu uličky Corso Vittorio Emanuele Terzo, kde narážíme na pult s velkým výběrem zmrzlin, kterému nikdo z nás nemůže odolat. Zmrzlina výborná, a tak můžeme provozovnu Gelateria Artigianale doporučit.

Zanedlouho mizíme vlevo v uličce Solferino, jež se vyznačuje především schodištěm a mozaikou z kamenů. Pokračujeme vpravo po ulici Belvedere, kde je řada zajímavých a stylových barevných domů nebo těch s přiznaným původem stavebního materiálu v podobě kamene a vpravo si při pohledu uličkou Alfredo Baccarini, také se schodištěm, vychutnáváme pohled na moře. Scházíme na náměstíčko Alcide De Gasperi, kterému dominuje kostel Sant’Antioco Martire s pěknou zvonicí, vedle které se nachází městská knihovna.

Pokračujeme směrem k moři, míjíme pevnost Sabaudo Su Pisu Sant'Antioco Sardegna, jež je součástí rozsáhlé oblasti, kde by hradologové a archeologové vydrželi několik hodin. My se dlouho nezdržujeme, procházíme přes kulturní prostory Arena Fenicia a scházíme k silnici, která nás vede k nábřeží. Procházíme skrz přístav a po pěkné promenádě míříme k rozlehlému parku se sportovní halou, dětským hřištěm a zpět k našemu automobilu.

Pokračujeme po východním pobřeží a míříme na nejjižnější cíp ostrova Sant´Antioco, kde nám padla do oka jedna z pláží. S parkováním je to tu poněkud horší, ale nakonec místečko nacházíme a čeká nás náročnější sestup až k pláži u zátoky, která je využívaná jako kotviště a v mapách proto označovaná jako Porto de s'Acqua sa Canna. Celá zátoka je překrásně zbarvená, připadáme si jako někde v Karibiku, jediné co trochu tento dojem kazí, jsou chaluhy, ale není to žádná hrůza.

Po půlhodinovém osvěžení se balíme, částečně se vracíme a následně pokračujeme po západním pobřeží. Krátká zastávka u pláže Spiaggia di Calalunga, která byla takřka bez lidí, ale odradilo nás parkovné, které jsme na tu chvilku odmítli platit. Pokračujeme proto dále a vzápětí přímo u silnice narážíme na hodně zajímavé kamenné útesy rostoucí přímo z moře, ze kterých se postupem času uvolňují kameny a padají do moře. Nedaleké dva skalní útvary zvané Scogliera di Macori a Nido dei Passeri jsou opravdu impozantní místa, která mají zvláštní energii a rozhodně stojí za krátké zastavení.

Pokračujeme severní částí vnitrozemí až zpět do města Sant´Antioco a přes násep se vracíme na Sardinii. Objíždíme opět vojenský prostor NATO a volíme pobřežní silničku SP71, která se krásně klikatí po jižním pobřeží a moře je od slunce krásně vybarvené. Fotíme několik výběžků, na nichž stojí několik hlásek, z nichž nejkouzelnější jsou bezesporu Torre di Pixinnì a Capo Malfatano a krátce před půl sedmou zastavujeme ještě na koupání.

Padla nám do oka další pěkná pláž Spiaggia di Tuerredda s dominantou v podobě zeleného ostrova Tuerredda. Jen počítejte s tím, že zde bezplatně lehce nezaparkujete a riskovat pokutu či odtažení se nemusí vyplatit. Na pláži s průzračným mořem trávíme krásnou hodinku a užíváme si šnorchlování s rybičkami. S blížícím se večerem nám cestou do oka padá ještě jedna pláž, kde i díky nedalekému útesu lze očekávat příjemné šnorchlování a tak neodoláme. Parkujeme na příjezdové cestě k pláži Spiaggia Di Campana Pontile, kde vydržíme až do soumraku. Cestou do kempu se ještě na otočku stavujeme na rychlý nákup v Pule a potom spát, protože další den bude opět nabitý.

Blíží se 17. hodina a tak se vydáváme opět na cestu, krátké přizastavení na okraji historického města Bosa a následně i na vyhlídce nad městem, kde jeho originální barevnost máme jako na dlani, včetně hradu Serravalle. Již v tento okamžik víme, že se zde ještě některý další den zastavíme a projdeme se v jeho uličkách mezi barevnými domečky. Nyní nás však začíná trochu tlačit čas a tak bez dalšího zdržování pokračujeme směrem k vyhlídnutému kempu u města San Teodoro, kde krátce po osmé večerní vybíráme místo pro náš stan.

Fotr zavelel, že dnes již nevaří a tak vyrážíme na hodně pozdní večeři do centra města a Plevič cestou vybírá dle recenzí vyhlášenou pizzerii Il Diamante, kam tedy směřujeme naše kroky. Fronta čekajících lidí následně jen vyhlášenost tohoto gurmánského stánku potvrdila a tak i my bez předchozí rezervace vyčkáváme, až se uvolní nějaké to místečko. Čekání se vyplatilo, máme stůl a ve 22:45 pizzu na stole. Ta vůně, i ta chuť hmmm, tohle je ta pravá Itálie! Na vytrávení volíme krátkou procházku centrem města, kde se konal večerní trh všeho možného. Zde to skutečně žije dlouho do noci, ale my se s blížící půlnocí vracíme zpět do kempu a uléháme po náročném dni ke spánku.

První ráno v novém kempu a hned originální budíček. Ležíme a něco nám neustále u hlavy houká, takový příjemný přírodní zvuk. Vstávat se nikomu moc nechce, fotr nakonec leze ven a po návratu z toalety si všímá, jak kolem stanu chodí dcera a něco fotí. Bylo to mládě sovy, asi výrečka malého. Plevouš se vydává do centra města pro čerstvé pečivo a k němu přímo v pekárně kupuje i výbornou kvalitní šunku. Ještě aby nebyla výborná, když 4 plátky stály 4 eura!

Po jeho návratu si tedy vychutnáváme čerstvou snídani a těšíme se na volný den na pláži, která sousedí s kempem. Pláž je písčitá a dlouhá, takže nebyl problém najít si pěkné místo k odpočinku. Moře čisté, menší vlnky a při šnorchlování si užíváme bohatý podmořský život. Celé dopoledne na pláži, opalování a plavání, to je přesně to, co jsme po předešlých náročných dnech potřebovali, ale nic netrvá věčně.

Vracíme se do kempu, fotr vaří oběd, krátká siesta a v odpoledních hodinách se vydáváme na návštěvu nedalekého přístavního města Olbia. Parkujeme bezplatně nedaleko sportovního areálu a vydáváme se do uliček města, které je mimo jiné vstupní branou většiny turistů při cestě z pevniny. Míjíme farnost Sacra Famiglia se zvonicí a míříme směrem k mostu, který vede přes záliv, do kterého se vlévá kanál Saligheddu. Již z mostu nás zaujala prostorná náplavka s chodníkem a cyklostezkou a v dáli pozorujeme vysoké stěžně lodí v přístavu.

Scházíme na náplavku a míříme směrem k vysokému vyhlídkovému kolu, míjíme historickou budovu městského úřadu, kolo, pod nímž stojí stylový dětský kolotoč, procházíme nedaleký park na dohled od archeologického muzea a pokračujeme do parku Memoriale 18 novembre 2013, který leží v dalším ze zálivů a dominuje mu několik kamenných skulptur. Přecházíme dva z přítokových kanálů a přes most se dostáváme za koleje a stáčíme zpět.

Nakrátko nahlédneme do rozlehlého parku Fausto Noce, kde nechybí spousta zeleně, rozkvetlé keře, kašna, umělé jezírko s vodopádem či sportovní část s tenisovými kurty a dětským hřištěm. Pokračujeme k náměstí San Simplicio s dominantou v podobě širokého schodiště, které nás dovedlo až ke stejnojmenné basilice, přecházíme nedaleké koleje a míjíme vlakové nádraží, od kterého se již dostáváme do samotného historického centra Olbie.

Na náměstí Giacomo Matteotti nás zaujala nevšední kašna se sochou, která vyobrazuje tři spojené Venuše držící lahvičku, z níž vytéká voda, což má symbolizovat prosperitu Olbie. V nedaleké uličce narážíme na 100% přírodní zmrzlinárnu Gelateria Da Brivido a uličkou Regina Elena se vracíme zpět na parkoviště. Cestou ještě nákup v Lidlu a za soumraku již míříme do kempu, sprcha a jdeme spát, protože na sobotní den máme v plánu brzké vstávání a opět celodenní výlet.

To je konec druhého dílu našeho road tripu a budeme rádi, když nám zachováte přízeň při čtení dílu třetího.

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com, autorský text