Pálava na inline bruslích v závěru léta: 15 příjemných kilometrů a východ slunce na Svatém kopečku

Blíží se poslední letní víkend a fotřík vymýšlí, kam by mohl vyrazit na kolo. Vzhledem k předpovědi počasí, která slibuje déšť takřka v celé střední Evropě, vybírá oblast nedaleko Vídně, kde má být prý nejlépe. Na cestu přibaluje také inline brusle, na kterých letos ještě nestál a vyráží směr Mikulov.

Po průjezdu Brnem překonává nečekanou objížďku, po silnici 52 přejíždí spojovací hráz Nové Mlýny a za ní parkuje na bezplatném parkovišti na dohled od Kiosku u rybárny. Oblast zná z jarní návštěvy na gravelu, ale marně vzpomíná, jaká byla kvalita asfaltu. Jde se tedy podívat a zjišťuje, že cyklostezka vedoucí doprava má asfalt hodně hrubý a malá kolečka bruslí by proto brzy dosloužila. Vlevo je však asfalt nový a hladký. Vrací se k autu, dává chrániče, přilbu, nazouvá letité kolečkáče a vydává se po nově vybudované cyklostezce vedoucí těsně pod úrovní hlavní silnice 52.

První metry vedou lehce z kopce, vpravo po chvilce vidí Kostel sv. Linharta, který vystupuje z hladiny na ostrůvku. Kostel byl součástí původní obce Mušov, která bohužel musela přes velký odpor místních obyvatel koncem 70. let 20. století ustoupit zaplavení při budování jezera. Prostor kolem kostela byl finálně zatopen vodou v roce 1987 a od té doby je dominantou střední části jezera a nejvíce fotografovaným místem. Pár fotek si dělá také Plevouš a pokračuje po svižném, hladkém asfaltu až k propusti mezi nádržemi, na kterou se dostává po mírném převýšení.

Z vyvýšené části je pěkný výhled na široké okolí a především vpravo na celé Pálavské vrchy. Za propustí pro změnu pokračuje stezka lehce z kopce, vpravo se rozkládá otevřený prostor s vyhlídkou, kde se lze dostat k hladině jezera nejblíže. Po zhruba 2,5 kilometrech stezka opět lehce stoupá a stáčí se severovýchodně po uměle vytvořeném náspu, kde je již povrch stezky o něco více hrubý a místy poškozený, ale není to žádná tragédie. Je zde několik míst, ze kterých si lze užít pohled na hlavní pálavský hřeben, který se za vodní plochou tyčí. Vlevo jsou zřetelně vidět siluety zříceniny hradu Děvičky a někde uprostřed nejvyšší vrchol Děvín (550 m n. m.) s televizním vysílačem.

Podél lužních lesů, které se rozkládají na levé straně stezky, se dostává až k soutoku řeky Jihlavy a Svratky, které se zde do novomlýnské nádrže vlévají. Soutok i díky bujné vegetaci vidět není, ale opodál vedle cyklostezky již samotná řeka Jihlava ano. Podél řeky pokračuje stezka až k silnici, která vede do obce Ivaň, jejíž dominantou je Kostel sv. Bartoloměje, jež je vidět již z velké dálky.

U silnice se Plevouš otáčí a míří zpět k parkovišti. Při jízdě kolem hlavní silnice na Mikulov ho překvapí kolona jedoucích aut, která blikají a troubí. Co to je, co se děje? Netuší, ale je to příjemné zpestření. O kousek dál potkává další kolonu šesti aut a za chvilku znovu. Registruje žluté nizozemské SPZ, a že se nejedná o žádná moderní vozidla, ale spíše 20 let staré stroje s polepy, zahrádkami na střechách s rezervami a kanystry.

Konečně je fotr u auta, v nohách skoro 15 kilometrů, rychle se převléká a vyráží do Mikulova nakoupit nějaké pečivo k večeři. Cestou potkává další a další kolony aut a na parkovišti u Lidlu je díky těmto autům také docela plno. Nedá mu to a začíná pátrat, o co vlastně jde a zjišťuje, že jde o závod „Carbage run 2025“, který předešlý den nedaleko Mikulova skončil. Opravdu nevšední podívaná a zážitek, který by nadchnul snad každého fandu automobilismu.

Blíží se večer, a hlavně to bude skoro rok od naší premiérové návštěvy Svatého kopečku, od které si fotr pohrával s myšlenkou zde zažít západ či východ slunce. Proto opět parkuje na parkovišti u lomu Janičův vrch a dává podvečerní koupačku. Voda prohřátá a lidí minimum. Je pod mrakem, a tak je jasné, že západ slunce neklapne. Proto dává rychlou večeři z vlastních zásob, krátká procházka do centra Mikulova, kde právě probíhal Festival nepopulární hudby a před půlnocí spát.

Budí se časně ráno a letmo kontroluje oblohu, dnes by to šlo. Nelení a vyráží stejnou cestou jako loni na hřeben Svatého kopečku. Z vyhlídky Pod Božím hrobem se znovu ujišťuje – ač na obzoru nějaká ta oblačnost je, tak východ slunce klapne. Pokračuje tedy až ke Kapli sv. Šebestiána a z vyhlídky si užívá tu krásnou podívanou zrození nového dne. Východ slunce na Svatém kopečku je opravdu krásný a hlavně jde o nevšední zážitek, kupodivu bez lidí!

Slunce stoupá, začíná příjemně hřát a na úbočí kopce si všímá, jak se zpoza kamenů hrabe nějaký tremp a balí si svoje věci po nocování. Noc byla teplá, pod širákem to muselo být opravdu fajn. Plevouš pořizuje pár fotek a vrací se na parkoviště, snídaně, rychlé ranní osvěžení v lomu a vyráží směr Rakousko, ale o tom až někdy příště.

Zdroj: autorský text