Z Polska na Slovensko na bruslích. Skvělou trasu okořenil pořádný punk

Podtatranské trasy: Po kliknutí na „Zobrazit na Mapy.com“ se otevře mapa tří navazujících úseků o celkové délce přibližně 80 kilometrů, které jsme projeli. Vyznačené body upozorňují na problematická místa a po rozkliknutí zobrazí jejich podrobnější popis.

Když můžu vyrazit na brusle, ráda si vybírám dlouhé trasy kolem sedmdesáti kilometrů. Během roku ale moc dálkových zářezů nemám. Jednak Česko dlouhým trasám moc nepřeje a jednak je taková porce kilometrů se dvěma malými dětmi spíš víkendová záležitost než odpolední výjezd. Takže když jsme mohli Elenku nechat na pár dní prázdninovat u babičky, plán byl jasný. Objet s dvouletým Richardem v kočárku vše, na co síly šestileté dcerky ještě nestačí.

První zastávku jsme měli vybranou už delší dobu – v okolí Trenčína zrovna přibyly další kilometry cyklostezky, které jsme chtěli prozkoumat. Ze Slovenska už to nebylo daleko ke stezce vedoucí pod Tatrami kolem polského Noweho Targu. Podle map a zkušeností z internetových fór měla být na bruslích sjízdná trasa ze slovenské Trstené přes slovensko-polskou hranici až k Nowemu Targu a dál směrem k Czorsztynskému jezeru. Slibně vypadala i bruslařská videa z okolí samotného jezera. Dohromady jsem napočítala víc než 80 kilometrů, které měly stát za to.

Při odjezdu ze Slovenska máme po předchozím dni na stezce u Trenčína v nohách skoro stovku kilometrů. „Co kdybychom si teda dneska dali v Polsku oraz a objeli jen Czorsztynské jezero? Je to 29 km, to je na pohodu.“ Ondra se na můj plán netváří nadšeně. Už vybral kemp s přístupem do termálů a vidí se v teplé vodě. Já ale vím, že pokud Czorsztynské jezero neobjedeme dnes, do našeho nabitého programu už ho nenacpeme. A protože jsem si umanula prozkoumat z místních tras co nejvíc, pokračuji v přesvědčování. „To bude hezký, jde to kombinovat s lodičkou a máme to za chvilku. Když už tam budeme, byla by škoda to vynechat.“ Na podobnou roli nejsem moc zvyklá – většinou se nechávám přemlouvat já.

Ondra nakonec svolí a já během přejezdu ze Slovenska do Polska zjišťuji podrobnosti. Když parkuje u bistra s názvem Ahoj Kawka, nejsem si s projetím jižní strany jezera už moc jistá: „Hele, někdo tam teda jezdí, ale je tam velké převýšení. Nějakých 200 m a velká část je v krátkém úseku. Asi je jižní břeh na brusle fakt blbý, nevykašleme se na to?“ Jenže to už se Ondra dostal do svého tradičního rozpoložení a od objetí jezera nechce ustoupit pro změnu on. Převýšení je prý brnkačka, tak nazouváme brusle, upevňujeme Rišáka do vozíku Cybex a začínáme obávaným jižním břehem. V nejhorším sundáme brusle.

Pokud byste měli někdy podobný nápad, chtěli objet na bruslích Czorsztynské jezero a nejste milovníci adrenalinu a downhillu, vykašlete se na to. Jižní břeh není jen náročný – kvůli kombinaci prudkých sjezdů, nepřehledných zatáček, velkého převýšení a místy horšího povrchu ho považujeme pro běžné inline bruslení za vyloženě nevhodný a nebezpečný. A to i pro pokročilé bruslaře. Jižní břeh proto do celkového hodnocení trasy vůbec nepočítáme.

Naše trasa sice začíná hezkým povrchem a rovinkou na jižní hrázi jezera, postupně ale přibývají technicky náročné úseky. Někde před Falsztynem už navrhuji, že to otočíme. Některé pasáže totiž raději scházíme pěšky. Nevím, kteří šílenci tady jezdí na bruslích, ale pro nás už tohle není.

Ondra obrat odmítá, a tak u Falsztynu sebereme „vrchařskou prémii“ a během jednoho kilometru vystoupáme 100 výškových metrů nad hladinu jezera. Povrch v kopci za moc nestojí. I na kole to je slušný záhul, většina cyklistů tlačí. Co teprve na bruslích. Ondra s kočárkem funí a spílá mi, co jsem to měla za nápad. Já neústupně tvrdím, že ten výhled za to stojí.

Jenže pak se stezka zlomí a my ten hebl zase sjíždíme dolů. Ondra musí sjíždět prudký kopec v osmičkách. Točí se jako na obrtlíku, aby se mu vozík nekontrolovaně nerozjel. Naštěstí tohle Cybex umí dobře. Já celou dobu brzdím a na poslední nejprudší metry to vzdávám. Sundávám brusle a pomáhám Ondrovi s kočárkem. Příkrý závěr ukončený ostrým vracákem je nad mé technické dovednosti i odvahu.

Lodičkou přejíždíme z Niedzice do Wroniny na severním břehu. Ten by měl být pro brusle vhodnější. I tady se dají najít technicky náročnější místa, ale samotná trasa je ve výsledku hezká a zábavná. Stezka se vlní mezi stromy, kratší sjezdy střídají mírná stoupání a povrch je po většinu času výborný.

Přesto jsme i tady zklamaní. Kolem jezera funguje řada cyklopůjčoven a na stezce potkáváme spoustu nezkušených cyklistů, kteří klidně vjedou do zatáčky v protisměru. Mezi nimi se prohánějí děti, občas narazíme na psa na volno a stánků s občerstvením je místy snad ještě víc než turistů na kole. Na některých místech si stezka ještě uchovala své kouzlo, z velké části je ale cítit masový turismus.

Pokud si chcete dát gofry nebo zmrzlinu, zapít je pivem a každou chvíli někde zastavit, Czorsztyn vám nejspíš bude vyhovovat. Jestli si ale chcete svižně zabruslit, musíte přijít brzy ráno nebo mimo sezónu. Nebo, jak zjišťujeme následující den, jet o kus dál.

Další ráno jako obvykle vyjíždíme pozdě. Čeká nás 72 kilometrů z Noweho Targu přes Czarny Dunajec a Podczerwone, dál přes hranice do Trstené a stejnou cestou zpět. To po včerejším intenzivním zážitku u jezera není málo. Trasa vede v horkém dni převážně otevřenou krajinou mezi loukami a poli, nad nimiž se na obzoru zvedají Tatry.

Když nepočítám horší povrch v místech, kde se cyklostezka mění na cyklotrasu, jede se hezky. Po patnácti kilometrech ale přichází první krize. Před námi se táhne rovná "dálnice" a její profil pořád nenápadně stoupá. Velká část stezky tu vede po tělese bývalé železniční trati, takže je stoupání sice pozvolné, ale téměř nekonečné. Každou chvíli čekám, že se za další zatáčkou konečně zlomí, jenže kopec pokračuje. Bez jediného přerušení stoupáme dvacet kilometrů v kuse až k polsko-slovenským hranicím a k tomu fouká nechutný protivítr.

Konečně. Konečně se u hranic profil narovnává a po chvíli začíná klesat. Jenže za hraniční čárou se mění i povrch – bohužel k horšímu. Rozdíl není dramatický, během patnáctikilometrového klesání je ale hrubší povrch v kotnících cítit. Svištíme si to dolů k Trstené a zpomalují nás jen dřevěné můstky, které se ale dají na bruslích celkem pohodlně projet. Otevřená polská pole a pastviny vystřídá méně osídlená slovenská krajina s větším podílem lesů.

Únava z předchozích dní už se ale ozývá naplno. Když trasa na chvíli znovu začne stoupat, Ondra mi dokonce navrhuje, že poslední kilometry dokončí sám. Chvíli váhám, ale nakonec odmítám. Slovenská část je příliš hezká a navíc mě láká oběd v cíli. Ondra by restauraci nejraději vynechal – podle předpovědi se má otočit vítr a zpáteční cesta by nám mohla pořádně ztěžknout. Jenže jídlo je v tu chvíli přednější.

Posilněná vyrážím do šestnáctikilometrového stoupání. S naštěstí téměř neměnným větrem v zádech rychle vyjedeme k hranicím, a ještě rychleji sjíždíme od hranic k autu. Nechávám si od Ondry odstup, abych při svižné jízdě měla lepší přehled o nerovnostech před sebou. Za Podczerwone Ondra prosviští po cyklostezce vedoucí na náspu, jeho průjezd ale vyruší psy u nedalekého domu. Já už kolem nich projet nestihnu. Vybíhají na stezku a mně nezbývá než prudce zabrzdit.

Děti, které si ještě před chvílí se psy hrály, na mě polsky volají, že psi nekoušou. Kategorii „on je hodný“ znám ale moc dobře. Raději udělám krok do trávy, kde mám na bruslích větší stabilitu. Za chvíli už stojím na jedné noze a druhou bruslí si držím agresivnějšího psa od těla.

Přibíhá majitel a vrací se Ondra. Pes se konečně stáhne, aby po mně při odjezdu zezadu znovu vystartoval. Tentokrát vyváznu bez otisku zubů, ale následující den si v Polsku zapíšu ještě pár čárek za neukázněné psy na cyklostezkách. V tomhle nám Polsko bohužel víc připomíná Česko než Německo. Zbytek dne už ale zvládneme bez problémů a večer se naložíme do teplé vody v kempu.

Poslední den chceme doplnit poslední chybějící článek celé trasy – úsek mezi Nowym Targem a Czorsztynským jezerem, který propojuje stezku vedoucí od slovenské Trstené s okruhem kolem jezera. Tím se celé naše polské dobrodružství uzavře a budeme mít projetou trasu ze Slovenska až k polskému jezeru i okruh kolem něj.

Charakter tohoto úseku je hodně proměnlivý. Z Noweho Targu profil zpočátku mírně klesá a cesta vede z velké části po cyklotrasách s horším povrchem. Pěkné bruslení začíná až za Łopusznou, kde se stezka začne vlnit krajinou, střídají se kratší sjezdy a stoupání a celé nám to trochu připomíná Vsetínskou Bečvu. Závěrečná pasáž před jezerem je už zase rovná, trochu nezáživná a plná cyklistů. Samostatně bychom se za tímto úsekem určitě nevypravili, ale jako spojnice skvělé stezky Trstená–Nowy Targ se severním břehem jezera nám dává smysl.

Ale ani poslední den nás Polsko nenechá jet jen tak v klidu. Někde za Łopusznou, uprostřed zábavné pasáže, mi v jednom ze sjezdů Ondra zmizí za zatáčkou. Něco volá, přes stromy ho neslyším, a tak pro jistotu začínám brzdit. Za ohybem stezky se mi otevře pohled na říčku a dojde mi, že křičel „Pozor, brod!“. Ondra je už i s vozíkem na druhé straně a mně nezbývá než vodu na bruslích projet také. Teď během největšího sucha to není problém, ale podobné překvápko může být na jaře nebo po vydatnějších deštích úplně jiný zážitek.

Právě brod je dokonalou tečkou za naším polským bruslením – přesně vystihuje charakter celé výpravy. A musím přiznat, že jsem tentokrát ráda, že Elenka zůstala u babičky. Jen za poslední tři dny máme v nohách 140 kilometrů a 640 výškových metrů. Do toho nekonečné stoupání k hranicím, úmorné kopce a šílené sjezdy kolem jezera, agresivní psi na stezce a nakonec potok přes cestu bez jediného upozornění.

Ela by tohle všechno asi zvládla, ale zážitek by to pro ni byl příliš intenzivní. Nás sice podobné situace nejdřív zaskočí, ale s odstupem se jim jen smějeme. Když to vezmu kolem a kolem, je to celé trochu punk – méně uhlazené a předvídatelné než obvykle, ale o to víc nezapomenutelné.

Zdroj: autorský text