Nebe strašilo černým sluncem, za 100 vteřin se vrátil den. Děkuju za nejlepší dárek, zářila dcerka

Od začátku to byl velký punk. Manžel se koncem července na internetu dočetl, že 12. srpna dojde v některých evropských zemích k úplnému zatmění Slunce, a okamžitě se zasnil. „Miláčku, v roce 1999 jsem se jel podívat na totalitu do Maďarska a byl to jeden z největších životních zážitků. Co kdybychom jeli do Španělska?“ Pak už básnil o tom, jak bude celou cestu řídit a v pauzách pracovat, jak o našem putování napíšu na Fotra, jak děti budou nadšené a během pohodového týdenního roadtripu po kratších úsecích ještě stihneme spoustu zajímavých míst. Jasně. Teď, po pěti dnech už vím, že všechno je zase trochu jinak.

Na svoje vize mě jako obvykle dostal. Tak jako na většinu jeho podobně šílených nápadů. Asi i proto, že mi utkvělo v paměti, jak jsem se v deseti letech v roce 1999 dívala na srpeček Slunce přes magnetický pásek z diskety.

Takže tady právě teď stojím u okraje náhorní plošiny u Pico de las Quebradas poblíž španělské Palencie a odkládám zničehonic nefunkční dron na kapotu auta. Odpoledne jsem strávila hledáním ideálních nastavení pro veškerou elektroniku a teď nemůžu hlavní tahák dostat ani do vzduchu. Jak je to sakra možné, když ještě před pár hodinami létal?

Na další pokusy není čas. Krajina kolem nás rychle temní. „Kašli na to. Točíme na GoPro a na telefon, dělám fotky, ale stejně to nikde zdaleka tak nevyzní jako v tvých očích a v tvojí hlavě,“ uklidňuje mě Ondra. Obejmu šestiletou Elenku, která kouká na náhle ztemnělý svět s úžasem. „Já špatně vidím,“ hlásí překvapeně i dvouletý Richard, přestože ještě před pár minutami držel v ruce telefon s pohádkami a tvrdil, že ho nic jiného nezajímá.

Lidé kolem nás se neubrání výkřikům úžasu. Ještě před čtyřmi hodinami jsme tady byli jen my a Polák Sylvester, který sem jel dva dny z Varšavy. Nakonec se ale okraj náhorní plošiny slušně zaplnil a my si gratulovali, že jsme včas zabrali to nejluxusnější místo s nejkrásnějším výhledem do vyprahlé krajiny Kastilie a Leónu.

Cesta to rozhodně nebyla jednoduchá. Vyjeli jsme v neděli, do středy urazili více než 2400 kilometrů za téměř 30 hodin, třikrát šli spát v půl druhé v noci, třikrát sjeli na špatnou odbočku na dálnici, jednou nám přestala fungovat Ondrova kreditní karta, zapomněli jsme doma kartu a nabíjecí čip od auta, likvidovali osm Richardových bobků v plíně a ještě Ondra zapomněl v kapsách kraťasů klíč od posledního ubytování, který jsme museli posílat poštou. Skoro celou dobu jsme měli hlad, protože (stejně jako na všech jiných našich výpravách) na jídlo nebyl nikdy čas.

Na druhou stranu jsme cestou viděli nádhernou krajinu vyhaslých sopek nad francouzským městem Clermont-Ferrand, vylezli na nejvyšší písečnou dunu v Evropě a vykoupali se pod ní v osvěžujícím Atlantiku, kochali se liduprázdnou krajinou francouzské Jury nebo pohledem na kouzelná městečka na severu Španělska, do kterých se určitě chceme ještě vrátit.

A teď tady udiveně pozorujeme krajinu pod námi a kolem nás, která podivně temní, přestože Slunce ještě září vysoko nad obzorem. Překvapuje mě, jak rychle ubývá světla v posledních chvílích před totalitou. Při pohledu přes speciální brýle, které se nám podařilo sehnat po třech nevydařených pokusech v Aldi a dvou optikách dnes na poslední chvíli v turistické centrále v městě Nájera, je ale zřetelné, že už jej Měsíc skoro celé překrývá. Zbývá jen malý srpeček.

A najednou to přijde. Ze Slunce mizí poslední záblesk paprsku, rozprostře se šero a na nebi září jen žhavý prstenec okolo černé díry v obloze. Ta má v některých místech netypickou modrofialovou barvu. Je to zážitek úplně jiný než všechny západy slunce a úplně jiný než částečné zatmění, které jsem kdysi pozorovala. Je to tajemné a strašidelné, lidé kolem nás se neubrání výkřikům. Nedivím se, že dříve lidé v těchto chvílích věřili, že nastává konec světa. Poprvé jsem naplno přesvědčená, že ty desítky hodin strávené v autě za tu chvíli stály. „To byl ten nejlepší dárek k narozeninám,“ křičí nadšená Elenka.

Jenže uběhne sto vteřin a paprsek znovu protne šero. Den je zpět stejně rychle, jak zmizel. Lidé kolem nás výskají a tleskají. Nikdo ale neodjíždí. Kombinace částečného zatmění se západem slunce totiž všechny ještě hodinu přiková k nebi. Ke konci se dá ukousnuté sluníčko na obloze sledovat i bez brýlí. Mobily a foťáky cvakají a nám už konečně létá dron. Zlatá hodina s prémií. Ve Španělsku mají štěstí. Tohle úžasné nebeské divadlo budou moci sledovat na jihu země znovu příští rok. Zato Češi si musejí na úplné zatmění Slunce počkat až do roku 2135…

Večer je náročný. Děti jsou unavené a přetažené, na jídlo se dostáváme až v deset. Navíc jsme na čtvrtek ani nesháněli ubytování. Za prvé bylo v okolí Palencie všechno úplně plné a za druhé jsme si nebyli jisti, jestli nebudeme třeba kvůli oblačnosti měnit na poslední chvíli místo, takže jsme nic ani nerezervovali.

Ondra našel kousek od centra Palencie parkoviště, na kterém mohou zdarma lidé nocovat v obytných autech. A spát tady dnes budeme i my v našem SUV Leapmotor C10. Děti v dětských sedačkách a my na předních sedadlech. Teď tady po půlnoci na dece na zemi vedle auta buším do klávesnice a sepisuju dojmy, stahujeme fotky a videa. Zítra se budu nejspíš proklínat, ale stejně je mi jasné, že za rok na jihu Španělska nejspíš budeme znovu.

Zdroj: autorský text