Šest týdnů na Sardinii. Dacia Bigster, přívěs, roční dítě a splněný sen o velké cestě nejen k moři

Prostě se sbalíme začátkem září a někdy v půlce října se vrátíme. Na Sardinii se nám líbí, tak proč to tentokrát neudělat poněkud delší. Zní to jako trochu bláznivý nápad, ale když spolupracujete s televizním Fotrem na tripu, který co chvíli odjede pryč na tři měsíce, zdá se šest týdnů jako taková krátká dovolená. A když jsem si pak někde u kolegů z iDnesu přečetl, že v podobných případech je prostě hlavní se rozhodnout a pak už se jen řeší způsoby, jak být delší dobu pryč, prostě jsme se rozhodli. Výsledkem byla nezapomenutelná cesta dlouhá šest týdnů a nějakých 4600 km. 

Následující řádky tak můžete brát jako inspiraci, jak může vypadat trip délkou celkem výrazně přesahující běžnou dovolenou, ale hlavně níže (respektive v mapě výše) najdete řadu tipů, kam na Sardinii vyrazit. Mimochodem, na Sardinii jsem byl už mnohokrát a spoustu míst jsem ještě nenapsal. Proto jsme se v rámci téhle cesty při poznávání ostrova soustředili spíše na jihozápad, kam jsme se zatím ještě nikdy nedopracovali. Sever celkem známe, takže tam to byla hlavně dovolená. 

Na cestu jsme si vzali Dacii Bigster. Rodinné SUV dorazilo do redakce s hybridní osmnáctistovkou, která se postupně ukázala jako velmi úsporná a vůbec na cestování příjemná. Nevýhodou tohoto motoru jsou tažné vlastnosti, protože utáhne maximálně tunu, nicméně pro náš malý přívěs naložený lehkými věcmi to bohatě stačilo. Zásadnější otázkou bylo, jak dát přejezd z Prahy do Livorna s poměrně malým dítětem. 

V době cesty byl naší dcerce rok a půl, ale do té doby jsme takhle dlouhou trasu nejeli. Delší cestu jsme si vyzkoušeli na Slovensko v létě, ale tohle je přece jen přejezd na víc jak tisíc kilometrů. Rozhodli jsme se tedy nespěchat a rozdělili to na několik etap. První část vedla do rakouského Liezenu, pak jsme přejeli do italského městečka Cornino, kde jsme zůstali dvě noci. Následovalo ještě jedno přespání ve vinařství kousek od Padovy. Pátou noc jsme pak konečně strávili na trajektu z Livorna do Olbie. 

Cesta naštěstí nepřinesla žádná velká překvapení. Jen bylo potřeba si zvyknout na manévrování s tím přívěsem. Sice je docela malý, ale pořád to už v kombinaci s Bigsterem byla souprava dlouhá zhruba osm metrů. Cesta popravdě moc neutíkala, nicméně jsme objevili tři místa, kde se dá třeba po cestě do Livorna přespat. 

Liezen byl nuda, tam jsme opravdu jen přespali, přestože ubytování bylo fajn a přejezd přes Hohentauern je také pěkný. Dovolená fakticky začala až v Itálii v městečku Cornino. Leží hned vedle řeky Tagliamento, která má krásně průzračnou vodu, přičemž sjet se dá přímo do koryta řeky. Opalujete se na oblázcích, místní zde diskutují problémy všedního života, někteří turisté zde kempují se svými off-roady nebo i s obytnými auty.

Pro nás to byl ráj. Dcerka dodnes vzpomíná, jak jí malá rybička okusovala nožičku. Nedaleko je ještě krásná soutěska Grotte di Pradis. Zastavit zde na dvě noci byl dobrý nápad. Odpočinuli jsme si a nabrali první hezké zážitky. Mám takové tušení, že až mi to bude vycházet při nějaké další cestě, přespím tu znovu. Na dlouhé trasy je to moc pěkná zastávka. Mimo jiné také proto, že je to sem z dálnice pár kilometrů. 

Více informací o Corninu a Grotte di Pradis se dočtete v samostatném článku níže: 

Z Cornina do Livorna to je nějakých 5,5 hodiny cesty, takže jsme měli dilema, jestli to už dojet, nebo jestli přece jen ještě jednou nezastavit. Nakonec jsme se rozhodli pro jedno možná trochu zbytečné přespání, ale našli jsme ubytování ve vinařství Tenuta Gambalonga kousek od Padovy, které vypadalo mimořádně lákavě. Cena za apartmán 70 eur/noc, v ceně snídaně i bazén plus možnost podívat se po vinařství. 

Tenuta Gambalonga je malinkaté vinařství nabízející takové řekněme tradiční ubytování. Prostorných apartmánů tu je několik, vybavení kompletní a pokud chcete víno, za osm euro dostanete výborné bílé. Bazén tu mají velký zahradní a začátkem září byl už celkem studený, nicméně dcerce se to hodně líbilo. Stejně jako se jí líbil místní pes, který tak nějak běhal všude a když jsme se šli projít přes vinice, šel prostě s námi. Paní domácí byla maximálně ochotná, takže ubytování super. Jen jednu nevýhodu to mělo - hodně komárů. Pokud sem pojedete, tak na tohle se připravte. Ono obecně se hodí mít s sebou různé repelenty nebo se nám docela osvědčila i taková ta svíčka odpuzující komáry. Nejen tady, ale také později na Sardinii. 

Ráno jsme museli bohužel odjet hned v deset, protože přijížděli další hosté. Více by se nám hodilo do krámu vyrážet před dvanáctou, protože pak chodí dcerka spát a spí během jízdy v autě. Zkušenost z této cesty je taková, že nám všude vyšli v pozdním odjezdu vstříc, pokud hned po nás nepřijel někdo další. Druhý den ráno jsme tedy ještě koupil karton vín a vyrazili do Livorna. 

Protože jsme museli vyrazit dříve, bylo jasné, že do Livorna přijedeme poměrně brzy. Na Sardinii už tradičně jezdíme nočním trajektem v kombinaci s kajutou, protože je to příjemné cestování, kdy člověk na místo přijede odpočinutý. To ale znamená odjezd z Livorna v deset večer. I přes všechny zastávky na odpočívání, svačení (nebo také blinkání, ještě že ten Bigster má tak snadno čistitelné sedačky) jsme byli na místě někdy kolem třetí. 

Livorno má co nabídnout. Jednou jsem tu třeba čekal pro změnu na autovlak do Vídně a tenkrát jsme se šli podívat do centra, které jsou vlastně takové malé Benátky. Mají tu hodně vodních kanálů, po kterých loďky vozí turisty. Tentokrát jsme ale zvolili atrakci s potenciálem na zábavu i pro malé dítě. Tedy rybičky. 

V Livornu mají akvárium. Není úplně obrovské, ale je už dost velké na to, abyste tu strávili klidně přes hodinu času. Uvidíte všechno možné od malinkatých rybiček přes rejnoky až po malé žraloky nebo velké želvy. Nechybí průchod pod vodou v průhledném tunelu a pak tu nabízí i hezkou past na turisty.

Kousek za vchodem vás zastaví s tím, že vás vyfotí. Původně jsme moc nechápali, o co jde, ale zhruba v půlce prohlídky narazíte na pultík, kde vám pracovník akvária nabídne, že vám fotky vytiskne. Pochopitelně se za to platí. Už nevím, kolik to bylo, ale jednu fotku jsme vzali. Je z toho krásná TIŠTĚNÁ vzpomínka na začátek dovolené. Však to znáte. Každý si přiveze v mobilu tuny fotek a pak se ne a ne dokopat k tomu, aby si z toho něco vybral a nechal si to vytisknout, aby to nezapadlo v tunách dalších fotek z dalšího výletu. Takhle to máte rovnou hotové. 

Pokud by vám nestačila prohlídka akvária, v horním patře si ještě můžete prohlédnout výstavu různých brouků, hmyzů a plazů. Budova je blízko velkého parku přímo na promenádě kolem moře a hned vedle je restaurace, případně můžete zajít i na místní plovárnu. Celkově je tohle dobrá lokalita, kde se dá strávit více hodin třeba právě při čekání na trajekt. 

My jsme se ještě stavili pro nějaké jídlo v nedaleké sámošce, snědli to na promenádě a pak se vrátili do přístavu. Trajekt přijel pozdě, takže než jsme se dostali do kajuty, dcerka už byla totálně unavená a protivná. Už za tmy jsme opustili pevninskou Itálii a vypluli směr Sardinie.

Miluju ten moment, kdy světla Livorna mizí někde za obzorem a vy plujete na ostrov. Je to takový symbolický předěl mezi životem všedních dnů a poctivou dovolenou, kterou máte před sebou. My měli před sebou tolik týdnů, že se to zdálo nekonečné. A zpáteční trajekt jsme zatím ani nekupovali. 

Ranní příjezd do Olbie byl klasikou. Vstávání nepříjemně brzy, aby se stačily vyklidit kajuty, snídaně a pozorování příjezdu do přístavu. Všiml jsem si, že oproti minulosti trajekty společnosti Moby prošly nějakou modernizací, takže to tam celé bylo mnohem hezčí, než si to pamatuji z předchozích let. A třeba v restauracích se objevily takové ty objednávací obrazovky, jaké známe z mekáče. Dost to urychluje celý proces objednávání, protože obsluha angličtině zas tak moc neholduje a turisté obvykle italsky nemluví vůbec. I když zrovna v našem případě si manželka přes automat objednala jakýsi jogurt, u kterého obsluha netušila, co to vůbec je a kde to vlastně mají. Prostě Itálie... 

Naše první kilometry vedly na sever do Porto Pollo. Tohle místo jsme navštívili mnohokrát a jednou se dokopu k sepsání nějakého komplexnějšího popisu ve stylu „Fotr na serfu“, který bude určen hlavně pro milovníky vodních sportů. Pro ty to tady je moc pěkné, ale ne dokonalé. A najdou se i lidé, kteří Porto Pollo označují za nejpřeceňovanější spot v celé Evropě. 

My tu máme známou (ciao Simona!), která pronajímá apartmán v areálu Cala Petralana. V září tu bývá rušno, protože přes ulici je residence Santa Clara, kde každý večer jedou animační programy a když přijde řada na karaoke, z těch skřeků přiopilých zpěváků-amatérů se ježí vlasy na hlavě lidem i na druhé straně zátoky. Ale zhruba v půlce září provoz prakticky končí. Cala Petralana vyklidí z pláže lehátka a přestane produkovat večer ten animační hluk. A pak to tady je ráj. Totální klid, výhled na zátoku, dole klasická karibská pláž. Jo, máme to tu rádi. Pochopitelně také proto, že tu fouká. 

Co čert nechtěl, jakmile jsme přijeli, předpověď hlásila vítr na celých deset našich dovolenkových dnů. Někdy slabší, někdy dost výživný. Už dlouho jsem nebyl z prkna tak zničený a nikdy jsem si nemyslel, že se mohu předávkovat windsurfingem. Jezdit se dá přímo v Porto Pollo, v malé zátoce u Costa Serena a také kousek vedle v Porto Liscia. Tam je to na větrné sporty asi nejlepší, ale pro většinu lidí to znamená nutnost vždycky rozbalovat všechny plachty a po akci to zase balit. Já jsem tyhle věci měl v přívěsu, takže jsem vždycky jen popojel tam, kam jsem zrovna chtěl. 

Sjezd na pláž Costa Serena byl trochu off-road. Zpočátku jsem se bál o přívěs i pneumatiky auta, ale brzy mne tyhle obavy opustily. A jak se postupně ukázalo, Bigster zvládne mnohem větší věci mimo silnici než jen vymletou prašnou cestu. A to i tehdy, když táhl přívěs.

V Porto Liscia je také moc pěkné koupání, protože když popojedete mimo místo, odkud surfaři startují na vodu, moc lidí tam nebývá. A když popojedete po prašné cestě ještě kousek dál, dojedete k mělčinám, kde na vás čeká teplá voda sotva po pás. Auto můžete zaparkovat hned vedle vody. Vjezd je ale omezený výškovou bránou, takže s obytným autem sem nezajedete. S auty typu VW California ale tady lidé i kempují. 

Prvních deset dnů jsme tak trávili koupáním, občasným výletem na jinou pláž, do baru do Porto Pollo nebo na procházku do Palau. Uteklo to velmi rychle, nastal čas přesunout se dále na jih. 

Sardinie zdaleka nejsou jen pohádkové pláže a snobárny typu Porto Cervo. Když jsem si připravoval itinerář na tuhle cestu, našel jsem spoustu zajímavých lokalit na jihozápadě ostrova. Jde o pobřeží označované jako Costa Verde, kde se v minulosti hodně těžilo. Je to tady celé takové poměrně opuštěné a divoké, protože do velkých měst typu Alghero nebo Cagliari je to docela daleko. Vyhlédli jsme si tedy jeden apartmán v městečku Fluminimaggiore a ten zabookovali na dalších pět dnů s tím, že kolem podnikneme různé výlety. 

Cestovat po Sardinii autem je celkem v pohodě, dokud jedete po zdejší „dálnici“ vedoucí z Olbie do Cagliari. Po té jsme se svezli do města Guspini a odtud pokračovali neuvěřitelnou klikaticí do Fluminimaggiore. S přívěsem si to člověk moc neužije, ale když jsem tu pak jezdil sám a bez přívěsu, docela jsem se za volantem pobavil. A pak že je Bigster autem jenom na komfort. 

Spali jsme v malém apartmánu Casa di Anna. Paní Anna byla taková klasická energická italská důchodkyně, která tam bydlela sama. Jakmile zjistila, že se trochu dorozumíme italsky, odvyprávěla nám celý svůj příběh počínaje rodinnými peripetiemi s dětmi rozlétanými všude možně po světě, přes prodej nemovitostí v okolí, výrobu domácího mirta nebo limoncella, plánovaného výletu do Chorvatska na zubní kliniku a konče cestou do Austrálie za synem, kterému se tam narodí dítě, takže bude dělat babičku. Týden po našem odjezdu apartmán zavřela a touto dobou ještě asi v Austrálii bude. Než se vrátí někdy na jaře zpět kvůli těm zubům. Co se všechno člověk na cestách nedozví. 

Fluminimaggiore se ukázalo jako skvělé místo, kde bez problémů strávíte dva týdny a fakt se nudit nebudete. Hned vedle městečka je nádherná jeskyně Grotta di Su Mannau. To hlavní je obří sál vysoký přes několik pater. Vzhledem k nenápadnému vchodu by člověk něco takového nečekal. O kousek dále je park a v něm pozůstatky antického chrámu Tempio di Antas. Podobných staveb na Sardinii mnoho nenajdete a ačkoliv toho tady vlastně zas tak moc k vidění není, pokud budete poblíž, určitě to stojí za návštěvu. 

Pokud chcete koupání, tak pláž San Nicoló (a vedle Didobeach nebo Spiaggia I Piccoli Pini) bude to pravé. Je to obrovská pláž, kde ale mohou být poměrně velké vlny. Z větší dálky je to místo velmi fotogenické. Nebo lze na koupání přejet do Buggerru, kde je pláž menší, ale místo to je také dost zajímavé. Zejména, pokud tu budete spát v obytném autě na zdejším stellplatzu přímo pod chátrajícím areálem Laveria Malfidano. Ten je nepřístupný a je to místo, kde se čistil vytěžený materiál z okolních dolů.

Buggerru totiž historicky vzniklo jako osada pro horníky. Původně tu nebylo prakticky nic a celou kolonii ovládala společnost vlastnící doly. A to včetně služeb poskytovaných horníkům. Takže ti dostávali mizerné platy a zdejší obchody byly navíc dost drahé, protože patřily té stejné těžební společnosti. Celé to dospělo k poměrně divoké stávce potlačené armádou. Pokud jsem to správně pochopil, tak právě tady se odehrála historicky první stávka v celé Itálii. 

V tomto koutu Sardinie jsme nakonec objevili tolik zajímavých míst, že jsem to ani nezvládl všechno sepsat. Kousek jižněji je pak Porto Flavia, což je přístav vytesaný do skály. Fascinující projekt a fascinující místo. Naopak zhruba hodinu cesty severně z Fluminimaggiore najdete Dune di Piscinas. Z celých šesti týdnů naší cesty byla právě tahle pláž kombinovaná s dunami asi tím nejhezčím navštíveným místem. Navíc se sem jede docela dlouho po prašné cestě a kdo má odvahu, může si to zpestřit ještě jízdou přes brod. Kvůli fotkám a v rámci testu jsme to vyzkoušeli. Bigster to dal v pohodě, podvozek na to má vysoký dost (220 mm), na motorce bych se ale bál, protože pod vodou bylo dost kamenů. 

A další místní parádou byl průjezd důlní cestou od velkého dolu Montevecchio do Ingurtosu. Tady poznáte důlní minulost ve velkém. Jede se opuštěným koutem Sardinie a zatímco Montevecchio je oficiálně přístupné, dále po trase směr Ingurtosu potkáte spoustu pozůstatků ponechaných tak nějak svému osudu. Podzemí je tady rozvrtané jak ementál. Na téhle cestě také Bigster poznal asi ten největší off-road. I když se to v mapách nezdá. 

Níže najdete odkazy na samostatné články o Montevecchio, Dune di Piscinas i Porto Flavia. 

Po pěti dnech plných různých výletů jsme se posunuli do San Giovanni Suergiu. Z Fluminimaggiore to není daleko a na výběr máte dvě možnosti. Obě jsou velmi klikaté, pro motorkáře ráj. Můžete jet vnitrozemím po SS126, nebo podél pobřeží po SP83. Tuhle trasu jsme zvolili my, protože je přece jen méně klikatá, ale za to nabízí skvělé výhledy na moře. Paní domácí Anna o ní mluvila jako o panoramatické trase. Postupně vás přivede až k další obrovské pláži Fontanamare, u které je možnost přespat s obytným autem nebo karavanem v nějaké takové bývalé hornické vesničce přímo nad mořem. Zázemí tu zřejmě není žádné, ale na parkování je to krásné místo. 

V San Giovanni Suergiu jsme bydleli v neuvěřitelném apartmánu, který připomínal trochu zámek a trochu vězení. V okolí najdete další hornické atrakce v čele s dolem ve městě Carbonia, my jsme sem ale jeli kvůli karibské pláži Punta Trettu. Je nádherná, má mělkou vodu, ale když začne foukat, je to revír kitů. O Punta Trettu si můžete přečíst samostatný článek níže: 

Nakonec jsme se dopracovali také do Cagliari, kde jsme bydleli v malinkatém bytečku v přízemí kousek od Spiaggia del Poetto di Quartu. Na tři noci to stačilo bohatě, ale problém byl přívěs. Součástí apartmánu bylo stání ve dvoře, takže tam jsme přívěs s vypětím všech sil odstavili. Horší byl výjezd ven při odjezdu, protože naproti vjezdu se samozřejmě v tu chvíli postavilo auto a vytočit to s připojeným přívěsem bylo na milimetry. Nakonec jsem jim tam přejel vozíkem kus okapu, ale toho si snad nikdo nevšimnul. 

U Cagliari jsme dostali tip na výlet do městečka Villasimius, respektive na tamní nádherné pláže. Ale nakonec samotná Spiaggia del Poetto di Quartu byl tak pěkná, že jsme nikam nejeli, když jsme tohle měli pod nosem. V půlce října tu bylo teplo bez problémů na koupání, voda průzračná, písek a nikde nikdo. U Cagliari také můžete vidět hejna plameňáků ve zdejších mělčinách, ale s tím souvisí i množství komárů. Tak bacha na ubytování příliš blízko těmto vodním plochám. 

Hlavním místem, kam jsme se u Cagliari vydali, byly trosky letadla na hoře Conca d'Oru. Jednak odsud máte úchvatný výhled na Cagliari a jednak je to celé zvláštní a trochu děsivá atrakce. Je jak dělaná do osmé série televizního Fotra o strašidelných místech evropských hor. Samostatný článek najdete níže: 

Jestli si tu někdo myslel, že pět týdnů na Sardinii je nekonečná doba, tak vás mohu ubezpečit, že to utíkalo odporně rychle. Jakmile se furt něco děje, letí to hrozivě. Z Cagliari jsme se tak už v podstatě začali vracet zpět. Po cestě ale ještě byly v plánu sardské hory, konkrétně ta druhá nejvyšší - Bruncu Spina. 

Spali jsme v městečku Fonni v dokonalém historickém apartmánu. Celé tohle městečko je mimořádně zajímavé. Turisté většinou jezdí do slavnějšího Orgosola, ale také ve Fonni najdete murales a do hor to budete mít blíž. O Fonni jsme psali samostatný článek, stejně jako o Bruncu Spina, kde byl i televizní Fotr. Oba články najdete níže: 

Pětidenním pobytem ve Fonni v podstatě skončil náš průzkum Sardinie. Bylo to jednoduše skvělé, i když místy trochu náročné. Abychom si před finálním návratem do Česka ještě trochu odpočinuli a užili moře, vrátili jsme se tam, kde jsme začínali - do Porto Pollo. Z Fonni jsme vyráželi dopoledne, ještě jsme dali na jedné benzince svačinu a výborné kafe, abychom zhruba za hodinu stavěli na oběd, protože dcerka vyhlásila alarm z hladu. Tato zastávka kdesi před Olbií se zapsala do dějin tím, že jsem tu koupil nejodpornější pizzu, jakou jsem kdy zažil. Zlatá Casa di Mamma z Billy na rozpečení do trouby!

Nechal jsem se zlákat tím, že v Itálii koupíte dobré kafe všude. I kdyby mělo být z automatu. Tedy jsem předpokládal, že to samé bude platit o pizze. Nakonec pizzu jsme si několikrát před tím kupovali v sámošce a nechávali si to tam i ohřát a vždycky byla výborná. Ne tak ovšem tato. Dostal jsem pizzu, která obsahovala hranolky a párky! Že je něco takového možné v Itálii, to jsem netušil. Zlatá pizza s ananasem zapitá kapučínem ve dvě hodiny odpoledne. Tahle verze pizzy by měla být trestná. 

Posledních pár dnů v Porto Pollo už bylo citelně chladnějších než na začátku tohoto tripu. Ne přes den, ale v noci už bylo znát, že se o slovo hlásí podzim. Topení samozřejmě v apartmánu nebylo. Ale na koupání to bylo stále. Dcerka objevila kouzlo paddleboardu, takže bylo nutné objíždět všechny bóje nadohled, abychom je zkontrolovali a nakonec došlo na nejhorší. Nákup zpátečního trajektu znamenal definitivní konec, který se původně zdál být v nedohlednu. 

Opět jsme jeli přes noc a z Livorna jsme už cestu do Prahy rozdělili jen na dvě přespání. Jedno bylo v pěkném městečku Treppo Grande nedaleko Udine, druhé bylo v Rakousku nedaleko Lince, kde už nás nezajímalo nic jiného, než to co nejrychleji doklepnout a být po nezvykle dlouhé době zase zpátky doma. Kromě jiného proto, že tady už byl podzim v plném proudu a zima a mlha k žádným procházkám po okolí nelákala. 

Během těch šesti týdnů jsme si zvykli na cestovatelský režim života, na skládání věcí do auta a zase ven z auta do apartmánu. Na cestování s tím malým přívěsem i na práci tak nějak za pochodu. Mohu vás ubezpečit, že tahle věc je vysoce návyková. Dejte si proto pozor, jestli se do takovýchto delších cest pustíte, protože pak už to nebude jen nějaký bláznivý nápad na trochu delší dovolenou, o kterém vám budou ostatní říkat, že to bude drahé, komplikované a že to nejde. A vy si po první takové cestě neřeknete: „Ha, splnil se mi sen, odškrtnuto, vyřízeno.“ Po první takové akci budete vědět, že to jde, že je to super a že chcete znovu. Asi už chápu, proč ten Fotr pořád jezdí někam pryč většinou na delší dobu. Jsem skromný, stačí mi těch šest týdnů (no dobře, osm by napodruhé bylo lepší), ale určitě to chci zopakovat. 

Myslel jsem si také, že po této cestě bude pro mne Sardinie už vyřízená. Byli jsme tam tolikrát, teď jsme toho viděli fakt hodně. Ale ten ostrov toho nabízí tak moc a je tak hrozně pěkný. Asi se tam budu muset stejně vrátit. Evidentně je tady pořád co objevovat. Jestli nevíte, kam nadcházející letní sezonu vyrazit, tak Sardinie může být řešení. Tady je všechno. Pláže, doly, hory, sjezdovky, historie, města, památky. Stačí si jen vybrat. 

Zdroj: autorský text