Letecké katastrofy na vlastní kůži. Vyrazil jsem do italských hor k vraku DC-9 a málem se nevrátil

Vlastně by to byl krásný výlet. Nejprve se poměrně dlouho projedete po klikaté, prašné a místy velmi kamenité cestě, po které vystoupáte od moře do hor. A následně dojdete pěšky až do výšky nějakých 700 metrů nad mořem. Výhledy na Cagliari a na moře jsou perfektní. Jen tam nahoře to má celé zvláštní atmosféru. V noci ze 13. na 14. září roku 1979 zde zemřelo při leteckém neštěstí 31 lidí. Trosky letadla DC-9 tu jsou dodnes přesně tak, jak zde oné osudné noci letadlo havarovalo. 

Během našeho tripu po Sardinii jsme se mnohokrát přesvědčili o tom, že ostrov, který je pro mnohé „evropským Karibikem“, má i daleko méně pohádkové tváře. No a tahle je asi tou vůbec nejděsivější. 

Je to příběh jak z populárního seriálu Letecké katastrofy. Ani v tomto případě za neštěstí nemohla jen lidská chyba, ale souhra nešťastných událostí. Letadlo DC-9 startovalo 13. září 1979 chvíli před půlnocí z Alghera a letělo do Říma. V plánu mělo mezipřistání na jihu Sardinie v Cagliari. Tam už nedoletělo a zhruba čtvrt hodiny před jednou hodinou ranní v pátek 14. záři 1979 narazilo do hor přibližně 20 km od letiště. 

Podle toho, co se na italském internetu píše (a informace se někdy rozcházejí), šlo o celkem nové letadlo z roku 1975. I kapitán byl zkušený, měl desetiletou praxi. Potud vše v pořádku. Jenže zatímco den byl slunečný, noc přinesla špatné počasí a zhoršenou viditelnost. Navíc v Cagliari byl odstavený jakýsi naváděcí systém (letecký odborník nejsem, tak se omlouvám) a bez něj bylo noční přiblížení k letišti mnohem komplikovanější. V letadle údajně byly i problémy s výškoměrem, který nakonec posádka vypnula. A ještě prý selhal alarm, který měl piloty upozornit, že se odchýlili od kurzu. 

Až ke Cagliari šlo všechno podle plánu, jenže kolem letiště se motala bouřka. Možná byla podobná té, jakou jsme potkali my. Na pláži Poetto di Quartu bylo ještě slunce, zatímco nad horami, přesně tam, kde letadlo havarovalo, dost pršelo. Posádka chtěla provést otočku o 360 stupňů, aby klesla níže a mrakům se vyhnula. Řízení letového provozu to povolilo. Pilot později hlásil, že má vizuální kontakt se zemí a že klesne do výšky 914 m. 

Tady údajně došlo z dodnes neznámých důvodů k jedné z fatálních chyb, kdy letadlo obrat o 360 stupňů nedokončilo a ocitlo se na jiném kurzu. Kapitán se domníval, že stále letí nad mořem, zatímco první důstojník si myslel, že už jsou nad horami. Spekuluje se o tom, že kapitán si spletl světla petrochemického závodu, který je na pobřeží nedaleko místa havárie, se světly letiště. Každopádně posádka zcela ztratila orientaci a počasí se zhoršilo natolik, že viditelnost byla téměř nulová. Kapitán ještě nařídil vysunout podvozek a oznámil finální přiblížení na letištní dráhu. 

Následně spodní část trupu narazila do skály, letadlo se okamžitě rozlomilo na velké množství kusů, které se rozlétly do vzdálenosti až 300 metrů od místa nárazu. Nikdo nepřežil. Dodnes je to největší letecké neštěstí na Sardinii a jedno z největších v Itálii. 

Trosky letadla DC-9 italské společnosti ATI jsou v horách u Cagliari téměř půl století od katastrofy. Existují totiž spory o to, kdo má trosky odstranit. Taková akce nebude nic jednoduchého, protože letadlo spadlo do špatně přístupného terénu a na úbočí, kde části letadla jsou, je hustá, místy špatně prostupná vegetace a je zde pochopitelně také dost zmijí. Já sám jsem během mého výletu vyplašil asi pět hadů. 

Přibližné místo najdete v Google Maps. Je tam označeno italským „resti del DC9“. Na tohle místo jsem narazil náhodou, když jsem brouzdal v mapách a hledal nějaké místo, kam bychom se mohli v okolí Cagliari vypravit. Očekával jsem, že pořídím podobné fotky, jako se fotí u slavného vraku DC-3 na Islandu, ale tohle je trochu jiný příběh. V případě té DC-3 šlo o nouzové přistání a letadlo na místě prostě jen už zůstalo. Všichni přežili. Tady se DC-9 rozpadla na tisíc kusů. 

Jako vhodné startovací místo pro výpravu na horu Conca d´Oru je „parkoviště“, které je v Google Maps zadané jako Parcheggio Arcu s'enna 'e sa craba. Z pobřeží, řekněme od Maddalena Spiaggia, je to podle mapy půl hodiny cesty autem, ale reálně to určitě pojedete déle. Jakmile přejedete most přes dálnici, asfalt brzy skončí a rovnou vás přivítá celkem ostrý výjezd plný kamenů. Prašná cesta je místy horší, místy relativně hladká, ale na několika úsecích to chce se silničními pneumatikami mimořádnou opatrnost. Nicméně na parkoviště se autem dostanete, neunavíte se a po cestě si užijete krásné výhledy na Cagliari. 

Z parkoviště je to nahoru pěšky zhruba hodina chůze. Nečekejte ale turistickou značenou cestu. Na druhou stranu, jakmile nastoupíte tu správnou pěšinku, není moc jiných možností, kam uhnout. Dokud se nedostanete úplně nahoru. 

Pro náš Bigster byla tohle další off-road akce, kterých už jsme předtím na Sardinii podnikli více. Na parkoviště opět dojeli místní Italové zase s nějakým Cliem z půjčovny, takže by to teoreticky pro terénně střiženou Dacii měla být pohodička. Ale o kamenech už řeč byla a navíc místy je cesta celkem úzká. Pokud proti vyjede auto, může to být napínavé. 

Na parkovišti jsem potkal starší italský pár. Šli do hor běhat. Zaslechl jsem, jak se o letadle baví, tak jsem požádal o radu, kudy tam. Parkoviště je vlastně taková křižovatka, kde se sbíhá několik dalších cest. Když sem přijíždíte od moře, cesta pokračuje ostře doleva a přesně v tomhle ohybu je asi dva metry vysoký břeh, na který navazuje úzká cestička. To je přesně ono. Na satelitní mapě je to trochu vidět. 

Dál se šplháte do hor. Zpočátku je to pohoda, ale už prostým pohledem je jasné, že v závěru to bude dost strmé. A také že je. Chvíli se prochází husté roští, v jednom místě pak potkáte něco jako menší jeskyni, kolem které je asi pětimetrová skála, kde už to zavání horolezectvím. Radši jsem se tedy kousek vrátil a obešel tohle místo zleva. Našel jsem cestu, která byla určitě schůdnější, ale pořád to tady bylo už takové docela na hraně. Samozřejmě, že jsem nechal manželku i naší dcerku doma. Je to trochu fyzicky náročnější výlet. 

Poslední fáze je prodírání roštím. Tady už se občas na keřích objevily nějaké fáborky/značky. Tahle cesta vás přivede na hřeben. Najednou vylezete z roští a jste na holé skále. Velmi doporučuji si tady na tomto místě udělat nějakou značku. Myslel jsem si, že po cestě zpět tenhle tunel v roští v pohodě najdu, jenže opak byl pravdou. Když se budete vracet, všechno vám splyne a ani náhodou to nebude tak jasné. Já jsem tady na tom místě pak strávil dobrou hodinu, než jsem tu pěšinku našel. Mezitím jsem prolezl spoustu jiného roští a začal mne přepadat pocit, že to snad nikdy nenajdu. 

Každopádně člověk má pocit, že už je v cíli, jenže na druhé straně hory je potřeba ujít ještě pár stovek metrů, abyste trosky našli. Pohybujete se ve vzrostlém roští. Chvíli si myslíte, že jdete po pěšince, která najednou mizí. Na internetu jsem se dočetl, že pro turisty, kteří tu jsou poprvé, je snadné se tady ztratit a je to pravda. Člověk pak jen drží nějaký základní směr a jen si tak říká, že v opačném směru přece tolik roští nebylo. 

No a pak najednou se objeví malý kus trupu, kus nějakého elektrického zařízení, kousek plechu...

Po chvilce prodírání se roštím a zkoumání prvních drobných trosek jsem našel první velkou část letadla. Je to zadní ocas a motory. Tady vám naplno dojde, co se tu stalo. Na jednu stranu je to dobrodružství, ale na druhou stranu to tady celé má zvláštní atmosféru. Tím spíš, že jsem tu byl začátkem října a byl jsem tu úplně sám. 

Pořád jsem měl pocit, že někde vyfotím přední část a že přinesu fotky podobné tomu, co známe z toho Islandu. Jenže později jsem narazil na další větší kusy. Trup, části křídel, podvozek.

Tady bylo jasné, že pokud někde tam dál v roští je přední kabina, tak téměř jistě nebude pohromadě. Předek letadla jsem nakonec nenašel a ani jsem nikde nedohledal fotky jiných částí než těch, které jsem objevil. Vyložil jsem si to tak, že trosky budou rozeseté někde níže směrem do údolí. 

Když jsem na trochu více holém místě vyplašil už asi pátého hada, rozhodl jsem se, že půjdu zpět a dál tady nebudu pokoušet štěstí. Jak už jsme si řekli, hledání cesty dolů bylo daleko složitější, než jsem si představoval. V mapě výše najdete zadanou trasu z parkoviště nahoru k letadlu a hlavně zadané body míst trosek. Vzal jsem souřadnice z fotek, které jsem na těch místech udělal mobilem. „Start“ je první místo, kde jsem narazil na malé části. Body 2, 3 a 4 ukazují místa větších kusů letadla. 

Nakonec jsem se k autu přece jen dostal. Trochu poškrábaný od roští a dost zpocený. Shodou okolností jsem se tady opět potkal s tím stejným párem, který si mezitím zaběhal. Ptali se, jaké to bylo a shodli jsme se, že tam nahoře je to celé takové zvláštní. A když jsem nakonec dole zase narazil na hladký asfalt, dost se mi ulevilo. 

Tenhle výlet je něco úplně jiného, než co turistické Cagliari nabízí. My jsme tu spali v malém bytečku a strávili jsme tu tři noci. Původně jsme chtěli navštívit ještě vyhlášenou pláž Villasimius, ale z našeho ubytování to byla skoro hodina jízdy autem a navíc pláž Spiaggia del Poetto di Quartu, kterou jsme měli pod nosem, byla tak pěkná, že jsme nikam nejeli a raději zůstali tady. 

Je to nekonečně dlouhá pláž, moře má tu typicky pohádkovou barvu, lidé tu chodí po pás ve vodě sem a tam (jak to Italové běžně dělají), máte tu k dispozici nekonečnou promenádu, plážové bary a na přilehlých mělčinách jsou vidět plameňáci. Trochu jsem doufal ve správný vítr, že bych se tu svezl na prkně, ale nefoukalo. 

Po kratším pobytu v Cagliari jsme se vrátili zase kousek na sever. Znamenalo to zapojit přívěs, který jsme odstavili na dvoře u apartmánu, přičemž ale vjezd byl do úzké ulice. Pochopitelně naproti vjezdu stálo auto, což dost omezovalo manévrovací prostor. Výsledkem byl poněkud upravený okap, který jsem přívěsem trochu přejel, ale to už se holt občas stává a Italové takové drobnosti neřeší. Tedy alespoň myslím. 

Naší další destinací bylo město Fonni. Nejvýše položené město na Sardinii. Už začátkem října tam byla zima, teď mi na Instagramu vyskakují fotky, jak je to tam zasněžené. Jaké to tam bylo? Dozvíte se v dalším článku. 

Zdroj: autorský text