Jedna z nejhezčích pláží světa nabízí duny, opuštěné domy, historii a doly. Najdete ji v Evropě

Pro spoustu lidí je Sardinie hlavně o koupání na nádherných plážích. Někdy se v tomto kontextu mluví o „evropském Karibiku“. Fakt je ale ten, že na těch nejhezčích a nejvíce vyhlášených plážích je hlava na hlavě i mimo sezonu. Naštěstí se dají najít i klidnější lokality. Navíc Sardinie zdaleka není pouze o plážích. Má hory i bohatou historii. Její nedílnou součástí je těžba. Těžilo se tady opravdu hodně a stopy téhle činnosti jsou na mnoha místech jasně patrné dodnes. 

Když se pak tohle všechno spojí dohromady, výsledkem je naprosto fascinující lokalita. Právě takovou jsme našli v místě, které v mapě nese jméno Dune di Piscinas. Ano, kromě všeho zmíněného tu jsou ještě navíc písečné duny. 

Na Dune di Piscinas jsme se byli podívat v září a lidí tady bylo málo. Parkoviště poloprázdné, pár lidí bylo v jediném zdejším hotelu, někdo v místním kempu. Pláž je navíc obrovská, takže se tu lidé tak nějak ztratí. Velkou výhodou (pro někoho možná nevýhodou) je poloha tohoto místa. V blízkém okolí není žádné větší město. Musíte sem dojet. Z Cagliari to je zábava na necelé dvě hodiny jízdy, z Alghera to je více než tři hodiny.

Vždy je navíc potřeba přejet hory, takže se připravte na tisíce zatáček. Pravděpodobně pojedete přes Arbus po silnici SS126, která je (pokud máte rádi řízení) absolutně skvělá. Zejména úsek, kde se sjíždí do Fluminimaggiore a pak následně dále do města Iglesias. Pokud ale pojedete k dunám směrem od města Arbus, až sem se nedostanete. Odbočíte na SP66 a přes městečko Ingurtosu sjedete k moři. 

I tohle je krásné a velmi zajímavé místo. Nad městem Ingurtosu je vyhlídka, odkud vidíte celé údolí is Animas až k dunám na pobřeží Costa Verde. Jasný světlý flek ostře kontrastuje se zeleným okolím plným lesů (odtud označení „zelené pobřeží“). Dominantou samotného Ingurtosu je kostel sv. Barbory a hlavně ředitelská budova. Té se údajně říkalo hrad. Je z roku 1870 a řídily se odtud těžební aktivity v okolí, kde je spousta dolů. Celý komplex se jmenuje Montevecchio. 

Tenhle barák je postavený na skvělém místě. Řídící pracovníci měli dokonalý výhled do údolí a z údolí tenhle dům zároveň každý dělník dobře viděl. Cesta dolů k dunám vede přímo skrz budovu přes relativně malý podjezd. Tak pozor na to, s obřími obytnými auty by mohl být problém. 

Dům ostře kontrastoval s tím, kde bydleli dělníci. Dnes to působí jako sci-fi, ale podle oficiálního průvodce zde dříve bývalo sedm vesnic, devět stovek budov a 2500 obyvatel. O tom, v jakých podmínkách se tu těžilo, jsme se později dozvěděli více při prohlídce jiného dolu a věru to skutečně nebyl žádný med. V Ingurtosu byla i nemocnice, pošta, nákupák, mateřská škola... Dnes tu sice pár obyvatel asi je, ale jinak jsou budovy buď prázdné a zavřené, nebo to jsou rovnou ruiny. 

Z Ingurtosu dál se pokračuje malou klikatou silnicí, podél které uvidíte řadu opuštěných dolů a polorozpadlých domů. Já mám tyhle kulisy moc rád a tak nějak mám touhu všude vlézt a podívat se tam, ale tady je toho tolik, že už na to prostě člověk nemá sílu. Nějaký důl nebo rozpadlý dům je na každém rohu, podzemí musí být jak ementál. 

Přesto nám to nedá a u jedné ruiny zastavujeme. Nese označení Laveria Brassey a je to vskutku impozantní ruina. Musel to být pěkný dům. Jméno má podle lorda Thomase Allnutta Brasseye, majitele dolu. Šlo o úpravnu, kde se z vytěžené horniny dostávaly konkrétní prvky (hlavně zinek, ale také kadmium nebo gallium). Přepravu materiálu ze zdejších šachet do této úpravny obstarávaly lanovky, závěsné dopravníky a železnice. Definitivní konec provozu přišel v 70. letech minulého století. 

Areál úpravny je uzavřen, ale jak to na mnoha podobných místech v okolí funguje, když budete chtít, tak někde nějakou díru v plotě určitě najdete. Jen je potřeba dávat pozor, protože tyhle budovy jsou fakt ruiny. Tak ať na vás někde něco nespadne. Parádní fotky ale pořídíte i z prostranství před úpravnou. Tady na tom místě se pak asfaltová silnice vedoucí na pláž mění na prašnou cestu. Tady to začíná být zajímavé. 

Prašná cesta vás postupně zavede mezi kopečky. Zde už začínají duny. Místy je cesta úzká na jedno auto, místy připomíná džungli. Čím blíže jste pláži, tím méně porostu je kolem a tím více je zřejmé, že kolem vás jsou už duny. Duny stvořil mistral. Vítr, který písek doslova nafoukal pár kilometrů do vnitrozemí. Jde o tzv. živé duny, takže se stále pohybují a mění. 

Těsně před pláží je placené parkoviště, kde se dá v autě i přenocovat, mezi dunami je také kemp. Z parkoviště je to pár kroků do místního plážového baru a dál je to už na vás. Pláž je to obrovská. V době naší návštěvy docela foukalo, vlny měly dobré dva metry a celému tomu představení dávala létající vodní tříšť a konstantní šumění vody speciální atmosféru. Za jednu z nejkrásnějších pláží světa tohle místo označil National Geographic. Souhlasíme s tím. 

Po pláži můžete chodit několik kilometrů tam a zase zpátky. Odlehlost pláže také způsobila, že tu byl obrovský prostor vyhrazen nudistům. Později úřady omezily nudistickou část pláže na 400 m, což je pořád dost. Na své si tu přijdou i surfaři, kiteři nebo windsurfaři, kteří se nebojí vln. Zhruba 200 m od pobřeží je údajně vrak anglické lodi, což je atrakce pro změnu pro potápěče.

My jsme pozorovali pána, který zde pouštěl draky. Byl z Německa a říkal, že tenhle koníček provozuje 40 let a dal do něj půlku svých příjmů. Proč? Protože to má rád a protože i ostatní lidi se smějí, když draky vidí. Naše dcerka dobrou hodinu pobíhala kolem a ukazovala na létající žábu.

Pokud byste neměli dost všech těch hornických atrakcí, kousek od zdejšího hotelu, který také dříve evidentně patřil k místním hornickým budovám a který prošel důkladnou rekonstrukcí, najdete zbytky malé železniční tratě a hornické vozíky. Je to jak na divokém západě. Před mnoha desítkami let tady ty vozíky někdo prostě nechal a už tu zůstaly navždy napospas písku, mistralu a jiným přírodním silám. Dnes je z nich vděčná atrakce pro fotky „na socky“ a do alb z dovolené. 

Samozřejmě zajímavá je i procházka do dun, ze kterých máte jednu z nejkrásnějších pláží světa jak na dlani. Protože jsme na západním pobřeží, navečer se do všech těch barev přidá ještě nažloutlé světlo a začíná to být dokonalý kýč. My jsme se museli vrátit do našeho apartmánu ve Fluminimaggiore, abychom stihli náš obvyklý večerní rituál kombinující koupání, krmení, přebalování, řev a uspávání. Západy na pláži ale musí být doslova epické. 

Pokud pojedete ze severu, může se stát, že vás navigace pošle na pláž po silnici SP4, která překonává Rio Piscinas. Na první pohled se může zdát, že to je prostě normální cesta, ale pokud budete chtít na parkoviště, kousek za řekou na vás čeká ještě brod. My jsme se na něj jeli podívat cíleně, abychom tu udělali akční fotky Dacie Bigster, ale během toho se u brodu objevili motorkáři a jeden člověk s obytňákem, pro které to bylo překvapení. 

Brod to není hluboký, v době naší návštěvy měl asi 20 cm, pokud to vezmete při kraji, ale pod vodou je dost kamenů. Bigster to zvládl bez zaváhání i s pohonem předních kol, ale nižší auta by právě kvůli kamenům mohla mít problém, stejně jako motorkáři. 

Dune di Piscinas je opravdu krásný kus Sardinie. Není to taková ta pohádková karibská pláž, kterou vám ukazují našpulené influencerky na Instagramu. Je divoká, stejně jako její okolí opředené hornickou historií. Sice dojet sem chvíli trvá, ale rozhodně se to vyplatí. A klidně tu můžete zůstat několik dnů. 

Stačí totiž vyjet od pláže zpět do Ingurtusu a tam začíná parádní cesta údolím do městečka Montevecchio. Je to prašná a místy poměrně kamenitá cesta lemovaná doly. Můžete to projet autem (pokud má trochu vyšší podvozek), na horském kole, nebo projít pěšky. O tomhle výletu si ale více řekneme příště. 

Zdroj: autorský text