I Češi spěchají po dálnici kolem, ale většina se nezastaví. Na severu Itálie jsme našli krásná místa

Naše dnes už rok a půl stará dcerka mnoho zažitých věcí v naší rodině změnila. Jednou takovou věcí je i způsob cestování. Až dosud jsme si obvykle stanovili nějakou cílovou destinaci, skočili do auta, dojeli na místo a až tam jsme pak v rámci širšího okolí podnikali výlety. Jenže 12 hodin v autě je pro takhle malé dítě poměrně náročné, takže je to náročné i pro všechny ostatní. A tak jsme plynule přešli na režim vícedenních přejezdů kombinovaných s návštěvou zajímavých míst po trase. Víte co? Je to fajn. 

Člověk totiž zjistí, že někdy stačí od dálnice odjet klidně jen pár kilometrů a dorazí na krásné místo, kde můžete strávit hezkou hodinovou pauzu na oběd, nebo také třeba rovnou dva dny. A přesně taková byla Cornino Beach ležící v těsné blízkosti dálnice A23 na úrovni Udine. Kdo jede do Itálie přes Villach, ten téměř jistě jede kolem. Nezastavit se je celkem škoda. 

My jsme se tady zastavovali po cestě s Bigsterem na Sardinii. Spali jsme tu v městečku Cornino u moc milé paní Mercedes v apartmánu, kde jsme strávili dvě noci. Záměrně jsme vybrali na takhle dlouhou pauzu tohle místo, protože dcerka miluje sbírání kamínků. A Cornino Beach je kamínkový ráj. 

Z nejbližšího sjezdu z dálnice A23 to sem je nějakých 12 minut jízdy. Pláž je v místě, kde řeka Tagliamento obtéká menší ostrov, přes který vede silnice SP84. U obou zdejších mostů je koryto řekly velmi široké, ale voda teče jen v jeho malé části. Zbytek jsou jen a pouze oblázky. Do koryta se dá bez problémů sjet autem a ani není potřeba mít vyšší podvozek, jako má naše Dacia.

Pod Ponte di Cimano se dostanou i větší obytná auta. U druhého mostu (Ponte di Cornino) je parkoviště, ze kterého vede poměrně prudká cesta k řece a v době naší návštěvy tady byl od vody v jednom místě vymletý dost velký rigol. Dál už pak není problém, dá se pokračovat korytem daleko, ale kvůli tomuto sjezdu (a hlavně návratu zpět na silnici) to už klasické obytňáky nedají. Kdo se do koryta dostane, ten si může hodně vybírat, protože na této straně teče vody méně a je zde více prostoru, kam dojet a kde se utábořit. Takže si tu najdete svůj klidný kousek kamínkového plácku u dokonale čisté, ale dosti studené vody. 

Jakmile se dostanete k vodě, čeká na vás místo připomínající trochu lom a trochu oblázkovou pláž. Kolem hučí křišťálově čistá voda, sem tam potkáte postávající a polehávající Italy a Italky, sem tam stojí turisté. Někdo v klidnější části řeky jezdí na paddleboardu, my jsme házeli do vody kamínky a brouzdali se v mělkých a klidných částech řeky. O tom, jak malá rybička okusovala prstíky na nohou vypraví dcerka (svou vlastní řečí) ještě teď, čtyři týdny po téhle své zkušenosti.

Cornino Beach, respektive řeka Tagliamento pochopitelně není úplně atrakce na týden, ale je to přesně to místo, které člověk hledá, když chce po cestě přespat u něčeho zajímavého. Dvojnásob to platí pro lidi cestující v obytných autech a  razící takové to cestovní klišé o tom, že cesta je cíl. Ale pokud si v okolí najdete ještě nějaké další atrakce, na více dnů tahle zastávka vydá bez potíží.

Jeden další tip bychom měli.

Jeskyně Grotte di Pradis najdete v horách asi půl hodiny jízdy od města Cornino. Pojedete po úzkých klikatých silnicích a do jeskyní pojedete dost do kopce. Pokud budete bydlet někde okolo Cornina, může to být celkem zajímavý výlet třeba i na kole. Cesta tam bude dřina, zpět to bude super sjezd. Jeskyně jsou ve výšce 500 metrů nad mořem. Grotte di Pradis je menší areál nad hlubokou soutěskou, kde najdete několik nepříliš velkých jeskyní. Chtělo by se říci, že je to nuda, ale jako celek je to moc pěkný zážitek, který vás nebude stát mnoho peněz. Základní vstup je šest eur za dospělou osobu.

Po vstupu do areálu se asi po pěti minutách chůze dostanete k první jeskyni, která sloužila, a stále ještě slouží, jako kaple. Je to docela velká jeskyně a na jejím konci najdete nasvícený oltář, což dává místu speciální atmosféru. Můžete si tu zapálit svíčku. Jsou zde k dispozici za symbolický poplatek několika málo eur, které hodíte do kasičky. Tak si nezapomeňte drobné. Vstup se dá samozřejmě platit kartou. 

Od jeskynní kaple pak následuje sestup po schodech do hluboké rokle. Tady najdete kombinaci můstků, tekoucí vody, jeskyní a lávek. Celé to dohromady dává parádní podívanou, která přitom není úplně náročná. Dá se to zvládnout i s malými dětmi. Jen je občas nutné dávat trochu pozor. Dole jsou tři menší jeskyně, jedna z nich nebyla v době naší návštěvy přístupná. Zřejmě kvůli většímu množství vody. Vstup do jeskyně byl za říčkou. Suchou nohou bychom se tam asi nedostali.

Kromě jeskyní můžete na druhé straně rokle navštívit ještě menší vyhlídku nad zdejším vodopádem a pak zase po schodech nahoru. Nad roklí je také most, na který narazíte hned za vstupem do areálu. Až při pohledu z něj teprve člověk naplno pozná, jak je tahle rokle hluboká.

Kudy přesně pojedete do Grotte di Pradis, to samozřejmě záleží, odkud sem zamíříte. Protože ale jeskyně leží v kopcích nad řekou Tagliamento, téměř jistě narazíte na místa s krásným výhledem. Jedno takové je třeba u kostela Parrocchia di S. Martino a v mapě ho najdete jako „Belvedere di Clauzetto“. Navečer to je vynikající lokalita na focení.

Cornino Beach a Grotte di Pradis byla první zajímavá zastávka na našem šestitýdenním tripu hlavně po Sardinii, kam jsme vyrazili s Dacií Bigster v kombinaci s hybridním motorem označeným jako Hybrid 155. Je to nová verze „renaulťáckého“ hybridu s převodovkou, která má čtyři rychlosti pro spalovací motor a dvě pro elektromotor. Není tady ani spojka, ani zpátečka. Auto se vždy rozjíždí i couvá na elektromotor.

Cestu jsme si zpestřili ještě přívěsem od Agadosu, kam jsme dali hlavně věci na windsurfing, ale také kolo, paddleboard, kočárek a pár dalších drobností určených většinou pro koupání. Ano, máte pravdu, věcí jsme s sebou vezli fakt hodně. Nevím, jak to dělali moji rodiče, když jsme jeli v pěti pod stan na Korsiku s Fiatem Uno… Přívěs má i s ojí 3,8 m a s naším nákladem váží zhruba 600 kg. Není obrovský, ale za autem už je dost cítit.

První stovky kilometrů s touhle soupravou byly hlavně o seznamování se. Ale také se rychle ukázalo, že hybridní pohon má dvě velké výhody. I s přívěsem se spotřeba na dálnici držela do osmi litrů na sto a rozjezdy jsou díky elektromotoru dokonale plynulé. Tohle dvojnásob oceníte právě při jízdě s přívěsem, zejména pak v kolonách a při manévrování s vozíkem během parkování. Prostě pustíte brzdu a auto se pomalu rozjíždí. Řidiči to dost usnadní práci. Tradiční nevýhodou naopak je relativně nízká maximální hmotnost přívěsu. Hybrid utáhne 1000 kg. Ostatní verze zvládnou o půl tuny více. 

Na dálnici je pak v naprosté většině případů motor příjemně tichý. Je znát, že elektrická část pohonu dost pomáhá i ve vyšších rychlostech a pomohlo i zvětšení objemu spalovací jednotky. Celkově je tahle nejnovější verze tohoto hybridu mnohem lepší než starší šestnáctistovka. Tak uvidíme, jaké budou další zkušenosti. Zatím vypadá hybridní Bigster velmi slibně. 

Zdroj: autorský text