Tohle je další fascinující místo v Itálii. Vypadá jako skalní hrad i jako důl, ale je to přístav

Na jihozápadě Sardinie se hodně těžilo a stopy této činnosti jsou zde jasně patrné do dnešních dnů. V celé téhle části Sardinie je spousta opuštěných objektů v různých stádiích rozkladu, ale některé památky se podařilo zachránit a dnes slouží jako velmi vděčná turistická atrakce. Tohle je přesně případ třeba Porto Flavia. 

Když si zadáte do vyhledávače jméno Porto Flavia, určitě na vás vyskočí obrázky podobné tomu našemu úvodnímu. A člověk si pak říká, co to asi je? Takhle na první pohled to vypadá jako kus skalního hradu na romantickém místě nad mořem. Když pak začnete prohledávat další fotky, budete si stoprocentně jistí, že je to důl. Jenže když se vypravíte na prohlídku, hned na začátku výkladu vás průvodce vyvede z omylu.

Porto Flavia NENÍ důl. Je to přístav. Cože? Tohle že je přístav? To jako fakt?

Ano, je tomu skutečně tak. Důlní přístav Porto Flavia vznikl ve 20. letech minulého století a fungoval zhruba čtyři dekády. Cílem bylo postavit něco, co ulehčí a výrazně zrychlí nakládku vytěženého materiálu z přilehlého dolu. Ten je mimochodem dost velký a když pojedete do Porto Flavia, pojedete přímo kolem. Bohužel je nepřístupný. 

Autorem projektu je benátský inženýr Cesare Vecelli, přičemž jméno přístav získal po jeho dceři, která se jmenovala Flavia. Cesare Vecelli navrhnul zajímavé řešení, kdy se do skály ve dvou patrech vytesaly dva velké tunely. V tom horním, kde také prohlídka začíná, jezdily klasické důlní vozíky a vozily materiál do nitra komplexu, kde je devět sil také vytesaných do skály. Jejich kapacita byla až 10 tisíc tun materiálu. Tohle byl takový mezisklad, kde se zároveň materiál třídil podle toho, o co šlo. Do sil se vše sypalo průběžně. 

O patro níže, pod těmito sily, byl pásový dopravník vedoucí až na posuvný most, který trčel nad moře. Když pod tento most zaparkovala loď, dole se silo pouze otevřelo, materiál začal padat na dopravník a ten to všechno rovnou sypal do lodě. Řešení to bylo velmi chytré a nakládku opravdu násobně urychlilo.

Nepřehlédnutelnou místní dominantou je vápencový útvar Pan di Zucchero, který je nedaleko v moři a do kterého se také vrtalo, aby se zjistilo, zda náhodou ložiska rudy obsahující zinek a olovo nesahají až do moře. Pochopitelně není náhoda, že Cesare Vecelli navrhnul nakládací portál zrovna na místě téměř přímo naproti Pan di Zucchero. Tahle obří skála totiž fungovala jako štít proti zdejšímu častému severozápadnímu větru a vlnám. 

Porto Flavia je u malého městečka Masua, vedle kterého je obří důl. První parkoviště je u Spiaggia di Masua, kde končí silnice. Následuje prašná cesta, kam mají obytná auta vjezd zakázán. Je to takový lehký off-road, který by mnoho běžných dodávek určitě také zvládlo, ale důvodem zákazu je primárně to, že kousek od nejbližšího parkoviště u Porto Flavia je hodně úzký most, na který navazuje devadesátistupňová zatáčka a delší auta by se tady nemusela vytočit. Samotný příjezd na parkoviště je pak docela prudký a moc místa tu obecně není.

Majitelé obytňáků si tak musí dát pěší procházku dlouhou zhruba 1,5 kilometru, která ale vede po pěkné cestě s výhledem na moře a na Pan di Zucchero. Jen je potřeba počítat s tím, že vám budou ostatní prášit. Zaparkovat a asi i zakempovat se dá také v lesíku nedaleko parkoviště u Porto Flavia, ale tam už je cesta docela špatná. Zajeli jsme tam na pár fotek s Bigsterem a byli jsme rádi, že jsme vyjeli zpět. Čtyřkolka se zde bude velmi hodit. 

Od off-road parkoviště je to ke vstupu do Porto Flavia pár minut chůze. Při čekání na hodinu prohlídky si můžete koupit nějaké to občerstvení v malém kiosku a pokochat se výhledem. Vedle se prodávají vstupenky, které lze pořídit i přes internet na webu iglesiasturismo.it. Pak dostanete slušivou hygienickou ochranu na vlasy, vezmete si helmu a jde se na věc. 

Prohlídka začíná procházkou dlouhým tunelem. Ten má zhruba 600 m a na jeho konci je větší železniční smyčka stvořená tak, že se vláčky otáčely kolem sil, do kterých materiál sypaly a pak se stejnou cestou vracely zpět. Průvodce (nebo průvodkyně) vám po cestě povypráví o historii, vysvětlí, že to není důl, ale přístav a po cestě uvidíte různé exponáty. 

U železniční smyčky je větší prostor, kde najdete různé plány této skalní stavby, historické fotky a další zajímavosti. Odtud se pak jde kolem horních otvorů sil dále směrem k moři. Tady se dostanete právě na ten tolik fotogenický portál. Na tomhle místě pak také skončila prohlídka pro mou manželku a našeho prcka, na kterého to bylo moc. Kombinace delší procházky v temném prostředí a nutnosti často stát, neběhat a být zticha prostě byla příliš. 

Naštěstí prohlídka pokračuje sestupem do spodního patra přes budovu portálu. Jde se celkem malým schodištěm čítajícím 108 schodů a asi podle zkušeností se zde skupina návštěvníků rozdělí, protože ne všichni chtějí dolů. Takže se manželka i prcek přidali ke skupince, která se rovnou vrátila zpět. Asi není potřeba zdůrazňovat, že právě odsud, nebo pak níže ze schodů, je nejlepší výhled na Pan di Zucchero. 

Přes budovu portálu se pak návštěvníci dostanou do spodního tunelu. Ten není tak dlouhý, ale je také zajímavý. Právě tady byl pásový dopravník a byl tu i posouvací most. Most už je demontován. Prohlédnout si ale tady můžete třeba mechanismus, který otevíral sila. 

Následně se jde stejnou cestou zpět po schodech nahoru, druhým tunelem se dostanete zase do toho většího prostoru s obřím plánem stavby a pak se úvodním tunelem vrátíte zpět. 

Oficiálně trvá prohlídka 50 minut, ale reálně to bude více, protože všichni si chtějí pořídit nějaké ty fotky, hlavně na nakládacím portálu. Jenže další skupina jde dovnitř vždy v celou, takže už nás pak ke konci průvodkyně dost popoháněly, abychom se neloudali a pustili dovnitř další. 

My jsme navštívili Porto Flavia během  pětidenního pobytu ve Fluminimaggiore u moc milé paní Anny, takže jsme sem jeli na otočku. Když jsme ale později pokračovali dále na jih, opět jsme jeli okolo a kousek dále jsme narazili na zajímavé místo, které by se mohlo líbit lidem cestujícím s karavanem nebo s obytňákem. My jsme zde dělali nucenou pauzu, protože prckovi bylo z těch všech zatáček blbě. 

Jde o místo u pláže Fontanamare v areálu, který asi dříve také nějakým způsobem souvisel s těžbou. Dnes to jsou v podstatě ruiny menších domů, ale prostranství mezi nimi je uklizené a slouží jako placené parkoviště. Zapomněl jsem si udělat poznámku, ale myslím, že za 24 hodin parkování se tu platilo 10 eur. Je to ale skutečně jen parkoviště, elektřina tady není a výlevka pravděpodobně také ne. Nicméně stojí se přímo nad pláží v zajímavém prostředí a s perfektním výhledem na západ. Z Porto Flavia to sem je necelých 10 km a asi 18 minut jízdy. 

Celé pobřeží od Porto Flavia tady k Fontanamare vypadá zajímavě a dají se tu podnikat různé další výlety. Třeba lodí na pláže pod útesy, vyhlášená je také Grotta Azzura a samozřejmě je zde více těžařských pozůstatků. Je to taková trochu jiná Sardinie. Někdy divoká a opuštěná, ale hodně zajímavá. 

Zdroj: autorský text