Punta Trettu vypadá jako zapomenutý karibský ráj, který je v Evropě. Návštěva nás ale stála 15 tisíc

Na fotkách (a vlastně i ve skutečnosti) to vypadá naprosto pohádkově. Křišťálově čistá voda a písečná pláž, která se postupně mění na velkou mělčinu. Nikde nikdo. Jen náš prcek brouzdající se v tom nekonečném brouzdališti a opodál nějaká mladší paní s fotografem zřejmě vytvářející obsah na sociální sítě. K tomu je tohle prostředí samozřejmě ideální. 

Takhle nějak vypadá místo, které se jmenuje Punta Trettu. Najdete ho na jihozápadě Sardinie kousek od města San Giovanni Suergiu. Punta Trettu se ale umí velmi rychle změnit a místo jako takové vás dokáže nachytat. Je to lokalita milovníků kitesurfingu, windsurfing sem skoro až nepatří. A pokud si nedáte na prkně pozor, vyjde vás to možná stejně draho, jako mojí peněženku. Ale popořádku. 

Punta Trettu jsem si přidal do itineráře naší cesty po Sardinii jako jednu z lokalit, kde si chci vyzkoušet windsurfing. Všude se o tomto místě píše v souvislosti s kitsurfingem, ale když jsem hledal podrobnosti, dočetl jsem se, že na prkně se dá jezdit na severní straně výběžku. Takže jsme se sem vypravili. 

Ubytovat se tady můžete několika způsoby. Hodně lidí spí v autech přímo na parkovišti takříkajíc „u spotu“, ale takový způsob spaní náš naložený Bigster s přívěsem nacpaným harampádím úplně neumožňoval (a moje manželka je zásadně proti takovýmto dobrodružstvím). Hned vedle jsou apartmány v Kite Village, ale ty byly docela drahé a na náš termín ani nebyly volné. Zajímavě pak vypadala farma, kde se spalo ve velkých stanech (glamping), nakonec jsme se ale ubytovali ve městě San Giovanni Suergiu, protože tam se podařilo za 1600 Kč na noc najít dům po prarodičích, kde jsme měli k dispozici 160 metrů čtverečních. Na naší cestě to byl suverénně největší apartmán, kde jsme spali, přičemž byl paradoxně také jeden z těch nejlevnějších. 

Samotné San Giovanni Suergiu je menší město, kde podle paní domácí z našeho apartmánu bývá v sezoně docela dost turistů, ale v září tu bez přehánění „chcípl pes“. Turistů minimum, jen místní. Město jako takové vypadá na první pohled nudně, jenže reálně má velmi bohatou historii, která se podle oficiálních informací začala psát už v devátém století. I proto tady najdete ruiny hradu z 11. století nebo malý kostel původem z 12. století. 

Velký rozvoj se tu odehrál v osmnáctém století a následně pak v první polovině dvacátého století. Tohle už se točilo kolem rozvoje průmyslu. Vznikla tu elektrárna Santa Caterina a v této lokalitě se těžilo uhlí. Elektrárna je dnes samozřejmě už opuštěná, historii těžby uhlí (nebo také zpracování hořčíku) tu dnes připomíná mnoho průmyslových budov a muzeum v nedaleké Carbonii.

My jsme tu strávili tři noci a na tyhle atrakce nebyl úplně čas. Ale chci tím říci, že když tady budete déle, nudit se fakt nebudete. 

I proto, že se můžete vypravit třeba na ostrov Sant'Antioco spojený se Sardinií úzkým pruhem země, po kterém vede silnice. Kolem je řada lagun a mělčin, takže tu lze pozorovat mnoho zajímavých zvířat a rostlin a samozřejmě se tu také vyrábí sůl. Údajně jde o největší produkci soli na Sardinii. Chvíli jsme zkoumali, zda se dá podniknout nějaká exkurze přímo mezi saliny podobně, jako to mají ve Francii v Camargue, ale nic takového jsme nenašli a ani jsme nenašli nějakou oficiální prodejnu. Sůl s označením Sant'Antioco ale najdete v běžných supermarketech. 

V lagunách jsou hlavní atrakcí plameňáci, ale také třeba kormoráni nebo volavky. Roste tady přes 180 druhů rostlin, ale spolu s mělkou stojatou vodou na vás bude čekat pochopitelně i dost komárů. My jsme si dali jedno dopoledne procházku kolem salin před městem Sant'Antioco. Plameňáků jsme nakonec moc neviděli. Mnohem více jsme jich o pár dnů později potkali v Cagliari. Podle sardského průvodce je nejlepší navštívit saliny navečer, kdy velmi slaná voda začne v nažloutlém slunci hrát různými barvami. 

Mimochodem, celá tahle lokalita je hodně placatá, takže se tu dobře jezdí na kole. A také tu je docela hodně cyklostezek. 

Výběžek Punta Trettu je ze San Giovanni Suergiu vzdálený deset minut jízdy autem. Pohodlně se sem případně dá dojet i na kole. Až na špičku se ovšem zajet nedá. Auto je potřeba nechat na parkovišti u přístavu a pak ten kousek dojít pěšky podél vody. Zabere to tak deset minut, nám to s prckem obdivujícím kdejaký klacek, špunt nebo jiný odhozený bordel pochopitelně zabralo mnohem déle. 

Napoprvé jsme na špičku výběžku ani nedošli, protože se z mráčku a nedaleké přeháňky, o které meteoradar říkal, že nás mine a rychle odejde, stala hodně výživná průtrž mračen, takže jsme fofrem utíkali zpět do auta a nestihli jsme to. Dost jsme zmokli. Napodruhé se to ale podařilo a je potřeba zdůraznit, že je to fakt krásné místo. Slunce, voda líně se převalující po písečném dně, kdy dospělý má vodu sotva po kotníky. Prostě karibský ráj. 

V sezoně tu asi bude více lidí, na konci září tu nebyl téměř nikdo. Kiteři byli zašití někde ve svých autech a i když bylo počasí na koupání a svítilo slunce, měli jsme to tady celé pro sebe. V kontextu Sardinie a podobně „karibských“ pláží se dá říci, že je to vlastně opuštěné místo. Naše zkušenost je totiž taková, že ty vyhlášené karibské pláže bývají plné lidí i na konci září. 

Druhý den našeho pobytu v téhle lokalitě sliboval slunečno a na odpoledne vítr. Po dopolední koupačce jsme se vrátili do apartmánu a odpoledne jsme sem přijeli s tím, že já si zajezdím na prkně a holky budou zase na pláži. Leč naše plány nevyšly ani v jednom z těchto dvou bodů. 

Už kolem oběda, kdy jsme se vraceli z dopolední koupačky, mířilo na výběžek Punta Trettu docela dost lidí s kity, odpoledne jich tu bylo takové množství, že jsem to snad ještě nikdy neviděl. S klasickým windsurfem jsem si tu připadal trochu nepatřičně, ale věci jsem si vybalil a šel na vodu. Holky šly na špičku, ale posléze se musely vrátit, protože to hrozilo tím, že jim přistane nějaký drak na hlavě. A místní kiteři měli problém i tehdy, pokud holky seděly pod stromem. Celé to tam prohlásili za startovací plochu pro své draky. 

Já jsem se vypravil okouknout Punta Trettu z vody. Foukal silný severozápadní vítr, takže se jezdilo přímo podél výběžku a v pohodě se dalo dojet na druhou stranu až k Sant’Antioco. Vlny malé, krásně pravidelné. Během chvilky jsem měl Punta Trettu daleko za sebou a začal jsem přemýšlet, že se otočím. V tu chvíli se mi prkno pod nohami zastavilo, já jsem udělal ukázkovou šipku vpřed, vletěl do vody a když jsem se rozkoukal, co se vlastně stalo, bylo jasné, že jsem dojezdil. Stěžeň se zlomil a ráhno také. Trefil jsem mělčinu, podle aplikace v telefonu to bylo v rychlosti 54 km/h. Na vodě je to docela dost.

A tak jsem si na té stejné mělčině pobalil zbytky plachty, čehož si všimla jedna slečna s kitem a nabídla mi, že mne odtáhne zpět. Nakonec na to byl její kite moc malý, mezitím přijel její kolega a s ním už to klaplo. Výsledkem téhle události jsou zničené věci za asi 15 tisíc plus šest piv, které jsem svým zachráncům předplatil na místním baru. Snad si je tam večer vypili. Takové věci se ale občas stávají a samozřejmě je moje hloupost, že jsem se nechal unést a hned jsem chtěl létat po vodě v plné rychlosti na místě, které neznám.

Dojem z Punta Trettu to ale nezkazilo. Třetí den dopoledne jsme se sem vrátili, opět nefoukalo, po kitech ani památky. I ten jeden drak, který přistál den předtím na stromě, se podařilo sundat. Pláž byla opět opuštěná, klidná, jen písku bylo na mělčině více. Zdá se, že podoba mělčiny navazující na pláž u Punta Trettu se mění. Viděl jsem fotky, kde kolem pláže byla jen voda, ale viděl jsem také fotky, kde na pláž navazovala ještě velká písečná plocha. V našem případě to bylo něco mezi. Uzoučký pruh písku a pár ostrůvků kolem. Však se podívejte na fotky v galerii. 

Po třídenním pobytu v domě připomínajícím trochu zámek a trochu vězení jsme zase náš cirkus zabalili, natlačili do Dacie Bigster a přívěsu a popojeli vstříc dalším zážitkům. Tentokrát u Cagliari. 

Zdroj: autorský text