Místo pohodového výletu deset kilometrů hrůzy. Apokalyptickou důlní cestu přežila Dacia i naše nervy

Sardinie je ostrov mnoha tváří a jedna z nich patří těžbě různých minerálů. Během podzimní cesty po Sardinii s Dacií Bigster jsme se o tom přesvědčili několikrát. Třeba při návštěvě Porto Flavia. Pokud byste chtěli zažít tuhle tvář Sardinie v ryzí podobě, vydejte se na jihozápad do okolí města Montevecchio. Je tady obrovský důl a návštěvu si můžete ještě dále zpestřit projížďkou nebo procházkou po „silnici“ SP66 do Ingurtosu. A když se před tím pořádně nepodíváte do mapy, bude z toho nečekané off-road dobrodružství a desítky minut strachu hlavně o to, jestli takové dobrodružství přežijí pneumatiky. 

Na tenhle výlet jsem vyrazil sám. Holky i náš přívěs zůstaly v apartmánu ve městečku Fluminimaggiore. Dopoledne jsme se vykoupali na pláži v Buggerru, malá dáma šla po obědě spát a jsem původně vyrazil pouze udělat pár fotek naší Dacie u rozpadlých baráků. Ať máme nějaké ty dobrodružné snímky. Podle toho, co člověk najde na internetu, to totiž tady v místech kolem Montevecchio vypadá jak v nějakém postapokalyptickém filmu. 

Namířil jsem si to nejrychlejší cestou k Montevecchio přes město Arbus s tím, že pak pojedu malou klikatou silnicí kolem několika dalších starých dolů a skončím v Ingurtosu. Nebyl příliš čas na zkoumání detailů, takže jsem vzal batoh s foťákem a vyrazil.

V první řadě jsem chtěl okouknout důl Montevecchio, protože ten je fakt velký. Jenže už když jsem se blížil po úbočí hor a důl se objevil hluboko pode mnou, bylo jasné, že to bude dobrodružství. Z hor se táhly hutné mraky a ozývaly se podezřelé zvuky. 

Ještě jsem stihnul zajet k nějaké bývalé hornické ubytovně, ale když jsem vylezl ven, začalo poprchávat a během chvíle přišel totální liják. Lépe to pro apokalyptické fotky asi vyjít nemohlo. Během chvíle se na silnicích objevily potoky vody, které vyplavily bláto, kameny a větve. Nakonec jsem snahu sjet k dolu v dešti vzdal a raději počkal na plácku u silnice, až to přejde. Viditelnost byla nulová. To nám to pěkně začíná...

Důl Montevecchio je jednou z vůbec největších atrakcí zdejšího tzv. geominerálního parku, který je zapsaný v UNESCO. Už když pojedete tímto směrem, tak podél hlavních silnic pravděpodobně potkáte plakáty zobrazující horníky a nápis „Una Minera di Emozioni“. Zdejší důl patřil k nejdůležitějším dolům na olovo a zinek v Itálii. Těžit se tu začalo v roce 1848 a důlní činnost tu definitivně skončila teprve začátkem 90. let. 

Dnes funguje Montevecchio jako neodolatelné lákadlo pro fanoušky industriálních památek. Už samotná projížďka kolem je zajímavým zážitkem, stejně jako procházka po městečku Montevecchio, které je téměř celé opuštěné. Do areálu dolu samotného se dá vjet, pokud byste chtěli poznat důl blíže, k dispozici jsou procházky s průvodcem. Podívat se můžete jak do nadzemních budov, tak do podzemí. Já jsem tyhle prohlídky vynechal, protože po Porto Flavia a návštěvě Galleria Henry jsem už přece jen podzemních atrakcí měl celkem dost. Jestli jste uvnitř Montevecchio ale někdy byli, tak se určitě podělte o své zkušenosti prostřednictvím čtenářských článků. Mimochodem, kromě běžných prohlídek se tu pořádají i 4x4 Tour v terénních autech nebo organizované projížďky na kolech. 

Nahoře ve vesnici Montevecchio si můžete domluvit také návštěvu ředitelského paláce, případně tu je i malé muzeum, které ovšem bylo během naší návštěvy zavřené. Nechybí obchůdek se suvenýry a vysloužilá čerpací stanice coby vděčný objekt na focení. 

Dál jsem se vypravil po SP66 směr Ingurtosu. Silnice nejprve vypadá jako klasická místní malá okreska, ale brzy asfalt končí a přijde značka, která vám oznámí, že dalších 10 km asfalt nepotkáte. Je zde také zákaz vjezdu aut těžších 3,5 tuny, což by mohlo zajímat nadšence, kteří mají expediční nákladní auta předělaná na obytňáky. Jenže oficiální značka je jedna věc a praxe věc jiná. Značka neznačka, jedno takové auto jsem u Ingurtosu na téhle cestě stejně potkal. Však jsme v Itálii, koho zajímají nějaké předpisy. 

Prašné cesty samozřejmě na Sardinii nejsou nic výjimečného, ale tady se cesta brzy začne klikatit dolů do údolí a brzy se začaly objevovat dost velké kameny. Navíc předchozí bouřka prohloubila různé strouhy, takže se začaly vkrádat pochybnosti. OK, po cestě dolů ty rigoly napříč cestou projedu, ale co když se budu chtít vrátit? Jenže pak proti vám vyjede Kia Picanto z půjčovny a vy víte, že možná pneumatiky v ohrožení jsou, jenže když to zvládne Picanto, přece to nevzdáte.

Takže jsem pokračoval. Později jsem narazil na dvě místa, která už byla hodně na hraně a kde už ono Picanto určitě nejelo, ale vracet jsem se nechtěl. Navíc podél trasy byla řada zajímavostí a vůbec celé okolí vypadá zajímavě. Je to opuštěný kus Sardinie, nikde nikdo, jen lesy, dole pod vámi přehrada, rozpadající se budovy a sem tam nějaký ten důl. Jeden z těch nejhezčích je Pozzo Amsicora. 

Doly a šachty mohou mít různou podobu a Pozzo Amsicora ukazuje, že mohou být i opravdu pěkné. Tohle místo je asi 200 m od cesty SP66 a z cesty není vidět. U odbočky k němu je přes cestu závora a na první pohled se zdá, že tam je vstup zakázán. Ale u závory je zároveň informační cedule se směrovkou a závora se dá obejít. Takže jsem odstavil Bigster a vypravil se tam. 

Jak to tak u podobných italských památek bývá, kolem je plot a jakože oficiálně tady už opravdu asi zákaz vstupu je. Jenže plot už někdo z části rozebral a internet je plný fotek z budovy. Vlézt tam není problém, je jen potřeba dávat trochu pozor, ať někam nespadnete. Uvidíte pozůstatky důlní železnice, nějaké ty důlní vagónky a tak podobně. Zajímavé místo. 

Podle informační cedule zde těžební práce začaly v roce 1878, v roce 1915 byla vybudována samotná šachta, která byla do dnešní podoby přestavěna v roce 1938. Nachází se v nadmořské výšce asi 225 m a dosahuje hloubky přibližně 300 metrů. Dne 17. května 1991 byla těžební činnost definitivně ukončena. Těžba zde tedy probíhala přes 100 let. 

Od šachty (italsky „pozzo“) Amsicora cesta ještě dále klesá přes několik ostrých zatáček docela strmě dolů. Právě tady v těch místech došlo na největší off-road sekci. Možná za to mohla bouřka, možná to tady takhle je běžně, ale přes celou cestu se objevilo něco jako kus skály. Nebylo jak se vyhnout, bylo nutné to vzít přes.

Přesně zde se dost hodila vysoká světlá výška (220 mm) naší Dacie a také fakt, že jsem tohle přejížděl směrem dolů. Jestli bych to zvládl v opačném směru jen s pohonem předních kol, to si nejsem jistý. Jakmile jsem to přejel, byl jsem si jist, že tudy už se asi nevrátím. 

Následně se člověk dostane do nejnižšího místa údolí, kde se jede prakticky rovně kolem říčky, která mimochodem teče dále směrem k moři a končí v Dune di Piscinas. Nikde nic, jen roští a sem tam nějaká odbočka vedoucí kamsi do porostu. 

Po chvilce se objevila další důlní stavba. Jmenuje se Miniera di Casargiu, ale moc na koukání tady toho není. To hlavní je schované pod zemí a vstup je dobře zabezpečen, aby tam nikdo nelezl. Podle toho, co jsem dohledal, je tohle místo nejjižnější bod žíly Montevecchio. Dále směr Ingurtosu se žíla jmenovala právě podle tohoto města a navíc se rozdvojila. Druhé část se říkalo Cervo. 

Od Miniera di Casargiu se cesta začíná zvedat do Ingurtosu. Hned vedle je nepřehlédnutelná typická důlní věž. Jde o místo, které má jméno Pozzo 92. Je to už trochu modernější stavba a je to vidět na první pohled. Do provozu byla uvedena až v 50. letech minulého století. Tedy v době, kdy už zde těžba měla období největší slávy za sebou. Přímo do tohoto areálu vede úzká cesta, tak akorát na Bigster. Žádné omezení tu nebylo. Stačí odvaha pustit se na tu uzoučkou cestu plnou kaluží. Dovedu si představit, že sem sjedou dobrodruzi s off-roady a utáboří se tady. 

O kousek výše pak je Pozzo Casargiu. Jde o malou budovu přímo u cesty SP66. Nebýt tady zbytky důlní věže, člověk by si myslel, že je to prostě jen obyčejný barák. Tahle šachta je daleko starší než Pozzo 92. Kopat se tady začalo už v roce 1881. I tohle místo vybízí k táboření, protože na straně do údolí je pěkný plácek se skvělým výhledem. Že nejsem první, koho napadlo tady přespat, dokazovalo čerstvě vypadající ohniště. 

Jak tak cesta stoupá k městečku Ingurtosu, modlím se, ať v tom prudkém kopci není zase nějaká skála. Naštěstí tady je cesta celkem hladká a také kamenů ubylo. Přesto pořád platí, že občas se objevující značky dovolující maximální rychlost 30 km/h jsou spíše pro zábavu. Tady se takhle rychle asi ani jet nedá. 

Když už konečně vidím napojení na asfaltovou silnici, je to docela úleva. Na jednu stranu mám off-roady rád, ale na druhou stranu pneumatiky na naší Dacii jsou ryze silniční a na přelomu září a října jsem v údolí během mojí cesty potkal jen jednoho chodce. Řešit nějaké potíže bych tam takhle sám asi nechtěl. I když, časem by se asi pomoc dostavila. V protisměru se objevil přesně ten expediční nákláďák, který by do údolí kvůli hmotnosti asi jezdit neměl. 

Tahle důlní cesta je fakt zajímavý zážitek. Je to tu takové divoké, opuštění, plné různých staveb a domů a člověk si jen říká, kde všude to v těch kopcích asi je provrtané. S opatrností se to dá zvládnout i s SUV (s nízkým osobákem bych sem asi nejezdil), zajímavé by to ale mohlo být třeba i na kole, samozřejmě na motorce, nebo pěšky. No a z Ingurtosu to můžete vzít rovnou k moři na Dune di Piscinas a tamní nádhernou pláž. 

Zdroj: autorský text, Arbus.it, Mineradimontevecchio.it