Navštívili jsme lyžařské středisko na Sardinii. Vstup je zdarma, ale místo lyžařů člověk potká koně

Kdo pravidelně sleduje televizního Fotra na tripu, ten si možná vzpomene, že v páté (středomořské) sérii Pepa natáčel i na Sardinii a kromě jiného se byl podívat na sjezdovku Bruncu Spina. Když jsme se na tenhle ostrov vypravili letos s Dacií Bigster, navštívili jsme tohle místo znovu. Sjezdovka mne zaujala, takže jsem se tam chtěl podívat také. No a současně jsme chtěli vylézt i na vrchol a vůbec strávit v horách během těch několika sardských týdnů trochu více času. Zdejší hory jsou totiž vážně pěkné. 

Bydleli jsme ve Fonni v jednom tradičním zdejším domě. Tohle městečko je nejvýše položenou obcí na Sardinii a Bruncu Spina je pak nejvyšší místo, kam lze dojet po silnici autem. Spodní stanice lanovky je ve výšce necelých 1600 metrů. Z Fonni je to sem přibližně 25 minut. Jede se po klikaté okresce SP7, ze které následně uhnete do hor. Až k samotné sjezdovce se pořád jede po zpevněné silnici, žádné dobrodružství. Jen člověk musí počítat se zvířaty, která se tu tak různě potulují. Občas se vám postaví do cesty kráva. 

Asfaltka je to trochu rozbitá, ale není to nic, co by nezvládl ani běžný obytňák. Pro zajímavost, na italském/sardském internetu se řeší místní lyžařské středisko velmi dlouho. Ono totiž mělo projít modernizací, ale skončilo to výstavbou nové lanovky někdy kolem roku 2019. V rámci modernizace se má opravit i příjezdová silnice, ale k tomu evidentně ještě nedošlo. 

Přímo na parkoviště pod sjezdovku se zajet nedá. Jsou tu nainstalovaná velká železná vrata. Patrně aby tam nestála obytná auta. Zaparkovat se dá ale v pohodě před touto zábranou a dále pak je přístup možný pro pěší. 

Aktuálně si toho přímo u sjezdovky moc neužijete, protože středisko je delší dobu zavřené. Už od spodní stanice lanovky jsou ale pěkné výhledy do okolí a vděčnou atrakcí je také rolba. Tu v roce 2023 natáčel i Pepa a od té doby se stroj nepohnul z místa. Jen je ještě více zdemolovaný. Pokud vlezete dovnitř a budete si hrát, jakože rolbu řídíte, nikomu to patrně vadit nebude. 

Nahoru na Bruncu Spina se dá dojít po sjezdovce, což je ale docela prudký kopec. Alternativou je nezpevněná cesta, která se napojuje na hlavní příjezdovou cestu zhruba kilometr od parkoviště u sjezdovky. Po téhle cestě je možné dojet až úplně nahoru i autem. S Dacií jsme to zkusili, ale brzy jsme to raději vzdali. 

Zpočátku to vypadá jako hladká prašná cesta, kterých je na Sardinii spousta. Jenže zhruba po 400 m přijde první větší terénní překážka, o které jsem pochyboval, že to s předokolkou vůbec přejedeme. Je to prudší výjezd kombinovaný s vymletým rigolem. K mému překvapení jsme to nakonec přejeli úplně bez problémů. Hybridní Bigster během tohoto tripu mnohokrát překvapil, kolik má (asi díky elektromotoru) trakce. Jenže dále se cesta rychle zhorší, začne být plná velkých kamenů, takže na prvním místě, kde to šlo, jsme auto odstavili mezi kravince a pokračovali po svých. Poctivý off-road si tak užil i náš kočár Thule. 

Příjemnou procházkou po téhle cestě se člověk dostane až do výšky zhruba 1800 metrů. Určitě jsme udělali dobře, že jsme nepokračovali dále autem, protože čím výše jste, tím více kamenů je na cestě. Podle nálepek na horní stanici sem ale jezdí různé off-road expedice s auty nebo motorkami. 

Pohled shora do okolí je jedna velká paráda. Za dobrého počasí je vidět velmi daleko. Údajně až na Korsiku, kterou jsme ale neviděli. Jasně ovšem bylo vidět Cagliari, odkud jsme sem před pár dny přijeli. Tenhle fakt měl zajímavý kontext. Zatímco v Cagliari bylo ještě začátkem října 28 stupňů a dalo se bez problémů koupat, tady nahoře bylo stupňů sedm a dost foukalo. Chudák prcek měl úplně zmrzlé ručičky. Rukavice jsme jaksi přibalit na sardský trip zapomněli. 

Cestou nahoru nás ještě doprovázelo několik koní, což bylo takové pěkné zpestření. Kdo chce, může od Bruncu Spina pokračovat dál třeba až na Punta La Marmora, která je ještě o pár metrů vyšší a která je tak nejvyšší horou na Sardinii. 

Druhý den jsme chtěli udělat další horskou procházku, tentokrát z druhé strany Bruncu Spina. Z vrcholu sjezdovky totiž byla vidět zajímavá silnice plazící se po úbočí hor a tu jsem chtěl vyzkoušet. Je to další rozbitá asfaltka, která tentokrát vede z průsmyku Passo di Tascusì. Krátce vede lesem, ale ten brzy skončí a opět si tak člověk přímo z auta užije super výhledy. 

Zvířat se tu pohybuje mnohem více než kolem sjezdovky, takže to pro nás bylo takové menší safari. Dcerka poté, co při výšlapu na Bruncu Spina vymrzla, moc ven nechtěla, ale prohlížet z auta koně, prasat, kozy nebo krávy, to se jí líbilo. Místní pastevci na nás sice koukali trochu jako na blázny, ale co už. 

Asfaltka končí u chaty, kterou na mapě najdete jako S'Arena - Sentiero. Dojedete do výšky zhruba 1500 metrů, auto můžete nechat na zdejším velkém parkovišti a dál pokračovat po prašné cestě pěšky do hor. Asi nebude problém tady přespat. Jeden obytňák tu nakonec stál. Že byste si ale v chatě něco dali, tak na to zapomeňte. Chata je zdemolovaná a v místech, kde dřív byla restaurace, to dnes spíš vypadá jak ve chlévě. 

Naše procházka od chaty výše bohužel skončila asi za čtvrt hodiny. Dcerka vyhlásila totální protest, ze kterého vyplynulo, že nebude ani v kočáru, ani se nenechá nosit a už vůbec nepůjde po svých. Takže jsme se vrátili zpět k autu a pomalu, ve stylu safari a pozorování zvířat z auta, jsme se vrátili do průsmyku a následně těmi zdejšími klikaticemi až do Fonni. 

Fonni a vůbec tahle horská tvář Sardinie se nám moc líbila. Hory jsou divoké, vypadají opuštěně, městečko je takové klasické s uzoučkými uličkami a pomalým tempem života, který se zde počítá tak zhruba na stovku let. Jestli plánujete nějakou větší cestu po Sardinii, určitě se v těchto končinách zastavte. Kromě Fonni je tu také Orgosolo, které je slavnější a které Fotr natočil v rámci středomořské série. Reportáž od Fotra z tohoto místa najdete zde. 

Apartmán jsme bohužel museli opustit hned před desátou, protože tam mířili další hosté, takže byla na přejezd na sever do Porto Pollo spousta času. Hlavně jsme ale potřebovali zabít nějaký čas tak, aby nám přejezd vyšel na polední spánek dcerky. Hledal jsem zajímavost po cestě a narazil na vesničku Pratobello. V překladu to znamená něco jako „pěkná louka“ a je fakt, že louky kolem pěkné jsou. Místo je to ale opuštěné a váže se k němu celkem nepěkný příběh, i když s dobrým koncem. Po příjezdu do vesničky byste zde ale dobrý konec asi nečekali. 

Vesnička je přímo vedla hlavní silnice vedoucí z města Nuoro do Lanusei, takže jestli pojedete kolem, je to minimální zajížďka. Je zde několik dnes už rozpadlých budov, které se dají s opatrností prolézat. Místo je to opuštěné a nikdo tady není. Nebo? Nebo možná ne. Zatímco já jsem fotil vnitřek rozpadlého kostela, manželka říkala, že zahlédla nějakou zvláštní osobu, jak mizí v roští. Tak jsme raději focení trochu urychlili a rozhodli se, že místní obyvatele (ať už to byli nějací reální lidé, nebo snad duchové) tady rušit nebudeme. 

Další čas jsme zabili svačinou a vynikající kávou na nedaleké čerpací stanici a když dcerka začala být trochu protivná, skočili jsme do auta a v poklidu dorazili z hor zpět na pláže do Porto Pollo. 

Celý tenhle italsko-sardský trip jsme jeli s Dacií Bigster osazenou hybridní motorizací s označením Hybrid 155. Je to nejnovější verze hybridu od automobilky Renault s tzv. multimódovou převodovkou, kdy elektromotor má dvě rychlosti a spalovací osmnáctistovka čtyři. Auto nemá spojku ani zpátečku, tohle řeší elektromotor. Bigster se tak rozjíždí jako elektromobil, což má velké výhody jak při jízdě v terénu, tak při pohybování se v dopravních zácpách a velmi se to hodí také při tahání přívěsu.

Systém často „padá“ do elektrického režimu i na okreskách nebo na dálnicích, a to přináší velmi zajímavou spotřebu. Náš průměr i s tím přívěsem se držel pod osmi litry. Na cestě SP66 jsme si pak vyzkoušeli, že i hybridní předokolka toho zvládne docela dost v terénu. Všechny technické detaily a informace o Dacii Bigster najdete v katalogu našich kolegů z Autosalonu.

Zdroj: autorský text