Balkánský roadtrip: Meteora, divoká Albánie, kámoš v Černé Hoře a halušky na konec
Trasa tripu (mapa se načítá se zpožděním)
- Kromě koupání v moři a kulturních památek jsme si užili i pestré výhledy do balkánské krajiny.
- I v této části naší cesty jsme museli řešit nejeden problém na jednom ubytování, pak už jsme raději spali u kamaráda nebo v autě...
- Jestli můžu něco doporučit, tak si v Albánii dávejte pozor na jejich víno, je dost silné.
Přečtěte si první část cesty:
Po bezesné noci v Bulharsku jsme konečně zamířili tam, kam naše srdce (a plavky) toužila – k moři! Nejbližší pořádná „smočárna“ byla v městečku Asprovalta v regionu Thessaloniki. Mimochodem, věděli jste, že Asprovalta má nejen krásné písečné pláže, ale i jednu z nejdelších promenád v severním Řecku? Taverna střídá tavernu, zmrzlina teče proudem a večer to tu žije až do noci. My dorazili právě večer, takže ideál na krátkou procházku a rovnou spánek jako dřevo.
Řecko: Asprovalta, Dion a kláštery na skalách
Druhý den? Mořská klasika, koupání, slunce, válení na pláži a nula výčitek. Večer nás zlákala restaurace hned za rohem, kde to mořskými plody vonělo na sto honů. Já si přišla na své (čím víc chapadel, tím líp), Míra si pochutnal na poctivě naloženém mase. Řekové prostě umí kořenit tak, že se vám sbíhají sliny ještě týden.
Po tomhle dnu plném lenošení jsme se rozhodli pro změnu režimu. Kultura! Vydali jsme se do Dionu, archeologického naleziště přímo na úpatí bájného Olympu. V antice to bývalo hlavní duchovní centrum Makedonského království a právě tady se Alexandr Veliký před svým tažením do Persie modlil k bohům.
Dnes tu můžete procházet zbytky chrámů zasvěcených Diovi, Demétér nebo Ísidě, projít se kolem původních římských lázní, a dokonce navštívit zachovalé antické divadlo, kde se dodnes konají kulturní akce. Mezi ruinami se volně procházejí želvy, u jezírek kvákají žáby a celý areál působí víc jako klidný park než jako klasické muzeum, jen místo laviček tu stojí 2000 let staré oltáře.
Meteora
A pak přišla třešnička na řeckém dortu. Meteora! Slavné kláštery postavené na vrcholcích obřích skalních věží vypadají, jako by je tam spustil sám Bůh. Slovo „Meteora“ v překladu znamená „vznášející se ve vzduchu“ a přesně tak to působí.
Původně tu stálo až 24 klášterů, dnes je jich aktivních šest. Některé jsou stále obývány mnichy nebo jeptiškami a všude najdete nádherné fresky, výhledy, které berou dech, a ticho, co má sílu. Dřív se sem mniši dostávali pomocí provazových žebříků a síťových košů, žádná sranda, ale aspoň měli klid. Dneska je tu silnice, parkoviště a dokonce i turistické stezky mezi jednotlivými kláštery.
Na jednom z těch parkovišť jsem narazila na čtyřnohého kámoše, malou kočku, která si mě hned vybrala jako dočasnou parťačku. Samozřejmě jsem neváhala a podělila se s ní o zbytek svačiny (a možná i o kus duše). A taky jsme tam potkali toulavého psa, takže ten snědl druhou část mojí večeře… Když se začalo smrákat a slunce zbarvilo skály do oranžova, byl nejvyšší čas vyrazit na ubytování, které jsme bookli během dne. Když si to zpětně přehraju, nechápu, jak jsme to všechno zvládli. Ale podle času u fotek jsme to fakt dali, v devět večer jsme byli zpět na ubytku, s nohama jako z olova, ale hlavou plnou zážitků. Tempo vražedné, ale stálo to za každou kapku potu.
Drač: Ubytování za všechny prachy
Hned po překročení řeckých hranic jsme zamířili k Ochridskému jezeru, to se totiž nevynechává! Mimochodem, Ochridské jezero je s věkem přes 3 miliony let nejstarší jezero v Evropě a je tak čisté, že vidíte až na dno i tam, kde by už žádné dno být nemělo. My jsme tam sice nesbírali vzorky do laboratoře, ale smočili jsme nohy a dali si kafe v bistru hned u vody.
A hurá do Drače! Hodili jsme věci na ubytko, které bylo sice trošku jiné než na fotkách z Bookingu (čtěte: hodně jiné), ale neměli jsme čas to řešit. Volala nás pláž a pivo. Po cestě to je základní první pomoc. Večer jsme padli do postele a doufali, že nás ráno čeká zasloužený výhled na moře a chill.
Jenže ráno přišla realita. Teď nechci vyznít, že si stěžuji, to určitě ne. My jsme kompaktní, spíme v autě a jsme zvyklí jíst fazole z konzervy. Ale pro tu dramatičnost… Pokoj? Jo, jakože byl. Výhled? Pokoj sice měl balkon, ale výhled byl místo moře na skládku, byl menší, bez kávovaru a hlavně, žádná lednička. Protože 40 °C a teplá voda z plastové láhve, co prošla třemi fázemi varu během odpoledne, to je kombo jen pro otrlé.
Šli jsme to tedy nahlásit na recepci… No, recepci. Budova sice působila jako hotel, pokoj na pokoji, balkon na balkoně, zvenku prostě hotel, ale atmosféra napovídala, že jsme spíš ubytovaní na rodinném srazu jedné albánské dynastie. Podezříváme je, že jim zrovna na víkend dorazil zbytek příbuzenstva a už fakt neměli kam sáhnout. Místo výměny pokoje jsme se tak dočkali ledničky. A ne, nepřijela výtahem, ten byl samozřejmě mimo provoz. Vyfuněla do třetího patra v rukou jednoho chlápka a ženy.
Po tomhle divadle jsme se už radši o kávovaru ani nezmiňovali. Ale asi jim to nedalo, a tak nám o pár hodin později přistála na pokoji rychlovarná konvice a balíček instantních káv. Tleskáme! No a pak přišel hit dovolené: chtěla jsem si natočit vodu do PETky na pláž. Otočím kohoutkem a z něj nejen voda, ale i kamínky. Jo, čtete správně. Z kohoutku lítaly kusy potrubí, nebo co to bylo, tipuju spíš písek z pláže. Tak jsme šli znovu za recepčním a ptáme se, jestli je to v pohodě. Ten se chytl za břicho a dramaticky naznačoval zvracení. Takže jasná odpověď, nepít. Nicméně snídaně byly naopak super, místní paní kuchařka to fakt uměla.
Cesta na pláž? Každodenní dávka adrenalinu. Museli jsme přejít most, který vypadal jak experiment elektroinstalace – všude kabely, jiskry, lehký zápach spáleniny. Ale pláž byla krásná, moře teplé a čisté, a tohle všechno jsme brali jako součást zážitku.
Nakonec jsme zůstali v Drači tři dny a stihli i kulturu. Nemohli jsme vynechat místní amfiteátr, největší svého druhu v Albánii. Postaven byl už za římského císaře Trajána a ve své době pojal až 20 tisíc diváků, kteří sem chodili sledovat gladiátorské zápasy. Později byla část přestavěna na byzantskou kapli a dodnes tu najdete mozaiky staré víc než tisíc let. Nejvtipnější ale je, že se na něj na pár století úplně zapomnělo – ležel pohřbený pod městem a znovu ho objevili až v 60. letech při stavebních pracích.
Zpět do balkánských hor
A pak už hurá do hor. Od moře jsme přejeli do úplně jiného světa. Kontrast? Absolutní. Ze snahy o moderní přímořský resort jsme se dostali do úplně jiného světa. Cestou jsme se ještě zastavili u Skadarského jezera – největšího na Balkáně, rozprostřeného mezi Albánií a Černou Horou. Kolem jen samí místní, žádní turisti, což byl balzám.
Pak jsme jeli dál do vesnice Zeus. Cestou jsme projížděli místem, co vypadalo jak z dokumentu o třetím světě – děti v roztrhaných tričkách pobíhaly mezi ruinami a koukaly na nás jako na mimozemšťany. My na ně asi taky. Nahoře nás čekal roztomilý hotýlek se strmým areálem a apartmánky rozeseté po svahu jako hobití domečky. Do restaurace jsme si museli vyšlápnout pár schodů, ale stálo to za to, nahoře bazén, luxusní výhled do údolí, kde jste si dali víno a měli chuť se tam přestěhovat...
Černá Hora: Když kamarád s gaučem zachrání den
Je čas začít stoupat na sever. Domů se nám sice ještě nechce, ale realita se pomalu vkrádá do kufru auta a připomíná, že cesta zpět nebude jen radostné poskakování mezi plážemi. Spíš nekonečný štrúdl asfaltu, kde navigace neustále tvrdí „ještě 7 hodin“. No dobře, tak 8.
Naštěstí máme v Černé Hoře jedno eso v rukávu, kámoš! Tak mu píšeme, voláme, pípáme a ejhle, on má čas! Navrhuje sraz kousek od Lučice na pláži. Perfektní nápad. Po výživném odpoledni v moři jsme se vydali směr Podgorica, kde kamarád bydlí. Nabídl nám gauč a v tomhle teple by člověk spal klidně i na střeše, takže nebylo co řešit.
Podgorica, hlavní město, působí dojmem, že je tak trochu na všechno samo. Ale právě to z něj dělá originál! Město zažilo v průběhu dějin tolik bomb, že by si zasloužilo vlastní level ve hře Call of Duty. Dřív se jmenovalo Titograd (ano, po tom Titovi), a dnes tu najdete zvláštní mix brutalistní architektury římských ruin a moderních kaváren, kde vám servírují espresso s výrazem „ano, přežili jsme všechno, i turistickou sezónu“.
Druhý den nás čekala zase dlouhá cesta, ale s hlavou plnou moře, přátelských pivek a města, které možná nevypadá jako z pohlednice, ale rozhodně má svoje kouzlo. A o tom tyhle výlety přes Balkán vlastně jsou. Stačí znát jednoho člověka, co má gauč a svět je zase o něco krásnější.
Ráno nás čeká další dlouhá štreka. Ještě než ale stihneme otočit klíčkem v zapalování, nacházíme za stěračem pokutu za parkování. Nějaká místní klasika, papírek celý v azbuce, ale ten výstražný červený proužek se blýská jak majáček. Kamarád nás uklidňuje, že to nemusíme řešit, že „to se tady neplatí, kdo by se tím zabýval, když už odjíždíte.“ Jenže se to platí na poště, nebo jiném úřadě, a byl víkend, takže jsme opět poprosili kamaráda, aby ji za nás zaplatil. Ten protočil panenky, ale kývnul.
Balkánská karma byla srovnána a my mohli v klidu pokračovat dál na sever. Myslím, že kamarád na ten zážitek jen tak nezapomene, chudáka jsem ho uháněla asi týden, aby tam s tou pokutou zašel. Když za námi dorazil později do Česka, pozvali jsme ho aspoň na pořádnou večeři.
Zpátky do reality: Poslední noc a poslední hrad
A pak už nás čekala jen cesta domů. Rozhodli jsme se jet podél pobřeží, okolo Dubrovníku, který jsme sice navštívili už před pár lety, ale to je jiný příběh, jiný článek (když ho napíšu). A přece, cesta podél moře je vždycky lepší než nějaká nudná vnitrozemská dálnice, že jo? Haha, no, trošku jsme se sekli. Z kopce do kopce, serpentiny, brzda, plyn a výhledy, které sice berou dech, ale taky čas a nervy.
Celý den jsme trávili v autě a ke konci jsme byli fakt rádi, že jsme to mohli zapíchnout nedaleko chorvatsko-slovinských hranic. V autě jsme byli celý den, ale znáte to, pauzičky, papaní, „tamhle je něco hezkýho, zastav“ atd. Po týdnu spaní v postelích, se nám už nějak extra nechtělo přestavovat auto na karavan deluxe, ale šlo o poslední noc, tak jsme to prostě nějak přeházeli, udělali si hnízdečka, otevřeli večeři z krabičky, zapili to pivem a šup do spacáků.
Druhý den jsme to vzali přes Slovensko. Dali jsme si pauzu u hradu Devín, což je místo, kde se řeka Morava vlévá do Dunaje a kde stávalo jedno z nejstarších sídel na slovenském území. Hrad má historii sahající až do dob Keltů, a ve středověku tu byla důležitá pohraniční pevnost. Dnes hrad láka hlavně turisty. Z vrcholku hradu se rozprostírá dechberoucí panorama, které vám připomene, že se sice vracíte domů, ale pořád je co objevovat.
A konečně! Halušky! Ty jsme na začátku cesty nestíhali a bylo to trauma, které bylo třeba vyléčit dřív, než přejedeme hranice. Když jsme pak dorazili domů, auto bylo špinavý, boty smrděly, v telefonu stovky fotek a v hlavě tisíc historek. Ale stálo to za každou zatáčku, každou modřinu, každou instantní kávu a každou probdělou noc. Takže ať žije Balkán!
Zdroj: autorský text