Země nákupů i Balatonu: Maďarsko patřilo k turisticky nejoblíbenějším už od vzniku Československa

Šampóny, koupelové pěny, licenční i dovozová kosmetika, oblíbené koření, tradiční značkové i neznačkové destiláty, samozřejmě proslulé uzenářské laskominy... To, co si skrytě či otevřeně dováželi českoslovenští turisté z někdejší Maďarské lidové republiky, by se nevešlo do toho nejdelšího odstavce našeho článku.

Předkládáme vám další pokračování miniseriálu o cestách do takzvaných socialistických zemí před rokem 1990. Maďarsko se těšilo stálé a čím dál rostoucí oblibě, protože bylo blízko, představovalo (přinejmenším v Budapešti a v několika dalších velkých městech) jakýsi filtrovaný západ, co se týče výběru některých druhů zboží. Ale nesmíme zapomenout ani na historické vazby, které české země poutají s někdejšími Uhrami již tisíc let. I když se občas mezi vojsky panovníků blýskaly meče a šavle…

A také ta spřízněnost v rámci historické rakousko-uherské monarchie, zejména s dřívějším Slovenskem! Maďar se v Bratislavě domluvil stejně dobře a snadno jako Slovák v Budapešti. Jen ta poslední doba to trochu zkomplikovala…

Na cestě k našim bývalým jižním sousedům musíme vstoupit na území Slovenska, které se z bratrského národa stalo zahraničím, sousedem Maďarska už dávno není Jugoslávie, ale množství malých států, na něž se tato země rozpadla.
Geografické minimum snad ani není zapotřebí, protože i dnes míří tisíce lidí do hlavního města i mimo něj, za rekreací a relaxací do termálních lázní mimořádných kvalit, či za kulinářskými zážitky.

Všeho toho nabízí země, počtem obyvatel srovnatelná s naší republikou, hojnost.

Tradičním cílem našich dovolenkářů se stalo Blatenské jezero čili Balaton. Plocha, která se rozlohou téměř šesti stovek km² dá téměř nazvat vnitrozemským mořem. Jeho délka více než 75 km zaručuje nespočet příležitostí ke koupání a pobytu, zejména při jižních březích.

Tam se nacházejí proslulé pláže s velmi pozvolným vstupem do vody. Jak ohodnotil kdysi dávno jistý známý autora článku: „jdeš, jdeš, furt jdeš, už tě bolí nohy, ale plavky máš ještě suchý!“ Ano, mírná nadsázka, ale o to příjemnější bývalo překvapení, že tomu tak opravdu je. O poznání strmější jsou severní břehy, kam zase ale takový turistický nápor nedoléhal.

Druhým nejčastějším (a zejména krátkodobým) cílem našich turistů se stala Budapešť, historické velkoměsto, ležící stejně jako nedaleká Vídeň na Dunaji. Historii a polohu města ovlivnila počátkem minulého tisíciletí Římská říše, od té doby se město rozvíjelo nepřetržitě.

Už v druhé polovině 60. let upozorňovaly propagační tiskoviny státní cestovní kanceláře Ibusz (v Praze bývalo její zastoupení nejdříve v Bolzanově, poté v Kaprově ulici) na možnost shlédnutí starořímských termálních lázní, vytápěných horkou vodou, středověkého hradního paláce, barokních staveb se zřetelně rakouským vlivem a velkého počtu budov klasicistního a secesního období. Nesmíme opomenout ani budapešťskou podzemní dráhu, druhou nejstarší evropskou po té londýnské…

Budapešť se vždy prezentovala jako metropole vstřícná i k západním turistům, kteří měli jen minimum omezení pohybu, zato bohaté nabídky služeb všeho druhu a atrakcí v ostatních „lidově-demokratických“ zemích občas nevídaných. Maďarská vláda, přestože nebyla po válce v rámci budování socialismu nijak útlocitná (viz například povstání v roce 1956, velmi krvavě a násilně potlačené bleskovým zásahem sovětských vojsk), ponechala v činnosti drobné řemeslníky a malé soukromé provozovny, a tím ohromně zatraktivnila zemi pro obyvatele i návštěvníky.

Podívejme se na praktičtější potřeby a znalosti, nutné k návštěvě Maďarska v historicky dohledné době. Jako obvykle se k vycestování do této země požadoval buď cestovní pas (nejčastěji v zelených deskách pro běžné občany ČSSR), nebo příloha k občanskému průkazu.

Není tedy pravda to, co se někdy tvrdí, že československý OP nesměl být vyvážený. Ano, nesměl, ale pouze do takzvaných nesocialistických zemí včetně bývalé Jugoslávie. Do Maďarska cestovní příloha k OP stačila a tamní úřady ji na základě vzájemných dohod bez problémů akceptovaly.

Dále samozřejmě Celní a devizové prohlášení, vyplňované při výjezdu i vjezdu (z/do ČSSR), v případě cesty vlastním autem pak běžný řidičský průkaz, rozšířenou pojistku zákonné odpovědnosti (povinné ručení) a na záď vozu MPZ oválného tvaru s písmeny CS, k dostání ve formě samolepky za cca 15 Kčs (korun československých). Ale pohraničníci akceptovali i předchozí plechové tabulky s vylisovanými písmeny CS, připevněné například k zadnímu nárazníku, jak bývalo běžné v 60. a ještě i v 70. létech.

Motorista mohl k vycestování použít některý z mnoha silničních hraničních přechodů, dnes se všechny bez výjimky nacházejí na společné hranici Slovenska a Maďarska, protože Česká republika svým odtržením přišla o společnou hranici s Maďarskem. Patrně nejznámějším a dodnes frekventovaným přechodem je Komárno/Komárom s proslulým mostem.

V silničních relacích osmdesátých let byla Budapešť z hraničního mostu za Komárnem vzdálená 90 kilometrů. Přes tyto hraniční přechody jezdívala také zájezdová i linková autobusová doprava, přičemž spoje z Bratislavy patřily k nejvytíženějším.

Zajímavou alternativou se stala plavba po Dunaji, který byl už tehdy splavný i pro velké říční lodě až do Budapešti. Nástupní místa osobní lodní dopravy byla tradičně v Bratislavě a v Komárnu. Prahu, Bratislavu a Budapešť spojovala i železnice: v roce 1982 stála jednosměrná jízdenka druhou vozovou třídou z Prahy do Budapešti 130 korun, doba jízdy (pokud nedošlo ke zpoždění) trvala deset hodin.

Poslední alternativu představovalo spojení leteckou společností ČSA nebo MALÉV (Maďarsko), jednosměrná letenka stála počátkem 80. let tři sta korun československých.

Turista si chtěl samozřejmě také něco koupit. Československá státní banka přidělovala maďarské forinty podle stále měnících se předpisů. Mezivládní dohody množství peněz specifikovaly přibližně dvakrát ročně, ale velmi často se stávalo, že ještě před oficiálním vyhlášením nových směrnic a jejich vytištěním bylo všechno jinak.

Na dobových instrukcích československých cestovních kanceláří tak můžeme najít věty typu (přesná citace): „Pro dobu hlavní turistické sezóny bude devizové vybavení zvlášť upraveno“ – a máš to, turisto!

Ale nic se nejí tak horké, jak se uvaří: zejména na jihu Slovenska bylo maďarského oběživa dost a dost, maďarští obchodníci bez těžkostí akceptovali i československé koruny, a rádi za ně u nás nedostatkové zboží (zejména kosmetiku všeho druhu a oblečení) směňovali. Tak už jen dodatek, že 100 forintů (Ft) se našim občanům poč. 80. let prodávalo za 59 Kčs čili přepočet kupních cen a „výhodnosti“ zboží byl velmi jednoduchý.

Podívejme se na některé ceny, platné před více než čtyřiceti léty: kilogram nejdražších maďarských sýrů stál necelých 70 Ft, špičkový uherský salám se cenou blížil 200 Ft/kilogram, půllitrovka maďarské pálenky přišla na stovku forintů, lepší druhy domácích cigaret přišly na deset forintů a litr benzínu v relacích pro rok 1982 stál 13,80 forintů (92 oktanů) a 16,20 forintů (96 oktanů).

Osmdesátioktanový benzín začal od čerpacích stanic mizet již v první polovině 70. let, protože dovozová auta na něj nemohla jezdit. K tomu jen dodáváme, že Maďarsko ročně dováželo značné objemy západních automobilů, prodávaných za volně směnitelnou měnu i za forinty. Byl to spolu s Rumunskem patrně největší podíl oficiálně dovážených západních automobilů do socialistických států – aspoň do té doby, než východní Německo začalo importovat desetitisíce Volkswagenů, Mazd a Citroënů.

Ještě doplněk k prodeji pohonných hmot: je nesporně zajímavé, že v některých zemích, o nichž jsme už přinesli články, byly problémy s distribucí a prodejem benzínu, zatímco nafty byl dostatek. V Maďarsku první poloviny 80. let to bylo zcela naopak: benzínu byl dostatek i bez talónů či jiných poukázek, zatímco majitelé vozů se vznětovými motory měli těžkosti. Poukázky na motorovou naftu v ceně kolem 10 Ft/litr neprodávaly československé cestovní kanceláře, ale výhradně maďarská cestovka Ibusz, a to nikoliv třeba v pražské pobočce, nýbrž až na hranicích nebo ve směnárnách za forinty.

Ovšem Maďaři byli a jsou národem obchodně zdatným, takže za československé koruny nebo nějaké zajímavé zboží byli vedoucí kempů či ubytovacích středisek schopní a ochotní obstarat jakékoliv množství motorové nafty či poukázek – taková je osobní zkušenost autora článku.

Ubytování v Maďarsku zajišťovaly především autokempinky (v 60. létech ještě i volná tábořiště) a hotely čtyř cenových kategorií. Maďarsko se stalo první zemí východního bloku, kde se podařilo na základě smlouvy vybudovat hotel společnosti Hilton. Nesmírně luxusní ubytovací podnik měl světovou úroveň, nebyl sice nepřístupný Maďarům a návštěvníkům z „bratrských“ zemí, ale veškeré služby a prodeje byly účtovány zásadně v dolarech.

Dokonce do kasina a nočního klubu měli přístup jen držitelé konvertibilní měny, což kontrolovala nesmlouvavá ochranka – pokud tedy návštěvník neměl kartu hotelu Hilton Budapest. Autor článku si tuto praxi se stejně „mladými“ a destiláty rozjívenými kamarády vyzkoušel, po předložení konvertibilní měny byli všichni do kasina vpuštěni, aby po jisté výměně názorů pro čtveřici hostů z Československa přijela dvojice mikrobusů Rendörség (maďarská policie před rokem 1990). Ta se se zhýralci nemazlila, čtveřice po radikálním zpacifikování strávila zbytek noci výslechem a až k ránu se mohla s výstrahou a tučnou pokutou vrátit do pokojů příjemného hotelu Astoria…

Podobně luxusními podniky se pak staly hotely Duna-Intercontinental, Forum či Atrium v tehdy nově vybudovaném hotelovém komplexu. Velmi kvalitní ubytovací služby s nádechem starobylosti a příjemné atmosféry dávných časů monarchie nabízel i třeba už zmíněný hotel Astoria nebo Metropol, srovnatelný třeba s (tehdejším) pražským hotelem Paříž…

Na druhé straně nabídky existovaly jednoduché i dražší autokempinky. Je zajímavé, že už počátkem 70. let byly všechny takové ubytovací plochy třeba na jižní straně Balatonu pod celodenním a celonočním dohledem, což ve východním bloku vůbec nebylo samozřejmé. Ne snad, že by se tehdy v Maďarsku nekradlo, ale přinejmenším v místech, navštěvovaných také západní klientelou, se hostitelská země snažila počet takových faux-pas zredukovat…

Maďarské autokempy měly dvě základní kategorie, tu vyšší se provozovatel snažil vybavit i prodejnou potravin, sezónního ovoce a základních ubytovacích a kosmetických potřeb. Kempy byly bez výjimky státní či družstevní, až v druhé polovině 80. let i do tohoto sektoru začaly pronikat pozvolné privatizační snahy. „Patronem“ všech autokempů byly místní organizace Maďarského svazu cestovního ruchu.

V první kategorii zaplatil návštěvník v roce 1982 za osobu a noc 30 forintů, za stan 40 Ft, celodenní paušál za odběr elektřiny činil 15 Ft, stejnou částku si vzal provozovatel za položku „lázeňská taxa“. O kategorii níže byly ceny zhruba dvoutřetinové…

Vadilo to? Vůbec ne... Tak jsme si v Maďarsku poměrně levně a příjemně nakoupili, už se těšíme, jak si provoníme koupelnu načechranou čepicí pěny ve vaně, v zavazadlech jsou nějaké ty džíny, barevná trika zaručeně západního outfitu a „pravými americkými“ nápisy, manželkám a milenkám vezeme spreje a mýdla značky Fa, pro soudruha ředitele máme lahvinku Cseresznye pálinky a pro vedoucího Mototechny (který nám už do měsíce sehnal přední blatníky na „Žigula nulatrojku“) až lascívně vonící šišku uheráku – ale teď kam s tím?

A máme to vůbec schovávat? Co nám říkaly předpisy onoho času? Dovézt do Maďarska jsme mohli ledasco, hlavně žádnou protistátní a církevní literaturu, filmy, fotografie a tiskoviny. Potíže mohly nastat i s fotkami a obrázky nahých slečen, přestože ve večerních hodinách v budapešťském zábavním Vidám-Parku se k vám občas přitočil některý z poflakujících se mládenců a pod bundou vám nabídl hrací karty s nahými děvčaty či podobný artikl, evidentně pašovaný z Rakouska a Jugoslávie, případně zlaté nebo „zlaté“ šmuky nejasného původu.

Vývoz zboží si ovšem Maďarsko (přinejmenším formou zákonných ustanovení) hlídalo pečlivě: zakázaný byl export dětské a dovozové kosmetiky (a právě pro tu se tam jezdilo), pracích prášků a saponátů, papírových kapesníků, stavebnic Lego a dovozových hraček, chlapecké obuvi do čísla 38, dívčí do čísla 34, kojeneckých oděvů, textilních i jednorázových plenek, záclon, koberců a zboží z nerezu.

Ale některé maďarské komodity zejména z oblasti hudby a bytového textilu jste mohli s trochou štěstí či konexí zakoupit i v prodejně Maďarská kultura na pražské Národní třídě.

Pokud jste k našim tehdejším jižním sousedům přijeli ze západu, otevřeli vám svou pohostinnou náruč dokořán. Mohli jste si dopřát návštěvu pravidelného nedělního jarmarku na Budíně včetně dopravy klimatizovanými minibusy od hotelu Duna-Intercontinental. Uspořádali pro vás jezdecké exhibice nebo skupinový lov včetně slavnostního ceremoniálu, privátní skupinovou plavbu po Dunaji nebo prohlídku města z paluby luxusního autokaru včetně komentáře v některé z šesti nabízených řečí, tradiční noční hody s cikánskou hudbou nebo některou další z podobných aktivit.

A pokud jste ze západu přijeli bez vlastního vozidla, i zde vám Maďarsko vyšlo vstříc: za dolarovou sazbu jste si mohli už v polovině 60. let pronajmout řadu zajímavých západních vozidel, například Simku 1300, Fiat 1500 nebo Ford 12 M v denní ceně 5 USD a ujetý kilometr za 6 centů. O půldolar na den více stál Peugeot 403 ve verzi sedan či Break (kombi), v nabídce byla i sovětská Volga M 21 (denně 6,50 USD, kilometr za 7 centů), a kdo byl náročnější, mohl se usadit v přepychu amerického šestiválce Plymouth Valiant, dovezeného pro potřeby půjčoven v počtu 28 kusů.

Za něj si pronajímatel denně účtoval deset dolarů, za každý kilometr pak deseticent. Všechny vozy byly určené pro samořidiče, pokud někdo vyžadoval služby šoféra, v Budapešti byly k dispozici vozy Mercedes-Benz, Čajka M 13, Opel Admiral nebo Tatra 603. Jen ty zelené zaoceánské papírky, nic víc nebylo potřeba…

Z Maďarska jsme se vracívali plni dojmů i nákupů, někdo lehce obtížen pálící žáhou, pokud to přehnal s kořeněnými pokrmy – a rádi jsme se tam vraceli.

Maďarsko nám bylo a je příjemnou zemí – a málokdo byl proti němu tak vyhraněný jako románový sapér Vodička z Haškova Švejka: „Každej Maďar může za to, že je Maďar!“

A do Maďarska jezdíme dodnes. Už jste to v poslední době zkusili? Ne? Tak máte nejvyšší čas!

Zdroj: archiv autora, Ibusz, MALÉV, Camping Club