Černá Hora na kole: Porto Montenegro, 25kilometrové stoupání a na konec pivo zdarma

Pro některé z nás je to cyklistický comeback po 15 letech v této malé hornaté krajině a nestačíme se divit hned od úvodu. Při vjezdu na Luštici náš čeká nová cyklostezka kopírující cestu po obou stranách v délce cca 5 kilometrů. Zdá se, že i Černohorci chtějí zabojovat o výpravy cyklistů, kteří by vyplnily místa mimosezónních turistů. Klobouk dolů pro zemi, která si nemůže pomoci dotacemi z eurofondů jako například jiné země bývalé Jugoslávie. Třeba Slovinsko nebo Chorvatsko, které jsou již v EU etablovány.

Naše červnové poznávání Černé Hory začínáme obligátní fotkou u poloostrova Sveti Štefan a pokračujeme k poloostrovu Luštica, kde začíná naše první etapa. Chystáme se obkroužit poloostrov Luštica ve směru hodinových ručiček. Mikrobus necháváme na parkovišti u nákupního centra nedaleko tivatského letiště. Na místní benzínce dokupujeme zásoby vody, což se jeví jako velmi prozíravý krok, jelikož předpověď hlásí 30 stupňů celsia a možností občerstvení na trase není zrovna mnoho.

Na Luštici je minimální provoz, užíváme si stoupání a krásné sjezdy, potkáme jen pár domácích, kteří se přesouvají na pláže, protože je neděle. Hned po prvním stoupání máme krásný výhled na tivatský záliv a přírodní rezervaci Solila. Teplota pomalu stoupá a začínáme přepočítávat zásoby vody.

Na poloostrově nejsou téměř žádné obchody a kalkulujeme jen s restaurací v Krasiči, která by měla být otevřena i mimo sezónu. Naštěstí je to pravda a po 40 km krásné cyklistiky přijíždíme do Krasiči s posledními kapkami vody v cyklolahvích. Nyní si zasloužíme kromě obědu i točené Nikšičko.

Někteří využívají i místní pláž ke koupání, moře má už 23 stupňů, takže seriózní letní koupání, po cestě se osvěžujeme ještě v jedné zátoce a míříme k nákupnímu centru, kde jsme ráno začínali. Při krátkém občerstvení na benzínce sledujeme přistávání letadel na nedaleké letiště v Tivatu a na to, že je ještě před letní sezónou, je zde vcelku frmol, během půl hodiny přistávají letadla asi 4.

Další den jsme se vydali do Boky Kotorské přes město Tivat. V Tivatu děláme krátkou zastávku a obdivujeme školní loď Jadran, která je zde zakotvena v přístavu. Byla postavena v letech 1930-1933 v Německu a navštívila téměř každý přístav v Evropě. Dále pokračujeme po pobřeží do Porto Montenegro – přístavu, kde jsou zakotveny jachty prominentů z celého světa.

Hned kousek odsud nacházíme další atrakci - muzeum ponorek. Na souši je vystavena ponorka P-821 Heroj spolu s menší ponorkou 912. Dá se nahlédnout i do jejích útrob, ale tuto možnost jsme v místním muzeu pro krátkost času ani neprověřovali, jelikož náš cyklistický program byl naplánován časově dost natěsno, a tak jsme raději pokračovali v naší trase.

Kotorská boka je s délkou 28 kilometrů největší přírodní záliv na jihu Jaderského moře. Mimochodem je to i nejdeštivější místo Evropy, během našeho pobytu však déšť nehrozil. Boku Kotorsku jsme kopírovali pozvolným tempem z Tivatu až do města Kotor, které je zapsáno na seznamu UNESCO, konkrétně jeho staré město obehnané hradbami. Do starého města je vstup s kolem zakázán. Prohlídku Kotoru jsme absolvovali už během minulých pobytů, a tak dáváme jen obligátní fotku při vstupu a prodíráme se davy turistů ven z centra. Neumíme si představit přeplněnost města, kdyby zrovna v Kotoru kotvil nějaký velký parník s pár tisíci turisty, jak to bývá zvykem. Tentokrát je molo naštěstí prázdné.

Před opuštěním Kotoru dáváme lehký oběd v místní pekárně a zásobíme se vodou. Teplota vyskakuje nad 30 stupňů a zahajujeme 25kilometrové stoupání po nádherných serpentinách až do Njeguši, cíle dnešní etapy. Během stoupání nás naštěstí čekají i úseky v chládku, které vrhají okolní lesy.

Poměrně často zastavujeme i kvůli fotkám. Z každé serpentiny je jedinečný výhled, jeden z nich je také na přistávací dráhu tivatského letiště. Asi po dvou třetinách stoupání nás zachraňuje provizorní bufet, který provozují dva mladíci. Osvěžujeme se chlazenými nápoji, užíváme si krásných výhledů a odpočíváme pod slunečníky, které hoši strategicky rozmístili na kraji serpentiny ve svahu.

V závěrečném úseku stoupání zastavujeme u stanoviště zipline, tato atrakce zde před 15 lety ještě nebyla. Místní zipline není moc dlouhý, ale ti, co mají tento adrenalinový zážitek v oblibě, určitě neodolají. Po spuštění na druhou stranu rokle vás personál přiveze zpátky na místo startu autem, je to pár minutová záležitost.

Potom nás čekal už jen sjezd do Njeguši, tato vesnice je známá njeguškim pršutem, místní sušenou šunkou, kterou můžete ochutnat v místních lokálech. My jsme zaplatili za talíř pršutu, sýru a domácího chleba 13 €, k tomu dostáváme ještě láhev Nikšička zdarma. Místní pršut byl famózní a je i dost vyhledávaný, čehož důkazem byly i autobusy přivážející turisty k posezení. V restauraci byli na tyto skupiny nachystáni, dokonce byl zajištěn i harmonikář, který se staral o hudební kulisu.

S domácími bychom poseděli i déle, ale přijel pro nás mikrobus a příjemnou návštěvu Njeguši musíme ukončit. Do Njeguši se opět vrátíme následující den, abychom zde začali třetí etapu, ale o tom si povíme v dalším pokračování.

Zdroj: autorský text