Ztracený ráj Albánských Alp: Theth a jeho nádherné okolí plné hor, řek a vodopádů

V samém srdci Balkánu, tam, kde se ostré hřebeny Albánských Alp zařezávají do oblohy a kde se ticho snoubí s hukotem horských bystřin, se krčí vesnička, která jako by zůstala nedotčená časem – Theth. Místo, kde se civilizace sotva dotkla divoké krásy hor a kde se člověk může nadechnout doopravdy.

Ještě nedávno byla tahle perla mezi horami dostupná jen pro ty nejodhodlanější. Kdo se chtěl dostat do Thethu, musel počítat s adrenalinovou jízdou po štěrkových serpentinách a s tím, že asfalt je luxus, který sem zatím nedorazil. Ale to se změnilo. V roce 2021 byla dokončena nová asfaltová silnice přes horské sedlo Qafa e Thorës ve výšce 1775 m n. m. a díky ní se teď můžete z města Shkodër dostat až přímo do srdce Thethu, byť stále musíte být připraveni na slušnou porci zatáček.

Theth se rozkládá v hlubokém, dramaticky vyřezaném údolí, které připomíná ztracený svět. Ze všech stran tuto vesnici obklopují monumentální hory, jejichž štíty sahají až do výšky přes dva tisíce metrů. Nejvyšší z nich – Maja e Jezercës, tyčící se do výšky 2694 metrů – jako by z výšky střežila vše pod sebou. Její zasněžený vrchol se za jasných dnů blyští na modrém pozadí nebe a připomíná tichého, ale nepohnutelného obra. Když se na něj člověk zadívá déle, pocítí pokoru.

Tady v horách už dávno nevládne stát, zákony ani moderní systém. Místo nich přežívá starobylý Kanun – tradiční albánský zákoník, který po staletí určoval, co je čest, právo i vina. Je to svět s vlastními pravidly, který přetrval navzdory válkám, režimům a změnám času. A právě v tom spočívá kouzlo Thethu – v jeho odtrženosti a věrnosti minulosti.

Navzdory tomu, že drtivá většina Albánců se dnes hlásí k islámu, Theth si uchoval odlišnou identitu. Je to vysloveně katolická vesnice, ve které se staletí praktikovaná víra neztratila ani pod tlakem osmanské nadvlády. Ani Turci – slavní dobyvatelé a vládci – nedokázali zlomit ducha zdejších obyvatel. Katolická víra se tu předávala z generace na generaci, v tichu hor, mimo dosah cizí moci.

Uprostřed vesnice stojí jednoduchý, ale působivý františkánský kostel z roku 1892. Jeho šedé kamenné stěny, bílá zvonice a prostý interiér vyzařují klid. Kostel je nejen duchovním centrem, ale i symbolem vytrvalosti a identity místních lidí. I když se kolem něj dnes občas mihne turista s foťákem, zůstává především svědkem hluboké historie a živoucím důkazem, že některé hodnoty přetrvají i v těch nejtvrdších podmínkách.

Ubytovali jsme se v jednom z mnoha tradičních guesthousů, kde vás ráno probudí vůně čerstvého chleba, bečení ovcí a výhled na mlhou zahalené hory. Po příjezdu jsme se vydali na procházku vesnicí a jejím okolím. Na mapě najdete mnoho restaurací – otevřených jich ale bývá v závislosti na roční době jen pár.

Na večeři jsme nakonec narazili na jednu z nich, kde nám naservírovali typický albánský šašlik s opečenými bramborami a pivo Tirana, které po celodenním cestování chutnalo jako malý zázrak. A ten způsob servírování? Unikátní. Stůl obložený obřími papírovými ubrousky, na které číšník rovnou servíruje jídlo. Po jídle si talíře odnese, ale zbytky nechá na stole – a teprve pak vše zabalí do ubrousku a odnese. Praktické, svérázné a zcela v duchu místního stylu.

Jedním z nejzajímavějších a zároveň nejpůsobivějších míst v horské vesnici Theth je takzvaná Kulla e Ngujimit – stará kamenná věž, která sloužila jako útočiště pro ty, kdo se ocitli v ohrožení života kvůli krevní mstě. Tato tradice, známá jako kanun, měla přesná pravidla a když se někdo dostal do konfliktu, nebylo neobvyklé, že se celé rodiny na týdny, měsíce nebo dokonce i roky uchýlily právě do této věže.

Stavení působí navenek skromně, ale jeho tlusté kamenné zdi a úzké střílny místo oken naznačují, že jeho hlavním účelem nebylo pohodlí, ale přežití. Uvnitř najdete jednoduché, strohé zařízení – kamenná lavice, krb, tmavé kouty a náznaky toho, jak tu lidé žili v napětí a nejistotě. Přesto z toho místa vyzařuje zvláštní klid a důstojnost.

Vstupné do věže je symbolické a pokud máte chuť, můžete si ji projít sami a nasávat atmosféru dávných časů. Pokud rozumíte albánsky, určitě se vyplatí využít možnosti průvodce. Místní lidé znají příběhy spojené s touto budovou do nejmenších detailů a dodají vaší návštěvě další rozměr. Kulla není jen historická památka – je to tiché svědectví o tom, jak důležité bylo v minulosti chránit čest a život, i za cenu izolace od světa.

Z vesnice vyrážíme na naši první túru – cílem je vodopád Grunas, který se jako skrytý poklad ukrývá za hustým lesem a dramatickou soutěskou, jejíž stěny spadají do hloubky až šedesáti metrů. Trasa je pohodová, ale má i své náročnější pasáže. Zpočátku nás vede příjemná stezka mezi kamennými domky a ohradami s pasoucími se kozami, později se noříme pod koruny stromů, kde se světlo mění v mihotavé záblesky a vzduch voní po vlhké zemi a mechu.

Přecházíme Gerleho most – jednoduchý dřevěný oblouk nad bystřinou, která v jarních měsících překypuje životem. Most působí téměř pohádkově a jeho vrzání pod nohama nás na chvíli přenese do jiného času. Odtud cesta stoupá prudčeji vzhůru a dává nám ochutnat první kapky potu, ale výhledy a čistý horský vzduch nám to bohatě vynahrazují.

Cestou míjíme zavřenou kavárnu ukrytou v dřevěné kůlně. I když teď působí opuštěně, snadno si představíme, jak by v sezóně mohla být malou oázou pro poutníky. Pár lavic před ní, tabule s vybledlým nápisem a prázdná sklenice na spropitné zůstaly jako svědectví jiného času.

Když konečně dorazíme k samotnému vodopádu – Ujëvara e Grunasit – dech se nám na chvíli zadrží. Voda tu padá z výšky třiceti metrů v mohutném proudu, který se tříští o kameny a vytváří pod sebou jezírko s průzračnou, ledovou vodou. Někdo se odváží i krátce smočit nohy, jiní jen sedí na kameni a nechávají se obklopit hukotem a svěžím větrem. A jako třešnička na dortu i tady, uprostřed zdánlivé divočiny, chytneme Wi-Fi signál, napájený malým solárním panelem skrytým mezi keři. Spojení se světem i s přírodou v jednom okamžiku.

Další den nás čekala výprava do Ndërlysaje – malinké vesničky uprostřed hor, kam vedou jen stezky nebo terénní cesty. Překonali jsme říčku po improvizovaném můstku z klád a kamenů a za odměnu nás čekalo jedno z nejkrásnějších míst: Vaskat e Gurit, což jsou kamenné vany vymodelované proudem vody. Skákali jsme po balvanech jako děti a kochali se hrou barev v minerální vodě, která se v prohlubních zadržela po dešti.

To nejlepší nás ale teprve čekalo. Po několika dnech v horách jsme si nechali jeden z vrcholů zážitků na závěr – výšlap k jezírku Syri i Kalter, známému také jako Modré oko. Z vesnice to byly přibližně dvě hodiny svižné chůze proti proudu horského potoka. My jsme si ale její část zkrátili naším vypůjčeným Land Roverem.

Když se cesta zúžila, vedla nás dál podél útesů skrz zelené lesy a tu a tam jsme minuli malou dřevěnou budku, kde se v sezóně prý prodává domácí limonáda nebo káva uvařená na plynovém vařiči. Nejprve jsme si mysleli, že je zavřeno. Stačilo ale jen křiknout na koně stojícího přímo v cestě a za ním se probrala klimbající postava místního stánkaře. Rádi jsme se u něj občerstvili a pokračovali cestou z kopce k hučícímu vodopádu.

Syri i Kalter se objevil mezi stromy jako nečekaný poklad. Průzračně čistá voda, neuvěřitelně azurová barva a malý, ale hlučný vodopád, který padá z asi tří metrů přímo do jezírka. Voda byla tak ledová, že jen samotný pohled na ni vás nutil zachumlat se hlouběji do bundy. Dno bylo vidět jako na dlani – každý kamínek, každá vodní řasa se zrcadlila v tom modrém oku, které jako by hledělo přímo do vaší duše.

Na chvíli jsme jen stáli a koukali a pak přišla výzva. První skočil Standa – bez váhání, s typickým „to bude dobrý!“. Za ním Pavel, který se sice chvíli přemlouval, ale nakonec šel taky. Voda mu vyrazila dech. Jen co se vynořil, vypadal, jako by právě vyběhl z mrazáku. A potom tři Poláci. Vynořili se odnikud, pozdravili a beze slova se začali svlékat do plavek. Vrhli se do vody s takovým nasazením, že to vypadalo, jako by se tam narodili. A rázem se rozjela neplánovaná soutěž – kdo všechno do osmistupňové řeky vleze.

Skóre bylo nakonec neúprosné: Polsko – Česko 3:2. Ostatní návštěvníci jen stáli opodál a fotili si odvážlivce, kteří se rvali s ledovou přírodou jako v severském rituálu. Smích, ztuhlé rty a červené nosy jak raci, to vše jsme měli.

Na zpáteční cestě jsme zvolili jistotu – dvě hodiny zpět přes Theth a znovu přes Qafa e Thorës, kde jsme se ještě jednou zastavili v kempu s výhledem. Pak už jen poslední espresso s přídavkem minerálky v Buni i Bajraktarit a loučení s místem, které se nám tak vrylo pod kůži.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text